„Roku 1831 byl chlapec vyslán do Prahy na studia medicíny, ale hrou se mu podařilo zaujmout Václava Jana Křtitele Tomáška.“

„Dreyschockovi bylo pětadvacet, když se vydal na první turné, kde zažil ovace jako ‚největší žijící klavírista‘.“

„V roce 1862 byl pozván samotným Antonem Rubinsteinem, aby se zařadil mezi pedagogy na čerstvě vzniklé konzervatoři v Sankt Petěrburgu.“

Počátkem dubna bývá v Benátkách vlídné počasí. Sem tam sice skropí laguny vlahý deštík, ale jinak se slunce pohupuje nad mořem až třináct hodin denně. Nic z toho si na apríla 1869 nevychutnal padesátiletý muž, jehož toulavý život se onoho dne v Benátkách uzavřel. Alexander Dreyschock – klavírní virtuos, svým interpretačním uměním přinejmenším srovnatelný s veličinami jako Ferenc Liszt nebo Fryderyk Chopin. Podobně jako oni také skladatelem, a pilným. Jen pro klavír zkomponoval na sto padesát „kousků“.

Jak to, že ostatní jmenované uctíváme dodnes, zatímco po Dreyschockovi se země slehla? Čím to, že někomu je souzena sláva navždy a jiný upadne v zapomnění? Skládal snad Alexander hůř než Ferenc či Fryderyk? Rozhodně ano. Čaroval nad klávesami méně než oni? Rozhodně nikoli. Překáží snad dějinám jeho poněkud legrační příjmení? Anebo jeho původ ze země, o které se „ví příliš málo, aby stálo za to pro ni bojovat,“ jak roztomile pravil Chamberlain? Z končin, které se ne vždy a ne všude těší obecné vážnosti?

Bráno pohledem západoevropských elit, před nimiž Dreyschock na svých turné často vystupoval, se skutečně narodil za devatero horami a devatero řekami. Pár kilometrů jihozápadně od české Čáslavi v obci Žáky, kterou dnes neobývá ani stovka obyvatel a na významu jí dodává sousední, k ní patřící Štrampouch s bezmála trojnásobným počtem lidských duší. Odtud se Alexander Friedrich Hermann Dreyschock, jak byl pokřtěn po svém narození buď 15., či 16. října 1818, vydal jako třináctiletý do světa. Zprávy a informace o jeho následujícím, bohužel nedlouhém životě jsou natolik kusé, že nezbývá než je včlenit do kontextu s jinými, dobově ohraničenými událostmi, aby se z nich střípek po střípku dala vytvořit uspokojivě ucelená mozaika. Nedocenitelnou práci vykonala svou diplomovou prací na FF UK roku 2006 muzikoložka a publicistka Dita Hradecká, neboť ji věnovala právě Alexandru Dreyschockovi a šířeji fenoménu zvanému virtuos.

Začněme tedy s mapováním roku 1831. Chlapec hrající tou dobou už několik let na klavír byl vyslán do Prahy, aby se zde zaměřil na budoucí studia medicíny. Zdá se, že maminka Alžběta žila nějaký čas v domnění, že se syn touto cestou skutečně ubírá; zda si tím byl jist i jeho otec Josef Paul, úředník ve službách místní šlechty, se už nedozvíme. Skutečnost byla každopádně odlišná. Čipernému a nesporně nadanému Dreyschockovi se podařilo zaujmout svojí hrou klíčovou osobnost tehdejší hudební Prahy. Doma i za hranicemi uctívaného Václava Jana Křtitele Tomáška, který hned tak někoho ke studiu nepřijal. Psal se rok 1833, když se mezi jeho žáky zařadil patnáctiletý Alexander, aby v Tomáškově odborné péči setrval čtyři roky, do svých devatenácti. Tedy kromě jiného v době dospívání, kdy mladý muž takříkajíc ohmatává svět, nejspíš poznává první lásky, získává první přátele. Jak tomu asi bylo v případě nadaného venkovana, který se rovnýma nohama ocitl ve velkém městě? Nevíme, prameny mlčí.

Václav Jan Křtitel Tomášek

O čem se přece jen zmiňují, jsou první vystoupení a první úspěchy budoucího virtuosa. Ještě za studií mu Tomášek umožnil oslovit hrou hosty hudebních večerů, které pořádal ve svém bytě na Malé Straně. Už to bylo svého druhu vyznamenání. A také doklad skutečnosti, že „hudební papež“, jak se tehdy už šedesátiletému pedagogovi a skladateli přezdívalo, vycítil v Dreyschockovi velký potenciál. Byl například prvním, kdo Praze představil, byť kuse, hudbu Fryderyka Chopina. Studia u Tomáška zakončil Alexander roku 1837 s vysvědčením, v němž se kromě chvály jeho hudebních schopností vyjímá konstatování, že „hodnota morální je u něho v nejčistším souzvuku s hodnotou umělce.“

Dreyschockovi bylo pětadvacet, když se vydal na svoje první turné. Zamířil do severního Německa, kde měly jeho koncerty takový ohlas, že nakonec setrval na svém premiérovém zájezdu celý rok. A zažil ovace, při kterých unisono znělo, že je „největším žijícím klavíristou“. To jej nemohlo nepotěšit. A především inspirovat k dalším toulkám, ať ještě severněji, do Dánska či do Švédska, anebo východním směrem do Polska a do Ruska. Ač stále velmi mladý, stával se ahasverem křižujícím kontinent, což mohlo být zároveň okouzlující i vyčerpávající; však se také musel v určitou chvíli uchýlit do přímořských lázní, aby si odpočinul a nabral sil ke zteči, která ho v jeho ctižádosti pronásledovala. A tou bylo dobytí dobové hudební mekky, Paříže. Úspěch ve městě nad Seinou se dostavil v sezóně 1842/43.

Vrcholem jeho virtuózních recitálů, což samo o sobě byla zbrusu nová forma vystoupení, se pravděpodobně stávaly jeho brilantní improvizace či variace na klavírní hru pouze levou rukou. Své diváky uváděl charismatický Alexander v úžas, když pravou ruku poklidně položil na klavír a do levé vzápětí vložil tolik umu a energie, že to bylo pro mnohé včetně znalců k nevíře. Jako by tím Dreyschock bezmála o sto let předznamenal záplavu koncertů podobného ražení, jaké se vynořily v Evropě od druhé do čtvrté dekády 20. století. Korngoldův Klavírní koncert pro levou ruku in Cis poprvé zazněl veřejně roku 1924; jen o rok později kontroval Richard Strauss svým levorukým cyklem Panathenäezug: Sinfonische Etüden in form einer Passacaglia; Brittenovy Diversions for Piano Left Hand and Orchestra spatřily světlo světa ve dvaatřicátém roce; zřejmě nejslavnější Koncert pro klavír levou rukou a orchestr od Maurice Ravela byl premiérován prakticky souběžně. Všechna tato díla ovšem spojovala obdivuhodná umanutost jejich objednavatele, klavíristy Paula Wittgensteina, který přišel v první světové válce o pravou paži, ale odmítl se kvůli tomu vzdát své koncertní kariéry. Totéž však platilo pro Otakara Hollmanna, jemuž vzdal hold Leoš Janáček, když pro něj zkomponoval Capriccio pro levou ruku a soubor dechových nástrojů, poprvé provedený roku 1926. Ve všech případech se jedná o svébytná díla, nikoli pouze o virtuózní atrakce, na které zřejmě spoléhal kdysi Alexander Dreyschock. K čemuž je třeba jedním dechem dodat, že uživit se sólovým hraním bylo tehdy násobně složitější než dnes.

Paul Wittgenstein hraje levou rukou na klavír pro skladatele Ericha Wolfganga Korngolda v Los Angeles

Rodáku od Čáslavi slouží ke cti, že na svůj původ nezapomněl ani jako světoběžník. Do Žáků jezdil, dokud tam žil jeho otec; v Praze, kde se oženil, si vybudoval zázemí. Zde také pomohl Bedřichu Smetanovi k angažmá v Göteborgu. Setkali se v Praze na večírku, který Dreyschock uspořádal 27. září 1856 u příležitosti návštěvy Ference Liszta. Nedlouho předtím, jmenovitě 15. a 29. května téhož roku, vystoupil Alexander na svých cestách právě v Göteborgu, kde se seznámil s mecenáškou jménem Eleonora Dickson, ženou bohatého podnikatele. Nelenil a doporučil jí Bedřicha Smetanu, který tam svými dvěma koncerty 23. října a 2. listopadu 1856 otevřel svoji švédskou životní kapitolu. Že ovšem Smetana pro Dreychocka za vděk zkomponoval své Allegro capricciono v b moll se nezakládá na pravdě, protože skladba vznikla dřív, v roce 1849.

Mluvě o letopočtech, je třeba se zmínit o roce 1862, kdy byl Alexander Dreyschock pozván samotným Antonem Rubinsteinem, aby se zařadil mezi pedagogy na zbrusu nově založené konzervatoři v Petrohradu, prvním hudebním učilišti na této úrovni v Rusku. Impuls k jeho vzniku vzešel od vzdělané velkokněžny Jeleny Pavlovny Ruské, původním jménem Šarloty Württenberské, která se vdala za ruského velkoknížete Michaila a po jeho smrti se stala patronkou umění a charity.

Konzervatoř v Petrohradu (1917)

Za Dreyschockovy účasti byl rozepsán příběh, lemovaný postupně plejádou velkých jmen. Zatímco jeho čelný žák, zároveň skladatel a klavírista i novinář Arkady Abaza byl navzdory své dobově úspěšné kariéře zapomenut, další studenti či učitelé nikoli. Rubinstein stál v čele petrohradské konzervatoře patnáct let, Alexander Glazunov počátkem minulého století dokonce o dekádu déle. Mezi pedagogy vynikal Rimskij-Korsakov. K tamním absolventům patřili Jascha Heifetz, ale také Sergej Ďagilev. A mnohem později nám důvěrně známý Semjon Byčkov.

Ruské zimy, to ale nebylo nic pro křehkého virtuosa z Čech. Sice se v Rusku dožil dalších poct, neboť byl jmenován dvorním klavíristou na dvoře ruského cara a ředitelem Imperiální hudební školy se zaměřením na operní umění, jak zněl její honosný název. Zdraví ale neporučíš. A tak roku 1868 prchá padesátiletý Alexander Dreyschock do Itálie, aby se tam po šesti letech strávených v ruské zimě zotavil. Bylo však pozdě, tuberkulózu už nešlo vyléčit. Zemřel sice v Benátkách, ale na přání rodiny byl následně pohřben na pražských Olšanech. Čaroděj klaviatury tak opsal životní oblouk, který ho nakonec přece jen dovedl zpátky domů.

Foto: Wikipedia / Josef Kriehuber / volné dílo, Wikipedia / Internet Archive Book Images / bez omezení, Wikipedia / Antonín Machek / volné dílo, Wikipedia / Los Angeles Times / CC BY 4.0, IMSLP.org