„Výsledek, i když hodně menšinový, je ovšem skvělý. Sezóna spolku Lieder Company přináší vyprecizované sondy do historie, přesné sestavy.“

„Jestliže je v Pierrotu lunaire melodická linka rozkolísaná v široké amplitudě kdesi mezi zpěvem a řečí, Vojtěch Šembera zvolil opak, ještě výlučnější.“

„Výsledná expresivita Schönbergova Pierrota lunaire, atakující adresáta, není plodem poetismu, ani dadaismu, ale osobitě bizarního vidění světa.“

Na den přesně po sto deseti letech od premiéry zaznělo v Praze v neděli dílo, které tehdy posunulo hudební dějiny podobně zásadně jako o rok později Stravinského Svěcení jara. Pierrot lunaire Arnolda Schönberga sice nevyvolal takový skandál, ale dodnes zůstává milníkem, u kterého se otevřela cesta pro abstraktní moderní hudbu, rezignující na libost a emoce. O vzácné připomenutí tohoto bizarního melodramu či vokálního cyklu se zasloužil spolek Lieder Company se zpěvačkou Irenou Troupovou.

Večer nazvaný V omamné září měsíce měl v sále Novoměstské radnice na programu tři kompozice. Zemlinského pozdní písňový cyklus Sechs Lieder, Schönbergova Pierrota lunaire a novinku z pera Vojtěcha Šembery ukotvenou v podobné poetice. Za projektem stál klavírista a skladatel Jan Dušek, jehož snahy o rozeznívání komorních písní v reálném koncertním životě jsou stejně tak obdivuhodné, jako pro někoho možná i lehce donkichotsky umanuté. Výsledek, i když hodně menšinový, je ovšem skvělý. Sezóna spolku Lieder Company přináší vyprecizované sondy do historie, přesné sestavy obhlížející z různých tematizovaných úhlů zhudebněnou poezii. V neděli 16. října padla pozornost na rakouské expresionisty. Jan Dušek, iniciátor a hybatel všeho, byl jedním z interpretů.

Alexander Zemlinsky, Schönbergův přítel a švagr, byl v letech 1911 až 1927 proslulým operním šéfem Nového německého divadla v Praze a potom působil v Berlíně. Šest písní nicméně zkomponoval až v roce 1934 v rodné Vídni, po návratu z Německa, vynuceném nástupem nacismu. Písně s texty od Goetha a Morgensterna zazněly teď v komorní úpravě s několika málo nástroji, kterou pořídil Jan Dušek s vizí zařazení do sousedství s Pierrotem lunaire. Podařilo se mu podtrhnout barevnost doprovodu i směřování celkové podoby a ukotvení díla směrem k atonalitě. Slova – o tmě, tichu, měsíčním svitu, váhání, ale i o milování, širém moři duše a srdcebolu – zůstala zřetelná. Sopranistka Irena Troupová podtrhla ve výrazu věcnost, ostrost, nepoetičnost. Ke koncertu vybavenému podrobným tištěným programem, včetně textů písní, se navíc pojil další posluchačky vstřícný bonus – zpívané texty, se samozřejmostí moderní technické doby, se promítaly na vysokou zeď nad interprety. K poslechu písní by český překlad měl patřit automaticky. Lieder Company myslí své poslání, jak je vidět, vážně. A dělá pro ně hodně.

I to, že objedná novou kompozici. Osloveným autorem a zároveň hlavním interpretem se stal sedmadvacetiletý pěvec a komponista Vojtěch Šembera. Využil text „V prázdné místnosti“ od Wolfganga Spitzbardta, malující na několika řádcích podivný, trochu halucinogenní obraz postavy sedící u stolu a nemající důvod vstát a odejít… Skladatel se přimkl k Schönbergově kompozici, v jejímž sousedství měla jeho skladba zaznít, hned v několika parametrech. Podobným nástrojovým obsazením, podobně zvláštní textovou předlohou a nakonec i charakterem hudebního jazyka. Jestliže je v Pierrotu lunaire melodická linka rozkolísaná v široké amplitudě kdesi mezi zpěvem a řečí, Šembera zvolil opak, ještě výlučnější. Nejprve text nechá interpreta přednést v samostatné promluvě. Následné zhudebnění – také vlastně Sprechgesang, tedy cosi mezi mluvením a zpíváním – pojal pak s nulovou amplitudou: na jednom tónu. Takže přístup nejen výlučný, ale přímo totální… Působivost jeho kompozice spočívá v tom, že princip nemelodického přednesu, kdy už vlastně nejde o text, uplatňuje v mnohem, mnohem delším časovém rozsahu, než by posluchač čekal a tušil, totiž v délce téměř nekonečné, mnoha, mnoha a mnoha minut. Jediné, co se mění, je dynamika. Doprovod je stále stejně atonálně neuchopitelný, ale sólový lidský hlas se později postupně pomalu vytrácí až k šepotu… Dojem podobný jako z konceptuálního výtvarného umění. Buď tvar přijmete, nebo ho považujete za schválnost. Jako kdybyste třeba na výstavě byli nuceni hledět na přesýpací hodiny.

V případě Schönbergovy proslulé skladby, v roce 1912 opravdu bezprecedentně moderní, člověka bezděčně napadne jako paralela k výtvarnému umění Výkřik od Edvarda Muncha. Náměsíčný pierrot je sice ve slovech a obrazech poetičtější než krvavé nebe za postavou s vykulenýma očima, ale výsledná expresivita, atakující adresáta, je podobná. Schönbergův Pierrot není plodem poetismu, ani dadaismu, ale osobitě bizarního vidění světa optikou ne nepodobnou těm Munchovým očím… V jedenadvaceti číslech, odpovídajících opusovému číslu díla, se na základě textů Alberta Girauda vrší obrazy trýzní, temných nocí, holých lebek, půvabu smrti, měsíčního svitu a jeho stop na kabátu i „dření violy obřím smyčcem“, básnivě tedy vlastně témata vnitřních stavů a představ, lásky, religiozity, zločinu… Ani závěrečný „návrat do Bergama“ se zmínkou o „staré vůni pohádek“ nepřináší v hudebním výrazu velkou úlevu.

Irena Troupová obdařila tento neuvěřitelný, více než půlhodinový sólový part ve všech stylizovaně a uměle klouzavých a houkavých pasážích a výkřicích – po hudební stránce se vědomě nepotkávajících s přirozeným smyslem a spádem slov – dokonale abstraktním, odosobněným projevem. Jak se dalo čekat, ukázala se být díky danostem svého hlasu nejen zasvěcenou, ale navíc téměř ideální představitelkou „role“ stojící na opačném pólu, než je italské operní belcanto nebo melodika a výraz romantických písní.

Doprovázející několikačlenný komorní soubor odvedl v Schönbergově partituře, i předtím v obou kompozicích, trpělivou práci a Petr Louženský s dirigentskou taktovkou k tomu přidal spolehlivý díl podpory a usměrňování.

Lieder Company pro tentokrát svým vyhraněným programem bezděky vyvolala dojem výlučnosti, patrně ne nepodobný někdejším koncertům Společnosti pro soukromé uvádění hudby, ve které Schönberg s přáteli ve Vídni nechával zaznít novou tvorbu. Rozdíl tu nicméně byl a je: tehdy šlo o uzavřené společenství zainteresovaných, pražská sezóna je však zcela veřejnou nabídkou. A tehdy tam neměli přístup kritici. Na tento cyklus ho mají. Aby mohli dosvědčit, že i přes určitou vydělenost – nekryjící se s hlavním proudem obvyklého, neřku-li pak komerčního hudebního provozu – se tu dějí zajímavé a potřebné události. Skutečnost, že hudba, která tentokrát zněla, nechce vzbuzovat a opravdu nevzbuzuje primárně libost ani potěšení, není důvodem k apriornímu odsudku. Těch několik desítek lidí, kteří do sálu radnice na pražském Karlově náměstí přišli, si odnášeli extrémní zážitek, spíše poznávací než emocionální. I to je možné občas absolvovat.

Foto: Lieder Company a Petr Veber