„Všem motetům byla společná dokonalá práce s dynamikou, kterou sbor rozprostíral na škále od něžných pianissim po mohutná fortissima.“

„V Ecce sacerdos magnus jsme museli obdivovat soprány nejen za vypjaté výšky, ale zejména za subito piano, které po nich předváděly.“

„Vrcholem večera byla ‚vypalovačka‘ v podobě Janáčkova Otčenáše.“

Český filharmonický sbor Brno se v pátek 28. května představil na Pražském jaru. Přivezl s sebou osvědčený repertoár: Brucknerova moteta, skladbu svého sbormistra i dirigenta tohoto večera Petra Fialy, dále hudbu Henryka Góreckého a večer završil slavným Otčenášem Leoše Janáčka. Sóla zazpívali Pavlína Švestková, Marie Vrbová, Marta Reichelová, Tomáš Badura a Tomáš Kořínek. Za varhany usedl Martin Jakubíček, k violoncellu Petr Nouzovský, gong ovládal Jan Svejkovský a harfový part obstarala Pavla Kopecká. Večerem provázel Marek Šulc.

Jak opakovaně akcentoval moderátor i sbormistr Petr Fiala v předtočeném rozhovoru, který vyplnil přestávku ve streamovaném programu, dramaturgií večera se vinula linka mariánské tematiky. Ve výběru z Brucknerových motet tak zazněly hned dvě verze Ave Maria (Zdrávas Maria), Afferentur regi (Vedou ji ke králi), Tota pulchra es (Celá jsi krásná), Petr Fiala přispěl svým zhudebněním Regina coeli laetare (Královno nebes, raduj se) a Górecki skladbou Totus tuus (…sum, Maria – Celý jsem Tvůj, Marie). Ostatní skladby pochopitelně svým obsahem přímo či vzdáleněji k Panně Marii rovněž odkazovaly.

Pro první půli koncertu vytvořil Petr Fiala právě výběr z motet Antona Brucknera. Pro Český filharmonický sbor Brno jsou tato moteta v podstatě kmenovým repertoárem, neboť je protagonistou kompletní nahrávky Brucknerových motet, za kterou byl dokonce oceněn. Od té doby se samozřejmě obsazení tělesa pozvolna proměňuje, nicméně moteta udržuje na repertoáru a Petr Fiala je dokonce označuje za „srdeční záležitost sboru“.

Vyslechli jsme desítku motet: některá a cappella, jiná s doprovodem varhan, za něž usedl vždy spolehlivý Martin Jakubíček. Všem motetům byla společná dokonalá práce s dynamikou, kterou sbor rozprostíral na škále od něžných pianissim po mohutná fortissima. Nádherně sbor vykreslil například decrescendo na slově „Jesus“ hned v prvním Ave Maria. V tom druhém, a cappellovém, začínají zpívat dámy: opět v dokonalém znělém, řekla bych až andělském pianu. Mužské hlasy jim však nezůstaly nic dlužny a svůj první vstup zazpívaly neméně krásně. Také v závěrečném Ecce sacerdos magnus jsme museli obdivovat soprány nejen za vypjaté výšky, ale zejména za subito piano, které po nich předváděly. Dokladem pěveckého umění členů sboru budiž i fakt, že pro sóla v motetech může Petr Fiala s klidným svědomím sáhnout do vlastních řad a z nich zvolit například sopranistku Pavlínu Švestkovou, altistku Marii Vrbovou a tenoristu Tomáše Baduru, aby se sól zhostili.

Po Brucknerovi následovala zasloužená přestávka: zregenerovat po této náloži bezpochyby zpěváci potřebovali, čekala je totiž druhá půle koncertu, která byla, jak se ukázalo, ještě náročnější. Přestávku vyplnil už zmíněný rozhovor Marka Šulce s Petrem Fialou a doplnil jej ještě krátký, tentokrát živý rozhovor s dramaturgem Pražského jara Josefem Třeštíkem.

Druhou – nutno říci, že nejen obsahově výživnou, ale také podstatně delší – část koncertu zahájila kompozice Petra Fialy Regina coeli laetare, skladba veskrze moderní. Přestože jí předcházela přestávka, během níž mohlo alespoň částečně vyprchat naladění na romantickou hudbu Brucknerovu, kontrast způsobený Fialovou skladbou byl doslova do uší bijící. Part violoncella zde zastal Petr Nouzovský, vypjatého sopránového sóla se ujala Marta Reichelová a hrou na gong skladbu ozvláštnil Jan Svejkovský. Nesmírně náročná, snad téměř dvacetiminutová kompozice je sice doprovázená violoncellem, nicméně jeho part vzhledem ke svému charakteru sboru mnoho nápomocný není, řekla bych skoro naopak. Skladba sestává z několika částí, které tvoří kontrastní plochy: tu mystické brumendo sboru, který postupně staví akordy, tu hra violoncella tak prudká, až žíně ze smyčce létaly.

Neméně náročná byla následující skladba Totus tuus Henryka Góreckého, tentokrát ryzí a cappella, rovněž dost rozsáhlá. Nesmírně krásná kompozice, svým charakterem tvořící něžný kontrast k předchozí skladbě Fialově. I jí však zpěváci dostali takříkajíc do těla, respektive do hlasivek. A zde už se to bohužel promítlo i do intonace, která v okouzlujícím decrescendovém, ale pěvecky těžkém závěru pozvolna klesala, když se sbor, vyčerpaný předchozí nadílkou, nedokázal vracet zpět na výchozí tóny pro sestup stále se opakujících frází.

Vrcholem večera byla „vypalovačka“ v podobě Janáčkova Otčenáše. Zde Martina Jakubíčka u varhan doplnila Pavla Kopecká na harfu a tenorové sólo zazpíval Tomáš Kořínek. Je znát, že i Otčenáš je repertoárovkou (v podstatě každého, tím spíše profesionálního) sboru – i na závěr tak náročného večera sbor skladbu předvedl bez zaváhání a byla tak opravdu prskavkou na konci koncertu nabitého vokálním uměním.

Foto:  Ivan Malý