Ve Velkém sále plzeňské Měšťanské besedy byl ve čtvrtek 26. 2. zahájen v pořadí již šestačtyřicátý ročník jediného plzeňského festivalu věnovaného vážné hudbě. Vše se odehrálo, jak již bývá tradicí, v přítomnosti Plzeňské filharmonie, která je také hlavním pořadatelem celého festivalového dění. Koncert byl tentokrát věnován výhradně hudbě Gioacchina Rossiniho. V sólových áriích se u nás poprvé představila švýcarská mezzosopranistka Marina Viotti, plzeňské orchestrální těleso řídil jeho současný stálý hostující dirigent Jan Schultsz.

Večerní koncert se neobešel bez obvyklých zdravic a poděkování. Přibylo k nim i blahopřání k významnému životnímu jubileu Jiřího Vejvody, který se posléze ujal moderování celého programu. Smetanovské dny se už dávno odpoutaly od pravidla věnovat se především Smetanovi a české hudbě. Tento úkol si festival splnil v jednom z minulých ročníků, kdy v jeho průběhu zazněly téměř všechny Smetanovy klavírní skladby. Z minula bych z monotematických pořadů ráda připomněla výběr z melodramatů a bohužel v důsledku covidu neuskutečněné uvedení všech Beethovenových smyčcových kvartetů.

V podobně motivované snaze představit v celovečerním programu tvorbu jediného skladatele padla tentokrát volba na Gioacchina Rossiniho (1792–1868). Tento dramaturgický záměr má svoji logiku. Rossini byl v době Smetanova narození, ale posléze i v době jeho (nejen) plzeňských studií jedním z nejobdivovanějších a v rámci provozních možností i nejhranějších operních skladatelů. Bohatí plzeňští měšťané, v jejichž domácnosti nechyběl klavír, si rádi zpestřili vzájemné návštěvy hrou pasticcií z Rossiniho oper, jež byla v první polovině 19. století vydávána po celé Evropě. A nebyly to zdaleka jen klavírní úpravy. Svoji technickou zdatnost mohli uplatnit kupříkladu i hráči na citeru. Ostatně o tom svědčí množství notového materiálu, buď tištěného, nebo opisovaného ve fondech Národopisného muzea Plzeňska, instituce, primárně zaměřené nejen na venkovskou, ale i městskou kulturu Plzně a okolí.

Rossiniovský koncert, který vznikl za vydatné pomoci německé Deutsche Rossini-Gesellschaft, byl koncipován jako výběr árií a předeher. Dvojice – árie a předehra, vybrané vždy ze stejné opery, tak daly nahlédnout do Rossiniho tvorby z doby, kdy se skladatel etabloval jako úspěšný tvůrce italské vážné a komické opery a za poměrně krátkou dobu stihl svou hudbou uchvátit evropská hudební centra. Stačí připomenout nadšené vyjádření Franze Schuberta o „italských galopádách“! Program se bohužel nedotkl Rossiniho pozdější tvorby pro Paříž, v níž se skladatel přizpůsobil francouzskému publiku a kde se svojí poslední operou Guillaume Tell (Vilém Tell) stal zakladatelem žánru velké francouzské opery. I tato poslední z Rossiniho oper má vztah k Plzni – jejím provedením 21. října 1867 zde bylo slavnostně otevřeno Deutsches Theater (Německé divadlo), které plnohodnotně sloužilo celých sto let do své asanace každodennímu divadelnímu provozu (po druhé světové válce pod názvem Malé divadlo).

Jiří Vejvoda ve svém monologu a převleku ‚alla Rossini‘ shrnul zásadní věci, které by měl posluchač o skladateli vědět – počet jím vytvořených devětatřiceti oper, horečné tempo v procesu komponování, recyklaci předeher, ale i celých kusů (např. italské verze jednoaktovky Il viaggio a Reims/Cesty do Remeše předělané pro Paříž u příležitosti korunovace Karla X.). Připomněl také dosud uspokojivě neobjasněnou záhadu, proč se skladatel po kompozici a premiéře Viléma Tella (1829) v operní tvorbě odmlčel (snad z důvodu nemoci provázené psychickými poruchami?) a pochopitelně se neopomněl dotknout ani skladatelovy záliby v kulinářském umění. Na tomto místě zbývá snad jen připomenout Rossiniho tvorbu na poli duchovní hudby, kterou italský skladatel jako věřící katolík nemohl opomenout a k níž se obrátil právě v posledních letech svého života.

Koncert zahájila předehra z opery Tancredi z roku 1813, v níž se u jednadvacetiletého skladatele jeho výraznou rytmikou (za použití velkého bubnu a tympánů) a zpěvnou melodikou čerpající z různých regionů Itálie již výrazně projevil nezaměnitelný italský charakter jeho hudby. Nešlo však o buffu, jak bychom byli očekávali, ale o operu seria odpovídající nástupu romantismu a jeho zálibám v historických námětech, zde s exkurzem na Sicílii 15. století. Premiéra se uskutečnila v benátském divadle La Fenice, varianta s tragickým koncem ve Ferraře. Následná árie Oh, patria! – Tu che accendi questo core (Ó vlasti! – Ty, která jsi zažehla toto srdce) je přímo ukázková v operním žánru navazujícím na italskou operu seria 18. století. Host večera, Marina Viotti, v něm plně uplatnil svůj barvitý mezzosoprán, jímž byla role titulního hrdiny obsazována.

I´Italiana in Algeri (Italka v Alžíru) komponovaná ve stejném roce jako Tancredi, ale pro benátské San Benedetto, je naopak operou komickou, jejíž popularita Rossinimu posléze v roce 1815 zajistila přijetí a výhodné místo v Neapoli. Svým námětem se řadí do tehdy velice módních tzv. tureckých oper. Předehra již dávno žije svým samostatným životem a v galerii Rossiniho předeher patří k nejhranějším. Plzeňská filharmonie ji přednesla s požadovanou vitalitou a výborně přednesenými sóly dřevěných nástrojů. Árie Isabelly z 1. dějství Cruda sorte! Amor tiranno! (Krutý osude! Uchvacující lásko!), již plně náležející repertoáru ženských představitelek, se vyznačuje vtipem a lehkostí, což Viotti napomohla zdůraznit i nenásilnou gestikou.

Zcela jiný, zádumčivý charakter měla árie Popelky Una volta c´era un rè (Byl jednou jeden král) z opery La Cenerentola uvedené roku 1817 v římském Teatro Valle. V podání pěvkyně jsme slyšeli nádhernou belcantovou cantilénu zazpívanou v ušlechtilém pianissimu. První půli zakončila předehra a árie Rosiny z opery Il Barbiere di Siviglia (premiérované 1816 v římském Teatro Argentina),obě bouřlivě aklamované publikem, které tak dalo najevo nezměrnou popularitu Lazebníka u českého obecenstva. V předehře se rovněž velmi pěkně uplatnila sóla, která zde Rossini určil dechovým nástrojům. V árii Una voce poco fa qui nel cor mi risuonò (V srdci se ozývá jakýsi hlas) sólistka zúročila svůj herecký talent a šarm, ,zmiji‘ koloratury této vtipné árie pak přednesla s technickou bravurou.

Pravou posluchačskou lahůdkou večera se stal recitativ a cavattina Malcolma Mura felici – Oh, quante lacrime (Šťastné stěny, v nichž bloudí má milovná – Ach, kolik slzí) z opery La dona del lago premiérované roku 1819 v neapolském San Carlo. Opět jde o romantickou operu, čemuž nasvědčuje i námět převzatý z epické básně Waltra Scotta. Viotti se zde zaskvěla dokonalým technickým zvládnutím fines, které interpretaci rossiniovských partů vyžadují – belcantovou linií, působivým messa di voce, ohebností hlasu v intonačně jistých koloraturách. Totéž si mohli posluchači užít i v následujícím recitativu a v árii velitele asyrské armády Arsaceho Eccomi al fine in Babilonia – Ah, quel giorno ognor ramento (Zde na hradbách Babylónu – Ah, jaký nezapomenutelný den!) z opery Semiramis. Toto dílo z roku 1823 bylo posledním, jež skladatel komponoval pro italské divadlo, konkrétně pro benátskou La Fenice. Vedle Viléma Tella má nejrozsáhlejší předehru, která se také díky většímu obsazení osamostatnila a stala se součástí repertoáru symfonických těles. Brilantním výkonem opět zaujala dřeva, v tutti pasážích výtečně korunovaná zvukem pikoly. Dirigent Jan Schultsz se ve smyčcové sekci po celou dobu snažil udržet rychlou rytmickou pulsaci a v předehrách vytvořit příznačné rossiniovské crescendo. V áriích pak orchestr pod jeho vedením doprovázel s ohledem na přednes sólistky.

Koncert provázel dlouhodobý potlesk, na nějž pěvkyně reagovala přídavkem – známou cabalettou Popelky Non piú mesta (Nebýt smutná) ze stejnojmenné opery. Je bezpochyby úspěchem dramaturgie Plzeňské filharmonie, že se podařilo získat k účinkování současnou výtečnou švýcarskou mezzosopranistku, která bude letos debutovat v Salcburku, a to po boku mezzosopranistky Cecilie Bartoli.

Foto: Jan Růžička, archiv Plzeňské filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp