„Program zahájila Šaturová výběrem čtyř písní z odkazu Franze Schuberta, které dramaturgicky uspořádala do čtyř kontrastních nálad.“

„Kozák hrál úvodní část Scherzo z hudby k dramatu Sen noci svatojánské, op. 61 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v rychlém tempu, podobném motu perpetuu, vitálně a s bravurou.“

„Šaturová byla báječná ve tvorbě a rozvíjení tónu, v jeho pučící dynamice a následném útlumu.“

V nedělní večer 15. října se v památné síni Novoměstské radnice v Praze konal písňový koncert první umělecké kategorie. Protagonistkou této mimořádné události byla sopranistka klasického koloraturního repertoáru, famózní Simona Šaturová. Operní a koncertní pěvkyně sklízí ovace na prestižních festivalech v Evropě – v Salcburku, Lucernu, Římě, za kanálem v Edinburghu i v zámoří v Oregonu či Tanglewoodu. A samozřejmě i doma, ve svém rodišti na Bratislavských hudebních slavnostech a na Pražském jaru. Klavírní doprovod zajišťoval Marek Kozák. Absolvent HAMU ze třídy profesora Ivana Klánského sklízí už pár let úspěchy na domácích koncertních pódiích, vesměs kvitovaných laickým publikem i odbornou kritikou.

Program zahájila Šaturová výběrem čtyř písní z odkazu Franze Schuberta, které dramaturgicky uspořádala do čtyř kontrastních nálad s vybraným tempovým průběhem. V písni Im Frühling, D 882 (Na jaře) na text Ernsta Schütze zpívala s přesvědčivou vlídností, kterou navodil již úvodní, jemně nesený klavírní part a v celém průběhu umně budila dojem pohádkového vyprávění. V následující písni Ständchen, D 889 (Zastaveníčko), kterou Schubert komponoval na slova Augusta von Schlegela (podle Williama Shakespeara) a Johanna Antona Friedricha Reila přidala na energii, aniž ztratila na jemnosti. V následujícím An die Nachtigall, D 497 (Slavíkovi) na slova Matthiase Claudia zvroucněl její hlas v chvějivém vibratu za poetické podpory Kozákovy. A v písni Die Vögel, D 691 (Ptáci) – text Friedrich Schlegel – rezonovala ve veselém tempu s bezstarostným ptačím švitořením. Do této povzbudivé nálady v nedělní podvečer přidal Marek Kozák v sólové kreaci romanticky rozevlátý, místy až nervní, přednes páté části In der Nacht (V noci) z klavírního cyklu Fantasienstücke, op. 12 (Fantastické kusy) Roberta Schumanna. Byla to opravdu rušná noc plná zvukových vln a neklidného pohybu.

Šaturová pokračovala ve zvoleném tématu noci písní Mondnacht, op. 39 (Měsíční noc) Roberta Schumanna, v níž se hudba oproti úryvku z jeho raného cyklu zklidnila. Dovedně profilovanými tóny s širším vibratem protahovala mírný projev do toužebného andante, za souhlasného klavírního dovětku. Nedramatickou proměnu nálady přinesly dvě písně Alexandera Zemlinského na text Ferdinanda Gregoroviuse, tedy Klagen is der Mond gekommen, op. 6: č. 2 (Přišel si Měsíc žalovat) a následující Fensterlein, nachts bist du zu, op. 6: č. 3 (Okénko, zavřené jsi v noci). První potvrzovala romantickou melodičnost autora, druhá uzavírala tematickou spřízněnost hudby živějším pohybem a dynamickým závěrem.

Poté přišlo dramaturgicky zajímavé klavírní sólo. Kozák hrál úvodní část Scherzo z hudby k dramatu Sen noci svatojánské, op. 61 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v rychlém tempu, podobném motu perpetuu, vitálně a s bravurou. Do zatímní fantastičnosti a romantické zvlněnosti báječně vstoupila nálada tak zvaného impresionisty Clauda Debussyho. Šaturová vybrala tři slavné přídavky Nuit d´étoiles (text Théodore de Banville), Beau soir (text Paul Bourget) a Clair de lune (text Paul Verlaine). Proměna slohu se ovšem nepromítla do proměny tématu. Hudba se stále procházela noční náladou – názvy písní Hvězdná noc, Krásný večer či Svit luny jsou výmluvné. Šaturová byla báječná ve tvorbě a rozvíjení tónu, v jeho pučící dynamice a následném útlumu při přechodu do amabile. V písni Beau soir se její hlas vzdálil do quasi polohy zpěvu za scénou, slyšeli jsme dokonale provedené zasněné vokální piano. Ovšem závěrečná píseň trojice nočních nálad byla naplněna dramatičtější dynamikou s ataky výšek, tedy impresionistické mihotání stříbřitosti měsíčních paprsků. Následující sólové vystoupení Marka Kozáka bylo další gradací v programu večera. Hrál Nokturno Des dur op. 27: č. 2 a naplnil je proměnami tempa, kantabilitou, úžasně volenou dynamikou a působivou nostalgií. Další stylovou proměnu přinesl výběr z cyklu Písně milostné, op. 83 Antonína Dvořáka na text Gustava Pflégra-Moravského. Byly to písně V tak mnohém srdci mrtvo jest, Já vím, že v sladké naději, Nad krajem vévodí lehký spánek a V té sladké moci očí tvých. Charakteristická autorova dynamická kouzla na malých plochách našla v provedení Šaturové obdivuhodnou míru vcítění a náladové sounáležitosti. Pozoruhodně citlivý doprovod Kozákův ponechal vokálnímu partu veškerou citovou svobodu, aniž tlumil svou poetiku.

Závěr večera patřil hudbě Richarda Strausse. Píseň Morgen, op. 27: č. 4 (Ráno), která je komponována na slova Johna Henryho Mackaye zpívala Šaturová s nábojem tajemnosti, v pomalém tempu a překrásně. Závěrečné Ständchen, op. 27: č. 2 (Zastaveníčko) na text Adolfa Friedricha von Schack, charakteristicky veselou hudbu, vyzpívala Šaturová s vitalitou, v dynamických proměnách a s rozvernou gestikou. Po aplausech přidala svého oblíbeného (jak pravila) Strausse Die Nacht, op. 10 č. 3 na slova Hermanna von Gilma. Dynamicky a barevně bohatý a ohebný soprán Simony Šaturové, s kouzelně neodmyslitelným objemem operní divy, vtiskl obzvláštní kvalitu sdílnosti do umělé písňové tvorby. Ve spolupráci s Markem Kozákem, klavíristou technické bravury a lyrického daru.

********

Foto: Petr Dyrc