Na zahajovacím koncertě Smetanovských dnů (26. 2.) v České republice poprvé vystoupila Marina Viotti, laureátka mezinárodních pěveckých soutěžích a držitelka mnoha ocenění. Švýcarsko-francouzskou mezzosopranistku charakterizuje neobvykle široký záběr. Po studiu flétny se nadchla pro jazz, gospel a heavy metal. Na univerzitě v Lyonu studovala filozofii a francouzskou literaturu. Klasickému zpěvu se věnovala ve Vídni u sopranistky Heidi Brunner a na Houte Ecole de Music v rodném Lausanne ve třídě Brigitte Balleys. Bellcantový zpěv se učila v Barceloně pod vedením Raula Giméneze a v Itálii u Alessandry Rossi. Při příležitosti plzeňského koncertu jsme pěvkyni položili několik otázek.

Vyrostla jste v hudební rodině. Váš otec Marcello Viotti (1954–2005) byl známým dirigentem, matka Marie-Laurence Geneviève Jacquline Bret houslistkou, hudebníky jsou i všichni vaši sourozenci – bratr Lorenzo se na mezinárodním poli úspěšně prosazuje jako dirigent, mladší Alessandro v divadelním orchestru v Lyonu coby hornista, na hornu hraje i vaše sestra Milena, a to v orchestru Mnichovské státní opery. Jako dítě jste tedy poznala všechny klady a zápory profese aktivního hudebníka. Jaké byly tehdy vaše představy o vlastní budoucnosti?

V době mého dětství byla naše rodina ponořena do světa hudby. Maminka nás pečlivě připravovala na každé představení, které otec dirigoval. Opery jsme byli schopni poslouchat celé dny a týdny, také jsme je zpívali, napodobovali dirigování a představovali si, jak je provádíme na jevišti. Vzpomínám si, že jsem v divadle často chodila do pěveckých šaten, obdivovala překrásné kostýmy a extravagantní líčení. Být operním pěvcem bylo v mých tehdejších představách úžasným posláním. Jak to ale v dětství bývá, má naivní přání se často rychle měnila, jednou jsem dokonce přemýšlela o  armádě, jindy pomýšlela na to stát se prezidentkou. 

Místo pokračování ve studiu flétny jste na univerzitě v Lyonu dala přednost filozofii a francouzské literatuře. Pilně jste se věnovala metalu, jazzu a gospelu. Co toto „intermezzo“ dalo vaší současné profesi operní zpěvačky?

Po otcově smrti, který nás opustil, když mi bylo osmnáct let, jsem nebyla schopna poslouchat hudbu, která mne s ním příliš spojovala. Svět klasické hudby jsem na pět let opustila a našla novou komunitu v oblasti metalové hudby, která dokázala rozptýlit můj smutek, ale i jistý hněv. Doslova na mne zapůsobila terapeutickým účinkem. Tehdy bylo pro mne nesmírně důležité poznat více hudebních žánrů. Kromě metalu jsem se věnovala i jazzu a zpívala písně pop-music, což mně dodávalo jistý klid, větší jistotu na pódiu, ale i schopnost navázat vztah s publikem. To je jedna z věcí, na kterou se v oblasti klasické hudby dost zapomíná.

Nelitovala jste, že jste s operním zpěvem nezačala dříve?

Se studiem zpěvu jsem začala až ve svých pětadvaceti letech. Nikdy jsem toho nelitovala. Patří k mému naturelu být doslova zavrtaná do spousty dalších věcí, které mě od dětství utvářely a nikdy nepřestaly zajímat. Pokud bych dělala pouze jednu činnost, nudila bych se. 

Kdy a jak došlo k onomu zásadnímu zlomu, že jste si řekla: Budu se věnovat opeře?

Prvním impulsem bylo moje místo marketingové ředitelky komorního festivalu, které jsem získala po studiu obchodní školy v jenom z francouzských departementů. Po studiích filozofie a literatury jsem si tehdy sama řekla, že se ke klasické hudbě musím vrátit. Druhým momentem byla rodinná návštěva Verdiho opery Simon Boccanegra ve Vídeňské státní opeře. Toto dílo, jak víte, se zabývá vztahem dcery a otce. Moment jejich opětného setkání mne velmi dojal a utvrdil v mém předchozím rozhodnutí. Opustila jsem Francii a rozhodla se přesídlit do Vídně s cílem plně se věnovat opernímu zpěvu.

Pedagogové klasifikovali váš hlas jako mezzosoprán, který dále náležitě rozvíjeli. U nejširšího publika byly odjakživa v největší oblibě soprány a tenoři, jimž byly obvykle přisuzovány role hlavních hrdinů, navíc obdařených veskrze kladnými vlastnostmi. Dokonce i role Carmen bývá mnohdy obsazována soprány. Mám však dojem, že v současnosti milovníci opery projevují nebývalý zájem právě o mezzosoprány. Mohla byste objasnit či připomenout, co všechno tento obor obnáší? 

Ano, také jsem toho názoru, že sopranistky a tenoři mají nejkrásnější a nejpůsobivější role. Ostatně vysoké tóny publikum miluje. Ale i mezzosoprány disponují výškami, ty však zní jinak, v mnohem temnějším zabarvení. Nemají tudíž stejný efekt. My mezzosopranistky se musíme prosadit jinými prostředky – sametovým zabarvením hlasu, jistým sexy nábojem, dlouhými tóny apod. Příkladem toho je právě Carmen. Mezzosoprán tudíž může zpívat více rozličných rolí, ony hlavní nevyjímaje. To také obnáší mnoho zajímavých hereckých příležitostí. Vezměme jen tzv. kalhotkové role. Mozart a Rossini uměli dobře využít toho, že mezzosoprán může trefně napodobit hlas dospívajících mladíků, v jejichž hlase se střídá mužský a ženský element. Takový je například Mozartův Cherubin, ale i Straussův Octavian. Mezzosopranistky rovněž často interpretují role kastrátů. A zde bychom mohli jmenovat bezpočet příkladů z bohatého repertoáru barokních oper. Zpívat mezzosoprán je tudíž velmi zajímavý obor, nabízí širokou škálu možností. Mohu být jednou mladičkou neposednou Rosinou, podruhé teenagerem Cherubinem, jindy vášnivou Carmen nebo neohroženým vojevůdcem Arsacem. To platí od doby baroka přes celé 19. století včetně oper Wagnerových a Verdiho. V operách obou těchto skladatelů se mezzosopranistky např. s úspěchem ujímají i partů dramatických sopranistek. Navíc jisté mezzosopránové role, pokud zrovna nepatří k oněm hlavním, mohou svému interpretu dopřát více oddechu včetně dobrého jídla. Pěvkyně si mohou užívat více života a více relaxovat. Ještě bych ráda doplnila, že slovo mezzo je vlastně zavádějící, neboť lidé si představují, že mezzosopranistky zpívají někde „mezi“, přitom jejich hlasový rozsah je mnohdy enormní, od vysokých po nejnižší tóny. Mezzosoprán vyjadřuje převážně silné osobnosti, silné charaktery s téměř mužskými vlastnostmi.

Pro operní zpěv jste se rozhodla v pětadvaceti letech, což není případ většiny pěvců. Jste finalistkou soutěže Operalia z roku 2018, o rok později jste na prestižní soutěži International Opera Awards v Londýně získala ocenění „Nejlepší mladá pěvkyně roku“, což mělo pro vaši kariéru velký význam. Jaký je váš názor na pěvecké soutěže? Jsou pro mladé pěvce užitečné? Doporučila byste jim je? 

Myslím si, že každý jsme jiný. Já mám soutěže ráda, jsem zřejmě soutěžní typ, takže pro mě byly velmi důležité. Věděla jsem, že tím dělám něco pro sebe. Je důležité poznat lidi i v jiných zemích a vidět, jak dělají totéž. Člověk tak nejlépe otestuje sám sebe. Soutěže proto pokládám za nesmírně důležité. Již proto, že jedinec musí vydat spoustu peněz za cestu a ubytování, nemůže si dovolit přijet na soutěž nedostatečně připravený. Musí docílit nejvyšší možné úrovně, protože vás zaskočí stres a ztratíte třicet procent své kapacity. Mou radou je tedy velmi dobrá příprava, ale také dobrá fyzická kondice a mentální odolnost. Tedy soutěžit ano, ale počítat s tím, že jsou velmi stresující.

Od roku 2018 máte na svém kontě poměrně velký počet rolí, ne všechny se však dají zařadit mezi hlavní. Co považujete za lepší cestu – začít s malými rolemi na známých velkých scénách, anebo naopak s hlavními v malých, méně známých divadlech?

Jsem ráda, že se ptáte právě na toto. Měla jsem to štěstí, že jsem měla možnost začínat zároveň ve dvou divadlech – na velké scéně v Ženevě jsem byla pověřena malými rolemi, zatímco v malém divadle v Lucernu jsem si naopak mohla zazpívat velké role. Obojí bylo velmi důležité. Dnes považuji za nejpodstatnější zpívat beze stresu, abych měla více času scházet se s přáteli a pohovořit si s pěveckými kolegy. Kdybych zpívala jen velké role, byla bych zcela jistě velmi unavená. 

Vaše jméno je v operním světě divákům známé. Taktéž znají jméno vašeho otce, jehož kariéru bohužel přerušila předčasná smrt. Co pro vás znamená odpovědnost vůči otcovu jménu, jinými slovy řečeno, uvědomění si toho, že „le nom oblige“ (jméno zavazuje)?  

Nebylo nikdy jednoduché po otcově smrti nosit jeho jméno. Otevíralo mně sice dveře, ale zároveň vyvolávalo mnohá očekávání, že budu stejně výborná, jako byl on. Když jsem však zvána do různých divadel, nikdy nevěřím, že by to bylo jen kvůli otcovu jménu. Chtějí mě jako zpěvačku. Přesto však za rodinné jméno cítím velkou zodpovědnost.

Kteří skladatelé, která díla a role sehráli zásadní úlohu ve vašem uměleckém vývoji? A naopak u kterých rolí jste si vědoma toho, že by nebylo radno se do nich předčasně pouštět? 

Toto jsem od počátku velmi dobře chápala a dávala si dobrý pozor. Bylo mi v tomto směru dáno mnoho rad, což je pro mladého pěvce velmi důležité. Od dětství jsem se pohybovala v operním světě, a zažila tak mnoho mladých zpěváků, kteří přišli předčasně o hlas. V Itálii se říká: Chi va piano, va sano, va lontano (Kdo kráčí pomalu, prospívá svému zdraví a dojde nejdál). Snažím se držet v mezích barokní hudby, mozartovského a rossiniovského repertoáru, ale i operet, aby si můj hlas zachoval svoji lehkost a ohebnost, aby nebyl zatěžkaný a zůstal po pěvecké stránce mladý. Ráda bych chtěla zůstat co nejdéle v tomto oboru, zpívat Rossiniho či Orlovského, abych si udržela pěvecké mládí a flexibilitu. Zároveň se ale snažím postupně přidávat i role lyricko-dramatického oboru. Domnívám se, že nyní už je čas na to, abych mohla zpívat například Carmen či Charlottu. Bude ale trvat ještě dlouho, než tyto role dovedu k dokonalosti. Do nových rolí se nevrhám bez rozmyslu, ale po dlouhé úvaze. Na Amneris a Eboli mám ještě dost času.

Je mnoho lidí, kteří se domnívají, že opera je jakýmsi životu vzdáleným světem, fenoménem, který nás odvádí od skutečného života. S vaší spolužačkou a přítelkyní, filozofkou Gabriellou Halpern jste společně napsaly knihu Et si le monde était un opéra? (A co kdyby svět byl operou?), v níž zastáváte na základě své zkušenosti zcela opačné stanovisko. Zůstanete autorkou či spoluautorkou „unius libri“ (jedné knihy), anebo máte v úmyslu na tomto poli dále pokračovat?

Někdy v budoucích letech bych chtěla v psaní pokračovat. Psaní bylo pro mne zejména od dob mých studií na filozofické fakultě nedílnou součástí života. Byla jsem na něj vždy připravená a rozhodně bych této svojí záliby chtěla v budoucnu ještě využít.

Pro svůj plzeňský recitál jste vybrala árie z oper Gioacchina Rossiniho. Jaký je váš osobní vztah k tomuto skladateli a kterou roli z jeho oper si v divadle toužíte zazpívat? 

K Rossiniho hudbě mám obzvláště intenzivní vztah, neboť je velmi spjatý s mým dětstvím. Otec dirigoval jeho opery nesčíslněkrát. Slyšela jsem v nich největší zpěváky. Vzpomínám si, jak býval otec nesmírně šťastný. Když přišel domů z představení, vyprávěl spoustu historek, které se během něho přihodily na jevišti, rovněž tak anekdoty právě kolující mezi umělci. Pro mne je Rossiniho hudba vyjádřením radosti, je často spojena až s rozpustilým humorem, který musel být součástí skladatelova charakteru. Jsem šťastná, že mohu svým hlasem Rossiniho hudbu interpretovat, a to nejen takové party, jako je Rosina v Lazebníkovi sevillském. Dostala jsem se ve svém hlasovém vývoji až k Rossiniho operám seria, z nichž bych si mnohé ráda zazpívala i na scéně.

Působíte také jako pedagog?

Od svých studijních let, po celou dobu studií jsem vyučovala děti francouzskou literaturu. Od září 2025 učím klasický zpěv na Haute Ecole de Music v Lausane. Zde také vedu interpretační kurzy. 

A na závěr obligátní otázka. Jaké úkoly vás čekají v tomto roce?

Poprvé se jako interpret setkávám s hudbou Giacoma Meyerbeera, s jeho rozsáhlou operou Le prophéts (Prorok). Možnost zpívat hudbu tohoto skladatele pro mne znamená velký posun k velké francouzské opeře. Práce nad těmito party mne přímo fascinuje a nesmírně naplňuje. S kolegy z Lausanne operu uvedeme koncertně koncem března v pařížském Théâtre des Champs Elyssée. Zároveň mne čeká debut v Salcburku, kde budu účinkovat po boku mezzosopranistky Cecilie Bartoli v Rossiniho opeře Il Viaggio a Reims (Cesta do Remeše).

Vážená paní Viotti, děkuji za váš čas, které jste si našla pro mne a naše čtenáře. Do dalších let přejeme mnoho úspěchů na poli operní a koncertní hudby, ale i ve vaší práci pedagogické, v neposlední řadě mnoho šťastných chvil prožitých v rodinném kruhu. Nechť se vám naskytnout příležitosti zazpívat si partie, po nichž toužíte. Zároveň budeme skromně doufat, že vás brzy opět zastihneme na některém z našich koncertních pódiích, či dokonce na operní scéně.

Foto: archiv Mariny Viotti, Laura Pasche

Facebook X E-mail WhatsApp