„Navzdory nízkému věku všech hráčů se každá interpretovaná epocha setkala s maximálním pochopením.“

„Jako jeden hráč…“

„Výsledkem byl velký prožitek tělesa, přenesený i na posluchače.“

Smyčcové kvarteto, jehož historie sahá pouze o několik let zpět a které je díky svému vítězství na soutěži Premio Paolo Borciani v roce 2024 a vítězství v soutěži Young Classical Artists Trusts v Londýně v témže roce hostem pódií po celé Evropě, zahrálo 16. října zajímavý program v pražském Atriu Žižkov. Jedním z houslistů kvarteta je Čech – Kryštof Kohout. Dobře navštívený koncert zvedl na svém konci posluchače ze židlí.

Málokterému souboru, založenému za dob studií, se podaří rychle nastartovat koncertní kariéru. Fibonacci Quartet díky svému vítězství v italské soutěži Premio Paolo Borciani, kde zároveň získalo Cenu publika a vítězství v soutěži Young Classical Artists Trust (YCAT) v Londýně patří dnes k vyhledávaným souborům té nejmladší generace a má zaplněný koncertní kalendář. Soubor, který vznikl původně na půdě Guildhall School of Music and Drama v Londýně, jedné ze čtyř prestižních vysokých hudebních škol v tomto městě, kde nyní studuje jako stipendistka Kellnerovy nadace mj. i houslistka Eva Bedřichová, si v r. 2024 odnesl díky svému vítězství v soutěži YCAT v Londýně také zastupování profesionální koncertní agenturou v následujících třech letech… Zde můžeme vzpomenout i minulá vítězství jiných vynikajících českých instrumentalistů v historii této prestižní soutěže, v té době rezidentů Spojeného království. V roce 2003 to byl pianista Libor Nováček, v současné době pedagog Pražské konzervatoře, v r. 2002 houslistka Jana Vonášková Nováková, v současnosti členka Pražákova kvarteta.

Před návštěvou tohoto koncertu jsem si v kontextu např. právě probíhajícího festivalu Pražákovo kvarteto a jeho přátelé, jehož první dva skvělé koncerty v sále Hlaholu jsem měl možnost navštívit, nebo jiných průběžně probíhajících koncertů ostatních vynikajících domácích uskupení, kladl otázku, zda lze do kvartetní hry, jejíž tradice v Čechách je bohatá (počínaje Českým kvartetem), přinést ještě něco nového. Lze. Navzdory nízkému věku všech hráčů se totiž každá interpretovaná epocha setkala s maximálním pochopením a hlavně se přizpůsobil i styl interpretace. A to na programu zaznělo „jen“ jedno dílo vídeňského klasicismu a jedno českého, resp. moravského autora…

Franz Joseph Haydn je považován za tvůrce, který se zasloužil o rozkvět formy klasické symfonie, smyčcového kvartetu nebo klavírního tria. Kvartetů napsal kolem sedmdesáti… Ten, který si vybralo Fibonacci kvarteto pro svůj pražský debut, Smyčcový kvaretet, op. 76: č. 4 B dur, Hob. III/78, patří do poslední desítky. Datuje se rokem 1796/97, tedy se jedná o dílo spokojeného, vyzrálého šedesátníka po několika úspěšných cestách do Anglie, ve Vídni a v Evropě vůbec již známé osoby. Kvartet je čtyřvětý, jako třetí část obsahuje ještě obligátní Menuet. V tištěném programu koncertu nebyla bohužel informace o částech děl vůbec obsažena, nicméně je ctí, že publikum bylo natolik erudované, že potlesk zazněl až po zaznění celých děl. Ale nebudu předbíhat.

Kvarteto, hrající ve složení Luna de Mol (první housle), Kryštof Kohout (druhé housle), Elliot Kempton (viola), Findlay Spence (violoncello) od začátku interpretace využívalo hru s obrovskými kontrasty, a to jak v dynamice (třeba až dechberoucí pianissimo při přechodu provedení do reprízy první věty), tak ve frázování. Třeba hlavní téma, sestávající se ze zpěvného osminového pohybu, bylo v rámci jednoho tempa při jeho rozvíjení osminami ve staccatu spolu s až výbušně interpretovanými šestnáctinami zahráno tak široce a melodicky, jak jen šlo. První houslistka se blýskla ve vlastní kadenci na fermatě před koncem věty, spodní smyčce sekundovaly celkovému obrazu vzdušně, lehce, veškeré dialogy mezi houslemi nebo violou a houslemi vyzněly, jako by hrál jeden hráč. Jakkoli mile byl posluchač překvapen první větou, ve druhé žasl na tím, jak tito mladí hráči dovedou udržet velkou frázi, aniž by ji třeba z důvodů výměny smyků jakkoli dělili. Skvěle jednotně vyzněla i dynamická „boule“ předepsaná autorem na drženém jednotlivém tónu. Co bylo ovšem pro mě nejcennější, bylo odlišení rychlosti vibrata dle potřeb hudby, od hry úplně bez něj (samozřejmě intonačně bez problémů) až po velmi jemné, naprosto odpovídající charakteru Haydnovy hudby. Jednoduše, toto Adagio byste už v jiné interpretaci asi slyšet ani nechtěli… Na rozdíl od první věty třetí zazněla s repeticemi a se zajímavým efektem, když se vrací Menuet po Triu a kvarteto hudbu „rozjíždělo“ jako vlak z velmi pomalého tempa. Vkusné bylo v této části také občasné prodlužování třetích dob, dopracovaná dynamika včetně „ech“. Četná unisona vyzněla v naprosté intonační jednotě. Po doznění další věty Finale, Allegro, ma non troppo, tempově však ke konci vygradované più allegro a zejména più presto (těžko by někdo zahrál rychleji a zároveň srozumitelněji, díky, akustiko Atria, že jsi dovolila…), hráči dokonale předali radost ze své hry všem posluchačům. Finale opět nezklamalo úžasnými pianissimy v prvních houslích, nebo zajímavě řešenými autorovými sforzaty a následných malých „počkáních“ po nich. To vše v souhře tělesa, jako by hrál jeden hráč… 

V programu dále bez přestávky následoval Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka. Zde usedl k pultu prvních houslí Kryštof Kohout. Spojení Haydn–Janáček nemá dramaturgicky žádnou spojitost, nicméně když před Janáčkem kvarteto uvede 4 moravské písně ve vlastní úpravě v jednolitém bloku a houslista vám k tomu ještě česky zazpívá „Chvála Bohu, že jsem se narodil“, jste do Janáčka přirozeně vpraveni. Zvlášť, když smyčcové kvarteto „šlape“ jako prvotřídní cimbálovka včetně kráčejícího basu ve violoncellu, přiznávek ve viole a obou virtuózních partů v houslích. Přiznám se, že jsem si doma poslouchal před koncertem několik nahrávek tohoto díla, jehož první skici vznikly r. 1928, ať už „referenční“ Janáčkova kvarteta, hrající dílo zpaměti, nebo jiné, které nebudu jmenovat. Přístup Fibonacci kvarteta je jiný. Jednak vychází ze základu poznání moravské lidové poezie, kterou samozřejmě sbíral již autor, ale interpretace jde na „dno“ při úplném využití všech kontrastů, maximálním prožití každé fráze, i té nejmenší janáčkovské „sčasovky“, dokonalém souznění s partnerem, má-li tematický materiál společný, a obrovským nasazením hráčů. Výsledkem byl pak samozřejmě kromě spousty potrhaných žíní kvůli hře míst „sul ponticello“, „naturale“, „furioso“ velký prožitek tělesa, přenesený i na posluchače. Následující „standing ovation“ se tedy dala čekat. Jestliže si do svého životopisu v programu napsalo kvarteto, že je „stále více známé svým originálním angažmá neklasického repertoáru“, přídavek, vlastní úprava písně Chtěla bych tančit jen z muzikálu My fair Lady z r. 1956, tedy rok po druhém vydání druhé edice Janáčkova druhého kvartetu Otakara Šourka, toho byl důkazem.

Dle mého názoru je Fibonacci kvarteto hodno i pozvání našich největších festivalových pořadatelů, „leaderů“ trhu s kvalitní klasickou hudbou, resp. s jejími interprety. Bylo by totiž zajímavé slyšet třeba i jiné epochy kvartetní tvorby nebo alespoň Janáčkův první…

Foto: Eliška Klimešová