„To je asi úděl muzikanta. Většina z nás je ‚rozlítaná‘ a hraje, kde se dá.“

„Standardní součástí marimbového repertoáru jsou skladby J. S. Bacha, hrála jsem i Bartóka a Janáčka, ale všechno jsou to aranžmá nebo transkripce.“

„Lidé někdy bývají překvapení tím, že na bicí hraje žena. Ano, historicky byla mužů převaha, ale v dnešní době už to moc neplatí.“

Sice je ještě studentkou, ale už se o ní ví. Anežka Nováková je hráčkou na bicí nástroje, kterou 10. června čeká vystoupení v rámci festivalu Concentus Moraviae – společně s vlámskou perkusionistkou Geertje Karpez se představí na zámku v Moravském Krumlově. Nejen o tomto open air koncertu česká umělkyně mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Anežko, můžete upřesnit svoji aktuální studijní fázi? Co a kde ještě studujete?

Momentálně jsem v prvním ročníku magisterského studia na JAMU v Brně, a to v oboru Hra na bicí nástroje ve třídě pana profesora Martina Opršála a docenta Dana Dlouhého.

To je v tuto chvíli jediná studijní věc…

Ano. V minulosti jsem na JAMU studovala dva bakaláře zároveň. Začala jsem Jazzovou interpretací a v druhém ročníku přidala klasické bicí. Teď už pokračuju jen v nich.

Povídáme si v kavárně na HAMU. Máte nějakou spojitost s pražskou HAMU?

Možná lehce, studijně ale ne. Letos v dubnu jsem tu hrála sólo na marimbu s Akademickými komorními sólisty a zrovna teď běžím ze zkoušky ve Státní opeře, kde se coby součást orchestru podílím na operním projektu Utahování šroubu, komorní opeře Benjamina Brittena. (Jedná se o spolupráci HAMU, JAMU a Národního divadla v Praze. – pozn. red.)

Platí stále, že jste členkou orchestrální akademie jak v České filharmonii, tak ve Filharmonii Brno?

Momentálně ještě ano, ale moje druhá sezóna v brněnské filharmonii bude končit teď v červenci. S Českou filharmonií strávím ještě následující rok.

Orchestrální akademie je standardně dvouletý projekt?

Bývá to tak.

Na kontě už máte také sólo s ostravskou Janáčkovou filharmonií, tak mě trochu baví vaše „rozlítanost“ po republice. Praha–Brno–Ostrava… Předpokládám, že výčet by mohl pokračovat…

Asi mohl. Záleží na tom, o čem se bavíme.

Na mysli mám zejména účinkování s ostatními českými orchestry.

V olomoucké filharmonii jsem jeden rok často vypomáhala, stejně tak v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu v Bratislavě… To je asi úděl muzikanta. Většina z nás je „rozlítaná“ a hraje, kde se dá.

Pokud jde o sólové vystupování, tak se mi nedávno podařilo uspět v přehrávce Talentina, což je nesoutěžní přehlídka zlínské filharmonie, takže v květnu příštího roku s nimi budu hrát marimbový koncert.

Máte formulovaný nějaký specifický kariérní cíl?

To je věc, která se vyvíjí a v průběhu času mění. Momentálně myslím na to, že bych chtěla být aktivnější v sólovém a komorním hraní. Do konce roku mě čekají ještě tři čtyři sólová vystoupení, „na cestě“ je i stabilní komorní uskupení… Do budoucna bych obecně nechtěla opustit nic z toho, co teď dělám, což je tedy hra v orchestru, hra v ansámblu a sólová hra. Líbí se mi mít aktivity pestré. Když se mi to podaří udržet, bude to „ideálka“.

Vlastně si říkám: Existuje v Čechách nějaký vysloveně profesionální ansámbl perkusionistů?

Momentálně myslím ne; alespoň ne samostatný. Na JAMU funguje Percussion ensemble JAMU, ten se ale skládá pouze ze současných studentů. Profesionální… Nevím o něm. Kdysi fungovalo Dama Dama, ti byli opravdu velmi známí. 1991 vyhráli soutěž v nizozemském Enschede a pak zažívali „boom“ a hodně cestovali po celé Evropě.

Posuňme se k hlavnímu tématu našeho rozhovoru, což je váš koncert na festivalu Concentus Moraviae, kde vystoupíte společně s perkusionistkou Geertje Karpez. Počas celého koncertu divák uslyší pouze bicí. Jakým způsobem jste přistupovaly k dramaturgii takového vystoupení?

Stavba programu probíhala ve spolupráci s ředitelem festivalu, s panem Davidem Dittrichem. Poslaly jsme mu návrh, který jsme pak postupně měnili a diskutovali tak, aby vyhovoval všem. Nakonec se hodně přizpůsobil zejména místu, kde budeme hrát, což je malé arkádové nádvoří na zámku v Moravském Krumlově. Shodli jsme se, že pro tenhle prostor je vhodnější něco živého s takovým, jak to říct, „summer vibe“, něco s veselou letní atmosférou.

Není rizikem podobných koncertů upadání posluchačovy pozornosti vzhledem k menší zvukové variabilitě bicích nástrojů? Řešením někdy bývá bohatý instrumentář (srov. ZDE), můžete tedy vyjmenovat, na jaké všechny nástroje zahrajete?

Nástrojů nemáme tolik. Budou to dvě marimby, vibrafon, zazní dvě skladby pro sólový malý buben a potom malá sestava, kde máme dva tomtomy, malé bubny, malý bell činel a kotoučovou brzdu od auta.

Ale pokud se můžu trochu zastavit u té zmíněné myšlenky, nejspíš bych s „menší zvukovou variabilitou“ bicích nástrojů nesouhlasila. Naopak, tím, že jsou to bicí nástroje – i s odkazem na ten plurál –, je z mého pohledu možností nespočet.

Jednak jde o nástroje samotné vyrobené z různých materiálů – dřevěné, kovové, s blánou, bez blány a podobně. To samo o sobě dává možnost výběru. Ale třeba i na malém bubnu se dá najít spousta různých zvuků už jen použitím různých paliček nebo metliček.  Můžeme hrát na různé části bubnu – na blánu, ráfek, boční stranu nebo i na stojan, na kterém je buben položený. Výsledkem je zvukové bohatství.

Vyslovenou myšlenku opírám o to, že kdybychom vedle sebe měli postavit jen jeden buben s jedněmi paličkami a třeba housle se smyčcem, tak snáze si představíme hodinový recitál sólových houslí než sólového bubnu…

Na tom určitě něco je, ale považuju za pěknou výzvu ať už pro nás interprety nebo i pro skladatele vzít si jeden nástroj a opravdu se snažit na něm najít maximum zvuků… Takové zadání by mě bavilo.

Vyjmenovala jste nástroje, které diváci zažijí při vašem vystoupení. Říkám si: Kdo je tam vlastně doveze? Snad ne vy samy?

Trošku jsem se toho bála, ale tím, že se tu bavíme o docela velkém festivalu, tak nám logistiku zajistí. Ano, je nutné podotknout, že někdy si nástroje vozím sama. Často se hodí řidičský průkaz a velké auto. (úsměv)

Se zmíněnou Geertje Karpez už jste někdy hrály společně?

Ne, nikdy.

Tak mě zajímá, jak vás dali dohromady.

Pan David Dittrich mě oslovil – už máme společnou historii z festivalu Maraton hudby Brno –, jestli bych chtěla zahrát na Concentu. A tím, že třicátý ročník je ve znamení spolupráce s vlámskou stranou, tak vlámský dramaturg Geertje nějak našel, ona měla zájem a souhlasila.

Viděly jste se už někdy? (Rozhovor se uskutečnil 6. června – pozn. red.)

Ne, v neděli (8. června) se uvidíme poprvé.

Pořadatel hovoří o koncertu na malém arkádovém nádvoří zámku v Moravském Krumlově, které už jsme zmiňovali. Možná hloupá otázka, ale můžeme si tedy představovat open air vystoupení pod širým nebem?

Taková je idea, ale samozřejmě záleží na počasí. Pokud bude hezky, budeme hrát na nádvoří a v případě mokré varianty ve vnitřních zámeckých prostorech.

Program tvoří autoři příjmením Molenhof, Abe, Cangelosi, Glass, Martynciow, Quartier, Holmes. Kromě Glasse žádného neznám. Dá se říct, že sóloví perkusionisté jsou odkázáni na méně známé autory? že zkrátka v případě tak zvaných „klasiků“ nenajdeme dostatek reprezentativního repertoáru pro perkuse?

Asi se to tak dá říct. Repertoár pro sólové bicí se rozvíjí v podstatě až v posledních sto deseti letech, takže pokud chceme hrát nějaké ty „klasiky“, řeší se to většinou přebíráním od jiných nástrojů. Například Glass v našem podání zazní ve verzi pro dvě marimby.  Standardní součástí marimbového repertoáru jsou skladby J. S. Bacha, hrála jsem i Bartóka a Janáčka, ale všechno jsou to aranžmá nebo transkripce.

A kdybychom měli říct co největší skladatelské jméno, u kterého už najdeme skladby psané přímo pro bicí?

Tak v tomto případě mě napadá třeba Xenakis nebo Stockhausen a můžeme zmínit i jmenovaného Casey Cangelosiho, což je tedy současný autor, který je sám perkusionistou a náš repertoár progresivně rozšiřuje.

Ošklivá otázka: Jak často se setkáváte se stereotypním názorem, že ženy neumí rytmus?

S tím jsem se tedy nikdy nesetkala.

Opravdu? Já už mnohokrát a hlavně v pěveckých sborech. Když je ve skladbě nějaká složitější rytmická figura, ozývají se v žertu určitým způsobem posměvačné hlasy, že „těm sopránům to zas trvá“ a tak podobně.

Opravdu nikdy jsem se s tím nestřetla. Lidé bývají překvapení spíš tím, že na bicí hraje žena. Ano, historicky byla mužů převaha, ale v dnešní době už to moc neplatí. Když jsem byla na konzervatoři v Brně, bylo nás z jedenácti spolužáků pět žen. Vyrovnává se to. Cit pro rytmus samozřejmě nijak nesouvisí s pohlavím…

Dá se říct, na který z bicích nástrojů hrajete nejvíc?

Nedá se asi říct, že bych na něco hrála nejvíc – to by se člověk musel vyhradit stylem: Já chci být jenom marimbista. I takové hráče najdeme, ale není to můj případ.

Je standard, že hráč na bicí vlastní marimbu, vlastní vibrafon a tak dále?

Spíše ne, ty nástroje jsou vcelku drahé. Mám to štěstí, že ještě studuju, takže cvičím ve škole a když potřebuju, nástroj si půjčím. Svůj ještě nemám, samozřejmě se na to chystám, ale, jak říkám, je to docela velká investice. Když člověk vyjde ze školy a chce zvláště na ty velké nástroje hrát dál, musí si je pořídit; obvykle není jiná cesta.

Ještě mě napadá: Když si tedy musíte dovézt na koncert nějaký nástroj, jaký dovezete, když nemáte svůj?

Půjčím si nějaký ze školy.

Jo, promiňte, asi jsem nepochopil, že se nástroje dají půjčit i k, řekněme, komerčním účelům…

Možná to tak není možné úplně všude – i tohle je o lidech a o domluvě. Pan profesor Opršál je zlatý a všechny své studenty naplno podporuje, i když se jedná o mimoškolní aktivity. Moc si toho vážím.

Kdybyste si musela vybrat jeden bicí nástroj, se kterým strávíte zbytek života, přičemž k ostatním byste neměla přístup, který si vyberete?

Těžká otázka. Lidé se spíše ptají, co je můj nejoblíbenější nástroj. V tom případě říkám, že ráda hraju na všechno, protože mě – jak jsme o tom mluvili – baví ta zvuková rozmanitost. Kdyby to opravdu musel být jen jeden nástroj, byla by to asi marimba. Nevím úplně přesně proč. Ne, že bych na ni hrála nejdéle, ale setkala jsem se s ní už na zušce a tak nějak mi přirostla k srdci. Miluju ten zvuk a také mě na ní baví, že člověk je schopen obsáhnout všechny hudební složky. Mám na mysli melodii, harmonii – díky čtyřem paličkám mohu hrát i akordicky –, ale i rytmus, čili ty typičtěji perkusivní zvuky. Kdybych musela volit, ukážu na marimbu.

foto: archiv interpretky / Petr Chodura, Jana Ščarbakova, Jakub Joch, Majda Slámová

Facebook X E-mail WhatsApp