„Veškerá produkce večera tvořila jednolitý celek, který spojoval a zároveň kontrastoval projevy západní a východní kultury.“

„Průvodcem na této cestě byl Saša Rašilov, který mezi hudbou, ale i jí podkreslován předčítal pasáže z Harantova literárního odkazu.“

„Večer jsme putovali spolu s Kryštofem Harantem – tu upomínáni na jeho vlast a tvorbu v podání Cappelly Mariany, tu zaváti ve směru jeho cesty hudebním uměním souboru Constantinople.“

Jedním z posledních koncertů letošního ročníku Pražského jara byl večer s názvem Kryštof Harant aneb Putování do Svaté země. Cappella Mariana přizvala ke spoluúčinkování soubor Constantinople a vytvořila unikátní program na pomezí dvou kultur. Role recitátora se zhostil Saša Rašilov, moderátorkou byla Markéta Cukrová. Streamovaný koncert se odehrával v prostorách kostela sv. Anny v Praze.

Cappella Mariana se do povědomí českých posluchačů zapsala jako vokální soubor se specializací na starou hudbu. Uměleckým vedoucím je Vojtěch Semerád (tenor), kterého na tomto koncertě doplnili Hana Blažíková a Barbora Kabátková (soprány), Tomáš Lajtkep a Ondřej Holub (tenory) a Jaromír Nosek (bas). Výčet skladeb koncertu uveřejněný na webu Pražského jara nenaznačoval větší vybočení z tradičního repertoáru tohoto souboru, pouze jednoznačné zaměření na osobnost Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Doplňující text, který představuje také hosty tohoto večera, soubor Constantinople, však signalizoval, že půjde o večer netradiční.

Hodinu a půl trvající program rozhodně nelze označit jako klasický koncert, a přestože z tvorby Kryštofa Haranta zazněly jeho největší „hity“ jako Missa quinis vocibus, Qui confidunt in Domino či Maria Kron a další, jejich propojení jednak s mluveným slovem, jednak s hudbou zajišťovanou ansámblem Constantinople bylo tak silné, že nemá smysl postupovat skladbu od skladby a sdělovat své zážitky z ní. Veškerá produkce večera tvořila jednolitý celek, který spojoval a zároveň kontrastoval projevy západní a východní kultury.

Mostem, který Západ – představovaný Cappellou Marianou a jejím převážně renesančně polyfonním zpěvem – a Východ – v podobě čtyř hudebníků hrajících na pro nás neznámé nástroje – překlenul, byl příběh cesty Kryštofa Haranta do Jeruzaléma, jak ho vylíčil na stránkách svého cestopisu. Průvodcem na této cestě byl Saša Rašilov, který mezi hudbou, ale i jí podkreslován, předčítal pasáže z tohoto Harantova literárního odkazu.

A tak zatímco repertoár Cappelly Mariany byl jasně daný, ansámbl Constantinople k němu vytvářel protipól v podobě blízkovýchodní hudby stejného období, tedy přelomu 16. a 17. století. Úplně přesně: tuto hudbu – jejíž názvy a autory, pokud byli známí, se zde ani nebudu pokoušet vypsat, protože běžnému čtenáři to mnoho neřekne a fajnšmekr se raději podívá na originál – doplňovala autorská tvorba uměleckého vedoucího souboru Kiyi Tabassiana. Je hráčem na íránský strunný nástroj setar (pro Evropany bez bližší znalosti východního instrumentáře: drobný nástroj z loutnové rodiny) a soubor spolu s ním tvoří ještě Didem Başar (kanun – drnkací nástroj podobný citeře), Sokratis Sinopoulos (kemenče – rovněž drobný strunný nástroj, který se ale drží kolmo a hraje se smyčcem) a Patrick Graham na bicí nástroje.

Na to, jak drobné byly všechny nástroje (snad s výjimkou některých bicích), bylo neuvěřitelné, jak pronikavým zvukem disponují a dokážou jím vytvořit zdání podstatně většího souboru. Možná k tomu přispělo i dobré zvučení, ale v mnohých momentech by člověk jen dle sluchu netipnul, že hrají pouze tři lidé s bicím podkladem.

Večer jsme tedy putovali spolu s Kryštofem Harantem – tu upomínáni na jeho vlast a tvorbu v podání Cappelly Mariany, tu zaváti ve směru jeho cesty hudebním uměním souboru Constantinople, občas dobarveným ještě zpěvem Kiyi Tabassiana. K jakémukoliv hodnocení výkonu Constantinople nejsem povolána. Mohu jen konstatovat, že jejich účast na koncertě Pražského jara byla osvěžující, poučná a dýchala z ní spontánní muzikalita. Cappella Mariana v komplikovaném předivu renesanční polyfonie vždy našla ideální frázování, takže proplétání hlasů zůstalo pro posluchače přehledné, jejich intonace je prvotřídní, sehranost a sezpívanost očividná i slyšitelná.

Sem tam byli i zástupci Západu přetáhnuti na „druhý břeh“ a připojili se ke zpěvu východní hudby. Tehdy, a také při zpěvu Kiyi Tabassiana, mě zamrzelo, že v tomto případě ani vzdáleně nevíme, o čem zpívají. Naopak na konci se Constantinople připojil – byť stále ve svém stylu – k západnímu zpěvu Cappelly Mariany, a tak večer skončil prolnutím dvou světů. Všem zájemcům doporučuji využít unikátní možnosti zhlédnout koncert ze záznamu  – jedná se o opravdu nevšední zážitek, který se patrně nemusí jen tak opakovat!

Foto:  Pražské jaro