Za dirigentským pultem Berlínských filharmoniků zazářil ve svém debutu Petr Popelka. Řídil Dvořáka, Berga a Schumanna. Muzikálně, podrobně, neúnavně podnětně. Jeho téměř neuvěřitelně strmá dráha dirigenta, který začal později, o to rychleji však proráží do světa, pokračuje.

Druhý ze tří po sobě jdoucích koncertů Petra Popelky a Berlínských filharmoniků se uskutečnil ve zcela zaplněném sále Filharmonie v pátek 9. ledna. Tři díla tří odlišných autorů ukázala mnohé přednosti tělesa, které ovšem lze brát jako samozřejmost. Ukázala však také svorník dirigentovy mnohostrannosti. Je jím neutuchající přítomnost během výkonu, vyjádřená nekončící řadou podnětů, proměn a detailů. Popelka hudbu vede, posunuje, znázorňuje, vyjadřuje i vypráví. Gesty i tělem, směrem k orchestru a bezděky i k publiku. Je do ní dychtivě ponořen, je jí odevzdán. Tajemství jeho úspěchu spočívá v muzikantském entuziasmu, ve zkušenostech z hraní v orchestru a tedy ve vhledu do toho, jak je potřeba zkoušet a na pódiu inspirovat, ale samozřejmě i v neběžném talentu a pracovní i osobní energii. Letošní čtyřicátník šťastnou kombinací několika daností působí mladistvě a horlivě i zkušeně, má autoritu i přesvědčivost. Debut u jednoho z nejlepších orchestrů světa, ke kterému se řada dirigentů ani po dlouhých letech přítomnosti na mezinárodní scéně nikdy nedostane, vyzněl s naprostou samozřejmostí. Jako kdyby měl patřit právě k němu. Ostatně, kdo ví, kam současného šéfdirigenta Vídeňských symfoniků a dosluhujícího šéfa Symfonického orchestru Českého rozhlasu jeho profese ještě zanese.

Padesát odstínů krásy, to je nadsázka. Respektive možná naopak nedostatek slov k vystižení nuancí, které během berlínského večera zaznívaly z pódia od prvních do posledních tónů. Dvořákova symfonická báseň Holoubek, mimochodem zaručený tip, pokud hledáte od tohoto autora opravdu něco originálního a hlavně neoposlouchaného, je skutečným básnivým vyprávěním, prokomponovaným sledem obrazů, ke kterým by mohl běžet neméně básnivý, imaginativní artový film beze slov. Začíná i končí v nejnižší dynamice, neuspěchaně, plyne názorně, a přece abstraktně, ilustruje tušený baladický děj a zachycuje a popisuje proměnlivé obrazy a nálady, ale uspokojuje naprosto i ryze hudebně – invencí, vývojem, instrumentací. Pod Popelkovou taktovkou hudba plynula v neustále proměňovaném nesmírném bohatství všech parametrů. Cílevědomé a vědoucí vedení se propojilo s dokonalostí realizace struktury, dikce a výrazu ze strany orchestru, jehož komplexní umění vyznívá v akustice jeho domovského sálu v ideální zřetelnosti. Pokud informace v tištěném programu šikovně připomínají, že poprvé hráli Berlínští filharmonici tuto skladbu už roku 1900, dva roky po její pražské premiéře, ale naposledy před dlouhými více než dvaceti lety, dá se odhadovat, že pro berlínské publikum mohlo jít o podnětný, zajímavý a asi příjemně překvapivý zážitek.

Středobodem koncertního programu byl Houslový koncert Albana Berga, docela dobře známý díky jedinečně vemlouvavému podtitulu Památce anděla. Berg svou poslední dokončenou kompozici napsal v polovině třicátých let. Podnětem k jejímu vyprofilování a dokončení byla zpráva o smrti osmnáctileté dcery Almy Mahlerové a Waltera Gropiuse. Těžko si představit lepší interpretaci, než jakou s Petrem Popelkou nabídl houslista Gil Shaham. Měl vedle neomylné techniky v zásobě především jednu podstatnou věc: tiché tóny. Ani v naléhavějších a expresivnějších situacích nebylo nic drásavého. Skladba, značně abstraktní, stojící na pomezí tonality a atonality, v souladu s poetikou druhé vídeňské školy i s dobou neromanticky věcná, má přes všechny tyto danosti velký výrazový náboj. Zanechává hluboce emotivní dojem. Je závažná, v podrobnostech komplikovaná, ale v závěru přináší hudbu oproštěnou, doprovázenou pocitem a dojmem strohé krásy a vznešenosti. Vyzněla ten večer nesmírně jemně a něžně. Také padesát odstínů krásy, projevujících se v tomto případě zřetelněji a zřetelněji čím dál víc k finále, koncentrovaných v závěru, kde zaznívá citace Bachovy podoby chorálu Es ist genug, Herr. Bachovský sólový přídavek, čistý a dokonalý, se vlastně docela hodil.

Schumannova První symfonie, známá jako Jarní, zaznívá v Berlíně určitě častěji než v tuzemsku. Premiéru dirigoval v Lipsku roku 1841 Felix Mendelssohn-Bartholdy. Tak, jak ji Petr Popelka nyní připravil a vedl, byla nádherným projevem romantického cítění kombinovaného s řádem a uměřeností. Dávala jasně najevo, že zaujímá jedinečnou pozici v prostoru stejnou měrou ovládaném a současně ohraničeném Beethovenem, Schubertem, Weberem a Brahmsem. Nepřestávající dirigentovo posunování hudby kupředu, nekončící poukazování na invenčnost a energii díla pomocí drobných akcentů a dalších agogických detailů, vyhmátnutí a ozřejmování všech potřebných instrumentačních detailů, nastavení celkové nálady u každé z rozdílně koncipovaných vět, sestavení naprosto logického celku z bezpočtu drobností, to vše činilo z poslechu a ze sledování průběhu skladby mimořádné potěšení. Dalo by se předpokládat, že tak dobrý orchestr hraje vlastně sám. A vůbec ne neinspirovaně. Petr Popelka však přesto naprosto jednoznačně dával najevo, že i tak dokonalému soukolí je možné vdechnout ještě víc, že je možné ho ještě dál inspirovat, vybudit ještě něco vzácnějšího: parametry, které nejsou automatickou samozřejmostí – opravdový život, uměleckou krásu a hudebního ducha.

Foto: oficiální materiály Berlínských filharmoniků, Facebook Berlínských filharmoniků

Facebook X E-mail WhatsApp