„Orchestr, sbor i sólisté se dirigentovi celý večer odvděčovali tím, že jeho gesto důsledně následovali.“

„Tomáš Černý se blýskl zejména v části šesté: slavném Fac me vere pro sólový tenor a mužský sbor.“

„Nejen díky dokonalému pianu ženského sboru, ale také díky mírnému podsazení tempa, které dirigent Vavřínek pro tento úsek zvolil, to byl doslova magický okamžik.“

Český filharmonický sbor Brno zakončil sezónu abonentních koncertů „hitem“ sborové literatury: Stabat mater Antonína Dvořáka. Slavné dílo zaznělo v doprovodu orchestru Czech Virtuosi, sólové kvarteto obsadili Pavla Vykopalová, Jana Sýkorová, Tomáš Černý a Martin Gurbaľ a vše řídil Stanislav Vavřínek.

V nedělní večer kroky mnohých milovníků sborového umění mířily v Brně do katedrály svatých Petra a Pavla. Po sborovém půstu, který trval od října a v němž se zjara jen sem tam mihla nějaká ta vlaštovička v podobě vystoupení jednoho z mála profesionálních sborů v naší zemi, které na rozdíl od těch amatérských alespoň mohly zkoušet, byl hlad po jakémkoliv sborovém koncertě znatelný. O co větší byl zájem o tento koncert, když na něm měl zaznít Dvořákův klenot, Stabat mater.

Pohnutkou ke kompozici tohoto díla, se kterým Dvořák prorazil do angloamerického světa, bylo podle všeho tragické období skladatelova života, v němž v krátké době manželé Dvořákovi přišli o tři děti. Mám dojem, že tuto souvislost sám skladatel nikdy přímo nepotvrdil, v každém případě se ale jedná o dílo hluboce duchovní a citové, přesto – ačkoliv i textově líčí bolest matky nad ztrátou syna (Stabat mater dolorosa – Stála matka uplakaná) – ne drásavé či zoufalé, spíše intenzivní a konejšivé.

Jelikož se jedná o dílo duchovní, sluší mu pochopitelně také duchovní prostor. Silná akustika, jakou disponuje například katedrála svatých Petra a Pavla v Brně, však bohužel v některých momentech jde až proti snažení interpretů. Ve Stabat mater se jedná především o místa, v nichž zpívá jak sbor, tak sólové kvarteto, přitom probíhá souběžně několik vrstev. Přičteme-li k tomu ještě působení orchestru, shrne se hudba spíše do jednolité zvukové masy, kterou by patrně běžný koncertní sál nedopustil. Naopak žádný koncertní sál patrně nedokáže dodat například sborovému zvolání v poslední části „paradisi Gloria“ tolik působivé hloubky až transcendentálnosti.

Řízení mohutného ansámblu se ujal Stanislav Vavřínek, dirigent, kterému lze z pozice interpretace absolutně důvěřovat. Jeho gesto je přehledné, nástupy všem zúčastněným jasně ukázané. Navrch má i dar pracovat i během zkoušek s lidmi tak, že si obvykle nepřipadají, že něco udělali zle, ačkoliv to tak ve skutečnosti bylo. Orchestr, sbor i sólisté se mu za to až na jedinou výjimku celý večer odvděčovali tím, že jeho gesto důsledně následovali. Když mluvíme o gestu, krásné momenty, které jednoznačně našly odezvu ve zvuku orchestru, přišly už v předehře k první části kantáty. Ta probíhá na trojdobém schématu, přičemž Stanislav Vavřínek gesto levé ruky potáhl v určitých momentech přes první dvě doby, aby zdůraznil – a to úspěšně – jejich legatový charakter.

První část kantáty dává možnost představit se také všem sólistům. Ještě více však vyniknou v druhé části, která je čistě sólovým kvartetem. Troufám si říci, že všem zvoleným sólistům jejich party seděly. V ansámblových místech druhé části to byly zejména ženské hlasy, v provedení Pavly Vykopalové a Jany Sýkorové, které se dokonale pojily a doplňovaly. Stejnou míru souhry však později, v části osmé, předvedla sopranistka Pavla Vykopalová s tenoristou Tomášem Černým. Ten se blýskl zejména v části šesté: slavném „Fac me vere“ pro sólový tenor a mužský sbor. Pokud máte šikovné mužské hlasy, které dokáží zpívat i něžně, pak snad neexistuje větší pastva pro uši. A ta se v neděli uskutečnila. Sólista začal svou frázi s úžasnou něhou a sbor jakoby inspirován jeho příkladem nezůstal pozadu. Mužský sbor pak v reakci na dirigentovo gesto předváděl hezké, přitom nepřehnané dynamické vlny a i v silné akustice se kupodivu dobře prosazoval druhý tenor, který při opakování frází ozvláštňuje a podkládá osminovým pohybem hlavní téma.

Antonín Dvořák byl autor štědrý a spravedlivý ke všem. Nenapsal totiž nádherná místa jen jedné, v tomto případě mužské složce sboru, ale už ve čtvrté větě „Fac ut ardeat“ dal příležitost uchvátit posluchače také sboru ženskému. Po úvodním vstupu basového sóla, které Martin Gurbaľ zazpíval majestátně i jemně, zazní dámské „Sancta mater“: čtyřhlas podpořený nejprve jen harmoniem. Nejen díky dokonalému pianu ženského sboru, ale také díky mírnému podsazení tempa, které dirigent Vavřínek pro tento úsek zvolil, to byl doslova magický okamžik.

Rovněž krásná sborová část „Tui nati vulnerati“ trochu doplácela na silný dozvuk katedrály – osminový pohyb, tolik typický pro tuto část, se v ní poněkud rozpíjel. A zmiňme ještě devátou část věnovanou altovému sólu, kterého se Jana Sýkorová se svým sytým a dobře se prosazujícím hlasem zhostila s velkou elegancí.

Věřím, že nejen pro posluchače, kteří – v rámci možností – zaplnili katedrálu na Petrově, ale i pro účinkující to byl silný zážitek. Co víc si po uplynulých měsících přát, než vydařený výkon oceněný dlouhým potleskem ve stoje.

Foto: Ilustrační – Fb sboru, Fb Czech Virtuosi, Wikipedia, Youtube