„Měl jsem cíl propojení obou kultur, což se myslím podařilo. Výsledkem je organický celek.“

„Kiya Tabassian hraje na třístrunný setar, Didem Başar na kanun a Neva Özgen na kemenče.“

„Poselství projektu je při vědomí toho, co se zrovna děje na Blízkém východě, o to silnější.“

Jako o satisfakci hovoří Vojtěch Semerád o znovuuvedení projektu Kryštof Harant aneb Putování do Svaté země. Jeho premiéru v roce 2021 totiž zasáhla covidová opatření a související restrikce ohledně diváckých návštěv. Vokální soubor Cappella Mariana, který Vojtěch Semerád vede, až nyní zažije provedení před něčím více než jen před streamovacím aparátem. Projekt tentokrát uváděný v rámci festivalů Lípa Musica a Svatováclavského hudebního rozvíjí dialog mezi Východem a Západem, a to v inspiraci Harantovy životní cesty.

Projekt jsi pod stejným názvem se svou Cappellou Mariana představil už v roce 2021 v rámci festivalu Pražské jaro. Jsou nastávající uvedení čistou reprízou, nebo jste projekt nějak upravili, „upgradovali“?

Projekt je maličko upravený oproti premiéře, jak už to bývá; to je případ prakticky všech našich kreací. Každé dílo časem zraje a poté, když se k němu vrátíš, tě napadnou korekce, co se týče obsazení nebo rozvržení skladeb. Víceméně jde o kosmetické úpravy, a to zejména vzhledem k délce programu. Přesahoval hodinu a půl… 

… což bylo moc…

Ano. Některé věci se trochu opakovaly a nepřinášely už nic nového – dvě skladby jsme tedy s těžkým srdcem vypustili, ale zachovali jsme příběh a instrumentální hudbu, která nás po té cestě doprovází. Nezazní tedy Harantovo moteto Qui confidunt a jedna aranž Harantovy nedochované skladby Dies est laetitiae od Jardy Pelikána.

Trochu se divím, že bylo usouzeno, že hodina a půl je moc, když součástí vystoupení je také průvodní slovo recitátora četbou z Harantova cestopisu. Myslel bych si, že mluvené slovo bude žádoucím způsobem stále osvěžovat pozornost posluchače.

To určitě. Ale s vyprávěním Harantova cestopisu durata programu šla až k hodině a tři čtvrtě, což bylo pro všechny, i publikum, hodně. I pro nás interprety je to nyní komfortnější; hodina a půl koncentrace na pódiu je takový rozumný strop.

Úvaha o proložení pauzou proběhla?

Ne, to jsme nechtěli. Jedná se o velice scelený útvar, hudba neustále proudí, není tam žádné zastavení. Ani vteřina pauzy, neustále prolínání, vypravěč někdy dokonce mluví do hudby. Vokální a instrumentální složka si neustále předává slovo.

V nedávné době jste projekt uvedli také ve španělských městech San Sebastianu a Jace. Překvapily vás něčím tamní poměry? Byly něčím specifické z hlediska českého diváka?

Španělské koncerty byly jiné v přístupu španělského publika a organizátorů. Není to kritika, jako spíš konstatování poměrů. Všechno je pomalejší a řeší se až na místě, osvětlení a ozvučení ad hoc…

Chaos…

Nechci to nazvat chaosem, protože ono to vždycky dobře dopadne. Člověk tam ale nesmí jet s tím, že bude všechno šlapat jako hodinky.

Najdeme u nich momenty, na které opravdu nejsme zvyklí. Náš koncert například začínal v půl jedenácté večer, takže jsme končili po půlnoci. Publikum je samozřejmě živější a spontánnější… Vlivy arabské hudby jsou ve Španělsku obecně hodně znatelné, takže tam naopak zase nebylo tolik nadšení z toho „něčeho nového“.

Moc se těším na českou premiéru před domácím publikem. Bude to jedinečné nejen tím, že přivážíme cosi barevného, co se neuvádí, ale že Haranta ukážeme v trochu jiném světle, než je obvyklé. Doufáme, že divák dostane ucelenější obrázek o osobě významného českého humanisty.

Chápu, že v tomto případě je naprosto zásadní ta přidaná hodnota, co přinášíte.

Ano. Snažíme se vykreslit kontext jeho putování, vytvořit jakousi živou představu jeho zážitků a vzpomínek z cesty do Svaté země.

Cítíš něco jako satisfakci, že to už konečně bude před diváky, když v roce 2021 šel pouze stream?

No určitě! Nebudeme se zdržovat povídáním o covidové době, ale my bez diváků nemůžeme být a oni bez nás. Třetí pilíř je pořadatel. Když jeden pilíř chybí, najednou to nedává smysl. Ano, bude to satisfakce, těšíme se na to.

Spolupracujete s kanadským instrumentálním souborem Constantinople. Zaujímá mě ta Kanada. Působí nějak nepravděpodobně „spolčit“ se pro takový projekt – který propojuje Východ se Západem – s kanadskými umělci. (Ti ještě „západnější“ navíc představují hudbu východu…) Čím je dána vaše spolupráce? Jak jste se dali dohromady?

Umělecký vedoucí Kiya Tabassian je Íránec a pochází z rodiny, která má perské kořeny. Národní hudba byla hodně přítomna v jeho výchově. V devadesátých letech jeho rodina emigrovala do Kanady a on si část dědictví vzal s sebou. Později se začal věnovat orientální hudbě a zajímavý je tím, že hraje na třístrunný setar, drnkací nástroj z Persie a blízkovýchodního regionu. Věnoval se také skladatelské činnosti. Logicky pak dospěl k tomu, že založil svůj vlastní ansámbl, se kterým se soustředí na svou rodnou kulturu.

Jedním z hlavních záměrů však je také jeho národní hudbu propojovat s jinými kulturami, a to i západní (nebo také africkou či asijskou, třeba mongolskou). Kiya je člověk, který skutečně hledá nonverbální komunikaci napříč celou planetou.

V roce 2018 na Letních slavnostech staré hudby vystoupil s Enrikem Solínisem (který se mimochodem představil v Praze i letos). Na tom koncertě jsem byl a samozřejmě už tehdy jsem v hlavě měl nápad realizovat projekt k poctě Kryštofa Haranta. Neměl to být „pouze“ koncert složený z vokální polyfonie, ale hudební cesta do Svaté země – k tomu jsem chtěl přizvat umělce, kteří jsou nejvíce povolaní. A na zmíněném koncertě to nádherně sedlo. Kiyu jsem oslovil a on ihned souhlasil, protože má rád objevování nových obzorů.

Jeho ansámbl je složen nejen z kanadských umělců. Didem Başar z Turecka hraje na kanun, oproti Pražskému jaru je změna v obsazení hráče na kemenče; hrát bude Neva Özgen, která je také z Turecka. Je to sice „kanadský“ ansámbl, ale až na bubeníka Patricka Grahama, který je skutečně Kanaďan, všichni pochází z blízkovýchodního regionu. Jsou to všichni vynikající muzikanti a také velmi otevření k dialogu. To je totiž zásadní. Stává se, že při crossoverových projektech se setkají různorodé ansámbly a každý si „jede to svoje“. To jsem nechtěl. Měl jsem cíl propojení či splynutí obou kultur, což se myslím podařilo. Výsledkem je organický celek.

V roce 2021 byla motivace projektu jasná: čtyři sta let od popravy Kryštofa Haranta. Jakým způsobem odůvodňuješ oživení projektu v letošním roce? Hraje roli Harantův rok narození 1564? Existují ještě jiné impulsy k resuscitaci?

Letošní motivací není vzkřísit osobu Kryštofa Haranta. Ona je českému publiku známá, byť při všetečné otázce „Co o něm víte?“ obeznámenost poměrně rychle klesá. V podtextu projektu je určitě Harantův konfesijní vývoj a vykreslení doby, která nebyla zrovna jednoduchá. Za vlády Rudolfa II. byl víceméně klid, ale po jeho smrti, s Bílou Horou a začátkem třicetileté války všechno „vybublalo“.

Kryštof Harant byl diplomat, císařův komorník a když později přešel ke stavovskému hnutí, tak měl na starost zemskou kasu a ražbu mincí, ale také táhnul se stavovským vojskem na Vídeň. Tedy to je motivace: Rok české hudby má publiku představit nejen skladatele, kteří mají výročí, ale obecně českou kulturu, jejíž je Harant zajímavým představitelem. Cesta z Čech až do Jeruzaléma? To je přece ojedinělý počin na tu dobu…

Mluvíš o pouhém torzu Harantova díla, co se zachovalo. Krom jiného jsi muzikologem a kdysi jsi prohlásil, že v „archivech čekají poklady“. Máš naději či může se stát, že se v nějakém zaprášeném koutě objeví něco Harantovo? 

To je výzva. Teoreticky to je možné. Jsou některé zahraniční knihovny, kde se může náhodou něco najít, někdo mohl nějaké úryvky nevědomky zařadit do špatného svazku, v Čechách je ale šance malá. Některé skladby jsou v archivech vedeny jako anonymní, ty se někdy nechávají stranou, avšak komparativní metodou lze případně dojít k závěru o autorství. V rokycanské sbírce se tuhle našel unikátní šestý hlas k Josquinovu Stabat Mater, to je ale trochu jiný typ případu… Muzikologem v pravém slova smyslu se nechci nazývat. Jsem spíš praktik, který si občas najde to, co potřebuje.

Kryštofa Haranta, jehož život se uzavřel v roce 1621 popravou na Staroměstském náměstí, považuješ za nejvýznamnějšího českého skladatele doby renesance. Zároveň je pravda, že obrovská část jeho díla se nedochovala. Kde bereš jistotu, že nikdo obdobně hudebně veliký v jeho době nežil?

Beru ho spíš z humanistického pohledu; byl mnohostrannou osobou. Kompozičně možná nebyl úplně nejbrilantnějším a jen hádáme, kolik hudby vlastně složil. Rozhodně ale – když ho srovnám s jeho českými současníky – nevidím postavu obdobného formátu, to ale nemluvím, pravda, o čistě hudebním aspektu. Mluvím o bohatství jeho osobnosti včetně literárního odkazu. V české historii zaujímá výjimečné místo.

Život Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic je silně spjat s podkrkonošským hradem Pecka, který Harant přímo vlastnil. Přišlo by mi patřičné, jaksi „semerádovské“, a nedivil bych se, kdybyste se rozhodli projekt, třeba v redukované formě, nabídnout tam. Nezvažujete něco podobného? Podotknu, že existuje už pěkně zavedený festival klasické hudby Podkrkonošské hudební léto, který některé své akce pořádá přímo na hradě Pecka…

Byli jsme v kontaktu s Bezdružicemi, ale pak přišel covid. Největší překážka je samozřejmě finanční nákladnost. Dopravu, ubytování a honoráře kanadského ansámblu si nemůže dovolit každý pořadatel. Není poprvé, kdy se Martin Prokeš z Lípy Musicy a Igor Františák ze Svatováclavského hudebního festivalu společně podílejí na produkci dražších projektů – pro oba pořadatele je jednodušší, když si náklady mohou rozdělit.

Jedním z nosných momentů počinu Kryštof Harant aneb Putování do Svaté země je aspekt multikulturality, navíc zdůrazněný spoluprací s kanadským ansámblem, čímž projekt nabývá snad až nebývale aktuálních parametrů. Kombinuje orientální prvky se západními, nám bližšími, a „ono to funguje“. Současná politická situace je mnohdy na Západě napjatá snad právě střetem různých kultur… Můžu to chápat tak, že jedním z vašich cílů a jedním ze sdělení, která chcete podat, je ujištění, že soužití různých kultur může být bez problémů, když „se chce“?

Určitě. Tento podtext naprosto přirozeně vykvetl. Už původní záměr měl jednoznačné určení dialogu různých kultur v postavě Haranta, která byla na svou dobu v podstatě progresivní; poprava a konfiskace majetku nám bohužel povědomí o něm mlží.

Projekt nám oběma potvrdil – já to tušil, Kiya věděl –, že v tehdejší době vlastně v dnešním slova smyslu hranice nebyly. Ano, Jeruzalém a celé Středomoří bylo už tehdy v napětí, interakce mezi Osmanskou říší a Západem existovala, ale na kulturním poli bylo vše natolik provázané, že například na dvoře v Cařihradě tehdy znali knihu žalmů, přeložili ji do arabštiny a opatřili vlastním hudebním doprovodem. Podobně konfesijní hranice jsou dnes také velmi ostré; rozdíly mezi protestanty a katolíky bychom tehdy sice našli, ale vytvářené byly spíše politicky – praktický život byl propojený.

Hranice tedy reálně nebyly, kdežto moderní uspořádání je vytváří a utvrzuje. Poselství projektu je při vědomí toho, co se zrovna děje na Blízkém východě, o to silnější. Věříme, že hudba lidem připomene, že lidské soužití může fungovat.