„Když hraju skladbu od slavného skladatele, o kterém byl natočen dokument, tak se na něj podívám a pak si představuju, že jsem v tom období, prostoru a hraju na stejný klavír, abych pochopila, jak to myslel.“

„Mým snem je zahrát si s Českou filharmonií v Dvořákově síni v Rudolfinu a také v různých sálech světa, abych mohla cestovat.“

„I když skladbu hraju už delší dobu, třeba více jak rok, tak vždy je v ní co objevovat. Je to takový hudební výlet, na který se těším den za dnem.“

Vzpomenete si, co jste dělali, když vám bylo dvanáct let? A dokázali byste říct, co bylo v tomto věku vaším největším úspěchem? Mladá talentovaná klavíristka Nora Lubbadová, která čerstvě oslavila své dvanácté narozeniny, má na svém kontě úspěchů hned několik. Zahrála si na Pražském jaru, několikrát vyhrála celostátní soutěž Prague Junior Note a ve finále mezinárodní soutěže Louskáček si zahrála s Moskevskou filharmonií. Jako jedna z mála Češek dostala také pozvání do slavné Carnegie Hall v New Yorku. A tím Nořiny úspěchy zdaleka nekončí, k těm nejčerstvějším patří její vystoupení na mezinárodním festivalu Vladimíra Spivakova: Moskva vítá přátele. V RozhovoruPlus mimo jiné prozradila, že se pořád cítí jako obyčejná holka, která si ale svůj život bez klavíru nedokáže představit.

Ze svého vystoupení v Moskvě ses vrátila teprve nedávno. Jaký zážitek ti tentokrát vystoupení přineslo?

Určitě to byl menší stres než loni na soutěži, i díky tomu, že už jsem to tam znala. Byla pro mě také obrovská čest si v Moskvě zahrát Rachmaninova.

V loňském roce sis zahrála po boku Moskevské filharmonie. Jak tě orchestr a dirigent přijali?

Hrozně jsem si to užila, protože jsem si úplně poprvé zahrála s profesionálním orchestrem – a rovnou s Moskevskou filharmonií. Vnímala jsem to jako nesmírnou čest. A při hraní ve třetím kole jsem to už nebrala ani jako soutěž, ale spíše jako koncert.

Máš na takových koncertech možnost se s účinkujícími potkat v zákulisí?

Určitě, běžně se setkáváme.

Co si z takových setkání odnášíš?

Je to pro mě motivace, když si popovídám nebo alespoň prohodím pár slov s někým, kdo se třeba věnuje jinému nástroji, ale také miluje klasickou hudbu.

Lidé o tobě mluví jako o talentované, geniální, nadané mladé slečně. Vnímáš se také tak? Nebo sama sebe vidíš jako obyčejnou holku, která dělá to, co ji baví a co jí k tomu ještě dobře jde?

Spíše to druhé. Když nehraju na klavír, tak jsem fakt obyčejná holka. Chodím normálně do školy a mám domácí úkoly.

Jak tě vnímají spolužáci, kamarádi?

Taky asi spíš jako obyčejnou holku, která hraje na klavír a baví ji to.

Přeci jenom ale tvůj život zas tak obyčejný není. Jezdíš a vystupuješ po České republice i po světě. Bavíš se pak s kamarády o tom, co děláš? Zajímá je to?

Ano, bavím a zajímá je to, vyprávím jim historiky. Tu nejčerstvější mám teď z Moskvy, která ale není moc vtipná. Měla jsem prošlý test na Covid, kvůli kterému jsme museli počkat s odletem. Měli jsme odlétat ve středu a místo toho jsme letěli až v pátek. Ale díky tomu jsem se mohla podívat do Treťjakovské galerie, což pro mě bylo obrovské plus.

Takže budeš mít zase co vyprávět svým kamarádům nebo spolužákům ve škole… Slyšela jsem, že trénuješ čtyři až pět hodin denně, což je náročné. Jak to zvládáš s dalšími povinnostmi?

Když mám školu a další povinnosti jako jiné děti, tak v pracovních dnech nehraju čtyři až pět hodin, ale třeba tři hodiny. Někdy více, někdy méně, střídá se to. O víkendu ale cvičím určitě více hodin.

Co tě motivuje trénovat a věnovat klavíru tolik času?

I když skladbu hraju dlouho, třeba více jak rok, je v té skladbě pokaždé co objevovat. Je to takový hudební výlet, na který se těším den za dnem. Vždycky se prostě těším, až budu cvičit.

Takže nepatříš k těm, které by rodiče museli do cvičení nutit. Ty se do toho pouštíš sama s radostí.

Nora: Jo.

Maminka Kateřina Lubbadová: Jak kdy…

Nora: Co jak kdy? Kdy jsi mi naposledy říkala? Před rokem?

Maminka Kateřina Lubbadová: Většinou chce hrát sama. Speciálně ji motivuje vystoupení. Musím říct, že vždycky chce hrát jako nějaký její vzor. Pokud to pořád není ono, tak si sama dává zpětnou vazbu.

Paní Lubbadová, jaká je Nora povahově? Už jste to zmínila – že je asi hodně precizní, co se nácviků a přípravy na koncerty týče…

Maminka Kateřina Lubbadová: Určitě, to je. A také její pedagogové jsou precizní a vyžadují vypracování skladby do detailu. Tím pádem v tom vyrůstá a samotnou ji to nenechá. Už jako malé jsme jí vysvětlili, že pochvala je sice fajn, je motivující, ale pedagog je od toho, aby jí řekl, kde to ještě jde zlepšit. A pokaždé je asi co zlepšit. A i když je Nora v některých věcech tvrdohlavá, například co se učení nebo uklízení týká, ve hře na klavír naopak chce, aby byla dokonalá. Když si posluchač zavře oči, aby nepoznal, že hraje dítě.

Noro, jak přijímáš kritiku od svých pedagogů? Když ti řeknou, že by něco chtělo ještě trochu zlepšit?

Nora: Říkají mi ji každou hodinu. Beru to jako motivaci, že se do další hodiny zlepším. Není to nic, z čeho bych byla uražená, rozhodně ne. Od toho mě učí, aby mi říkali kritiku.

Myslíš, že ti motivace a nadšení pro hru na klavír zůstanou i do budoucna? Jak budeš stárnout a budou se třeba objevovat jiné záliby…

Doufám a myslím si, že ano.

Máš ve svém volnu čas i na nějaké další koníčky než jenom na klavír?

V létě, nebo když je venku hezky, jezdím ráda na kolečkových bruslích nebo koloběžce, obecně ráda sportuju. Máme také tři domácí mazlíčky, se kterými si ráda hraju. A baví mě čtení a kreslení.

Mluvily jsme o tom, že hru na klavír máš ráda a těšíš se na ni. Přeci jenom se ale zeptám, zda je někdy chvilka, kdy by sis nejraději od klavíru odpočinula a dala si delší pauzu?

Pro mě je dlouhá pauza, kdy se mi třeba půl dne nebo tři hodiny nechce cvičit, ale pak se mi stejně vždycky chce. Nikdy se mi ale nestalo, že by to trvalo celý den, a doufám, že se mi to ani nestane.

Jak se do tvého denního režimu včetně hry na klavír promítla pandemie?

Měla jsem více času na cvičení, obrovským mínusem ale bylo, že jsem nemohla vystupovat. Nacvičovala jsem nové a nové skladby, abych pandemii nějak využila, ale jak jsem žádnou z nich na koncertech a soutěžích neodehrála, tak skladby nebyly k takové té „dokonalosti“, ke které by měly dojít.

Vystoupení ti tedy chyběla… Co ti pocitově dávají? Jak prožíváš, když můžeš hrát před lidmi?

Vždycky se strašně těším na jakékoli vystoupení, ať už je to soutěž, nebo koncert. A jak už mamka řekla, je to pro mě motivace. Když vím, že za týden mám koncert nebo soutěž, tak se snažím co nejdéle a nejčastěji cvičit, než když před sebou žádný koncert nemám, jako v době pandemie.

Kdybys měla ke své hře na klavír přistoupit kriticky. Kde ty sama nyní spatřuješ své slabiny nebo místa, která bys chtěla zlepšit?

Do budoucna bych chtěla obecně nacvičit levou ruku, jsem pravačka a ta levá mi samozřejmě jde hůř. Chtěla bych se také zlepšit v prstové technice a v hudebnosti. A abych se při hraní nemusela tolik soustředit. Je toho ještě hodně, co bych chtěla zlepšit.

V pokrocích ti pomáhají i tví pedagogové. V rámci stipendijní akademie MenArt jsi měla možnost spolupracovat s Ivem Kahánkem, který ti dělal mentora. Co ti tato spolupráce přinesla?

Moc jsem si toho vážila. Pan profesor Kahánek mi skladbu vždy vysvětlil z jiného úhlu, než jak jsem ji chápala já. A i bez vystoupení dal skladbě tu dokonalost, kterou jsem čerpala z vystoupení. Byla to pro mě obrovská motivace, že jsem se mohla setkat s tak velkým klavíristou.

Když mluvíš o tom, že ti pan profesor Kahánek dokázal vysvětlit skladbu z jiného úhlu. Můžeš mi jako laikovi přiblížit, jak různě se dá skladba vnímat?

Nora: Když už skladbu umím, tak se snažím zlepšovat detaily, ale nesmím zapomenout, aby pořád tvořila celek a plynula jako řeka. A pan profesor mi říkal různé hudební prvky v notách, kterých jsem si třeba ani nevšimla. Když jsem hrála skladbu Fantasie Impromptu, řekl mi, ať si představím, že hraju na klavír, na kterém hrál Chopin. Neumím to moc vysvětlit, protože to jde slovy špatně popsat.

Maminka Kateřina Lubbadová: To je pravda, že profesor Kahánek jí často něco zahrál a Nora to pochopila právě z poslechu. Pak to uměla v té chvíli zopakovat. A čerpáme z toho doteď. Hodiny jsme si nahrávaly a ještě teď se k nim Nora zpětně vrací a poslouchá, co jí ke skladbám řekl. U hodin s naší paní učitelkou si píšu poznámky, k tomu, co je slovy popsatelné, se nám lépe vrací. Ale u pana profesora Kahánka bylo něco mezi ním a Norou řečeno pouze hudbou.

Pomáhá představivost? Zkusit se vžít do skladatele, jehož skladbu interpretuješ?

Nora: Určitě. Třeba Chopina se vždycky snažím hrát tak, aby si Chopin říkal, kdyby tu byl a slyšel to, že takhle přesně to myslel. A takhle to mám i u dalších skladatelů, třeba u Beethovena. Když hraju skladbu nějakého slavného skladatele, o kterém je dokument, tak se na něj podívám a pak si představuju, že jsem v tom období, že jsem v tom prostoru a hraju na stejný klavír. Abych pochopila, jak to myslel. Také mě moc baví si o skladatelích, které hraju, číst životopisy a různé zajímavosti.

Když si vybereš konkrétní skladbu, zjišťuješ si podrobnosti i o ní? Za jakých podmínek nebo v jaké životní situaci ji skladatel složil, co zrovna prožíval…

Většinou jo, ale ne úplně vždycky. I paní učitelka mi říká, třeba o Rachmaninovovi, kterého teď hraju, komu skladbu daroval a co skladbou myslel.

Vrátím se k panu profesoru Kahánkovi. Jste ještě v kontaktu?

Nora: Ano, vidíme se například na klavírních sobotách v Brně na konzultacích. Byla jsem teď také vybrána z několika hudebníků na Letní hudební akademii Kroměříž.

Maminka Kateřina Lubbadová: Tam bude pan profesor Kahánek působit jako konzultant. Bude to takový letní klavírní tábor s panem profesorem, z účasti je Nora šťastná.

Opomenout bychom ale neměli ani tvou učitelku na klavír, Jaromíru Šnederflerovou. Kdybys měla porovnat přístup paní Šnederflerové a pana Kahánka, v čem se liší?

Nora: Já to nedokážu asi objektivně posoudit. S paní učitelkou mám několik hodin týdně. Ona mě učí hlavně detaily a sleduje, zda to, co mi řekla na jedné hodině, jsem nacvičila do další hodiny. Pan profesor Kahánek se vždy na mé hraní podívá s odstupem a řekne mi, co jako posluchač, ale i jako klavírista slyší a co by ještě zlepšil.

Chodíš na hudební gymnázium a tam tě vede také pan profesor Lukáš Klánský. Jaká je s ním spolupráce?

Nora: Kdybych to měla srovnat, tak spíš mě víc učí jako paní učitelka Šnederflerová. Mám s ním také několik hodin do týdne.

Maminka Kateřina Lubbadová: Kamínek ke kamínku, je to trochu mravenčí práce. A pan profesor Kahánek tomu vždy dodá takový šmrnc, jiskru. Je třešničkou, která je ale k té dokonalosti nutná. Každý dílek mozaiky je potřebný, aby byla celá, a nejde říct, který je důležitější. Pokud není celá skládačka, není to dobře.

Každý přispěje svým podílem…

Maminka Kateřina Lubbadová: Ano, ale třeba k panu profesoru Kahánkovi bychom se neodvážily jít, když ještě skladba není přečtená, správně rytmicky pojatá. On je opravdu vrcholem Nořina učení, když mu jde interpretaci skladby ukázat.

Noro, máš nějakého svého oblíbeného skladatele nebo repertoár?

Nora: Oblíbených skladatelů mám více. Ráda hraju skladby od Beethovena a také od Chopina. Líbí se mi, jak píše Ferenc Liszt nebo Rachmaninov. Je jich hodně, ale nejraději mám právě Beethovena a Chopina.

A mění se tvůj vkus s věkem?

Nora: Když jsem byla o dost mladší, ještě jsem nehrála Chopina, ale více Mozarta. Ten mě doteď hodně baví, ale předtím pro mě byly lehčí takové ty skladby, co jsou veselé, v durové tónině. Teď mám raději smutnější a vážnější skladby spíše v moll, jako například nocturno od Chopina.

Maminka Kateřina Lubbadová: Nora by totiž moc ráda hrála od Chopina jisté skladby, které slyšela, ale paní učitelka řekla, že ještě ne, že na to ještě nedozrála. Jedna věc je, co se Noře líbí – virtuózní, temperamentní skladby…

Nora: Je to třeba Revoluční etuda od Chopina.

Maminka Kateřina Lubbadová: Musí si ještě počkat a ještě zdolat pár vrcholků, než se bude drápat na ten nejvyšší. Jedna věc je, co se Noře líbí, a druhá věc je, co může hrát.

Máš ráda i některé současné skladatele?

Nora: Asi před dvěma lety jsem hrála například skladbu od Petra Bazaly, ale jinak dnešní skladatele moc neznám. Zahrála jsem si třeba také skladby od Viktora Kalabise. Jeho hudbu ale moc neposlouchám, protože ji ještě moc nechápu a nevím, co jí autor myslel.

Podle čeho si skladby vybíráš?

Většinou vybírá paní učitelka. Dá mi třeba tři skladby, u kterých si myslí, že by mi nejvíce sedly. Zahraje mi z nich nějaké úseky a já řeknu, která se mi nejvíce líbí. Pak to ještě zkonzultujeme a pak to hraju.

Je nějaký cíl nebo sen, který by sis chtěla v hudebním světě splnit?

Takový menší sen je, aby se všechna vystoupení, která mám mít, konala a nepřerušil je Covid. Jinak je mým snem si zahrát s Českou filharmonií v Dvořákově síni v Rudolfinu. A v různých sálech světa, abych mohla cestovat a hrát s různými filharmoniemi. Moje sny jsou neskromné.

Podle mě je důležité mít vysoké cíle… Jak vidíš svou budoucnost? Myslíš, že budeš uznávaná klavíristka a budeš se hudbě věnovat naplno? Nebo by ses kromě toho ráda věnovala i něčemu dalšímu?

Já hlavně doufám, že se tomu budu věnovat a že budu úspěšná klavíristka. Nikdy si nebudu jistá, ale doufám.

Kdybys měla pozvat naše čtenáře na některé ze svých vystoupení, které to bude?

Jedenáctého srpna budu hrát v Bonnu v Beethovenově domě. Bude to odměna za mou výhru v online soutěži, kde jsem dostala také speciální cenu Výjimečný mladý talent. Akce měla být už v prosinci, ale kvůli koroně se zrušila. Budu tam hrát Beethovena, kterého už nyní nacvičuji.

A některé vystoupení v České republice, které chystáš a kam se zájemci můžou přijít podívat?

Budu vystupovat třeba na Zlaté pecce. I ta se kvůli pandemii posouvala. Bude se konat dvacátého sedmého srpna.

——————–

Foto: archiv N. Lubbadové, Martin Suchánek, Petra Hajská, zlatyorisek.cz

Videozáznam tohoto RozhovoruPlus můžete sledovat na našem Youtube.