22. září se uskutečnil komponovaný večer pod názvem Plzeňský rozhlasový orchestr 80, věnovaný oslavám 80. výročí od založení Plzeňského rozhlasového orchestru, předchůdce dnešní Plzeňské filharmonie. V nahrávacím studiu S1 dirigent Chuhei Iwasaki s orchestrem zahráli Českou suitu Antonína Dvořáka a Předehru k Mozartově Figarově svatbě. Specifikem tohoto koncertu bylo, že publikum bylo usazeno přímo mezi hudebníky.

Nejednalo se o jedinou akci k tomuto výročí, za zmínku stojí i vystoupení Tria Plzeňské filharmonie, recenzováno zde. Akce byla situována symbolicky do původního (a částečně i současného) působiště, do budovy Českého rozhlasu v Plzni na Náměstí Míru. První část večera probíhala v jeho impozantním foyer, jež spíná obě poschodí pozdně funkcionalistické budovy. Prostoru dominují vertikály sloupů a oken, jejichž symetrický a pravidelný rytmus je kontrován asymetrickou hmotou vlnitého ochozu. Výstava je do tohoto kontextu zasazena spíše prvoplánově a během vernisáže bohužel blokovala výhled na řečníky a zužovala manipulační prostor. Vzhled výstavy je konzistentní s vizuální identitou Plzeňské filharmonie tak, jak ji známe, obojí vytvořené designérem Michalem Kratochvílem. Pěkným ad hoc detailem bylo barevné sladění akcentové fialové barvy s oděvními doplňky hostesek. Co do obsahu je výstava prezentací úspěchů posledních let a výčtem významných osobností kulturního života, jejichž osud se propsal do historie hudebního tělesa. Návštěvník výstavy se tak může na varhánkově rozestavěných panelech dočíst například o těchto osobnostech: Jiří Bezděk, Lenka Bočanová, Miroslav Brejcha, Karel Friesl, Jaroslav Krček, Karel Pexidr, Jiří Teml či Martin Turnovský.

Hlavní událostí večera se však měl stát koncert v nahrávacím studiu S1. Finální podoba této akce byla do poslední chvíle pečlivě střežena, a tak jsme byli všichni ve stavu příjemného napětí, když jsme byli vedeni skrz úzký průchod, připomínající cestu králičí norou z Alenky v říši divů, až do útrob nahrávacího studia. Názvem a posláním sice studio, nicméně svou velikostí připomínající spíše menší koncertní sál. Než jsme se stihli rozkoukat, už jsme byli jeden po druhém usazováni. Ne však do hlediště, nýbrž do orchestřiště (!), každý k jednomu hudebníkovi. Mně bylo umožněno sedět přímo před orchestrem, takřka jsem koukal přes rameno dirigentovi Iwasakimu.  Atmosféra zůstávala stále v intencích neformálního a přátelského posezení, smazání „čtvrté zdi“ (tj. vztahu pozorovatel-pozorovaný) proběhlo nenuceně.

Hudebnímu programu předcházelo detailnější historické okénko, přednášené Lenkou Kavalovou a Zdeňkem Hazdrou. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že, nebýt několika obětavých a odvážných jedinců (Jan Motlík, Jiří Žilák a Jiří Pichlík), filharmonie by ekonomickou transformaci devadesátých let nepřežila.

Genius loci byl díky přednášce úspěšně obohacen, přišel čas na hudební program. V tuto chvíli se však nejednalo o standardní souvislou interpretaci skladby, šlo o simulaci nahrávací frekvence, tedy každodenního chleba rozhlasového orchestru. Konkrétně se mělo dotočit (dodatečně nahrát) několik částí z České suity op. 39, B. 93 Antonína Dvořáka. Už jen to, být součástí štěbetajícího davu nástrojů přehrávajících si nezávisle každý svůj part, než konečně dirigent zavelí ke společnému ladění, je úplně něco jiného než stejné hudební marmeládě přihlížet zpovzdálí.

Když se orchestr konečně rozezněl Dvořákovým dílem, imerzivní koncert byl na světě. Usazení posluchače dovnitř orchestru má podobný efekt, jako přejít z dvojice stereo reproduktorů na soustavu 7.1 surround. Navíc, posluchač-přísedící má při daném rozsazení k dispozici mnohem více vjemů než běžně v hledišti. Je možné z první ruky pozorovat různé posuňky hráčů; postřehnout kdo má na starost otáčení not, kdo zase nástupy, zda nemá váš kolega zrovna sólo… Každý pohyb těla i dech hráče je najednou podnětem ke zkoumání. Pro diváky v orchestřišti pak měla tato konfigurace i další přidanou hodnotu, a to možnost zahlédnout „odvrácenou stranu Měsíce“, totiž tvář Chuheie Iwasakiho během dirigování. Já si musel vystačit s vokalizovanými přídechy v momentech hudebního napětí; i to standardně není slyšet…

Pro nezasvěcené mohlo být překvapením, z kolika částí se taková ve výsledku souvislá nahrávka skládá. V popisovaném segmentu vyšla do popředí osoba hudebního režiséra Aleše Dvořáka, hlavně jeho preciznost vyvažovaná empatickou interakcí s orchestrem, když je žádal o opakování té či oné části. S překvapeními ještě nebyl konec. Jak nám bylo s potutelným úsměvem sděleno, v 19:35 byl naplánovaný živý vstup do éteru s kompletní Českou suitou. Z posluchače se tedy měl oficiálně stát poslouchaný, obrazně: z lovce kořist. Troufnu si říct, že si díky tomu posluchači alespoň částečně okusili trému vystupujícího hudebníka. Do jaké míry se jednalo o reálné či fiktivní nahrávání a vysílání můžeme spekulovat; dojem na místě byl však více než přesvědčivý. To, co bylo dozajista skutečné, byl naprosto ojedinělý zážitek ze zvuku. Jeho plasticita, rozlišení a prostorovost předčila snad vše, co jsem doposud slyšel. Každé sólo, každý protihlas, každá nástrojová barva se exponovala v plné kráse. Předávání melodií mezi nástrojovými skupinami bylo možné sluchem rozeznat nejen na ose vlevo-vpravo, ale i blízko-daleko.

Pocit blaženosti první věty (Preludium), jak se před námi otevírala krajina melodií, byl opětovně vyvolán ještě ve větší intenzitě po délce věty čtvrté (Romance). Flétnové tóny se vznášely výš a výš, odkud se spouštěl gobelín orchestrálního pléna, jež nás obklopoval a měkce laskal náš sluch.

Opravdu každý se musel cítit jako jedinečný a privilegovaný host, čemuž odpovídalo mnoho spokojených, radostných či zvídavých výrazů přísedících posluchačů. Dovolím si tvrdit, že se přísedící necítili „jen“ jako posluchači, ale byl jim propůjčen onen magický pocit z tvoření hudby. Standardní soudy na způsob porovnávání nahrávek či správnosti „dle not“ se v takovém kontextu míjí účinkem.

Po doznění České suity přidal Chuhei Iwasaki ještě Ouverturu z Figarovy svatby od Wolfganga Amadea Mozarta. Skladba plná bryskní energie nabídla zase trochu jinou strukturu zvuku: hustější, více rytmickou, pravidelně členěnou a celkově ostřejší, ne však nepříjemnou, naopak: skrze Mozartův elán se posluchač nemohl ubránit náladě nezlomného optimismu.

Předpokladem pro zážitek, který jsem popisoval v předcházejících řádcích, je bezesporu skvělý orchestr se všemi, kteří ho spravují, ale nesmíme opomenout ani platformu, která tento výkon prodá – a tou byla za prvé nevšední forma koncertu, ale také jedinečná akustika Studia, na jehož koncepci se na sklonku čtyřicátých let minulého století podíleli společně s architekty (Karel Tausenau, František Hurt a Václav Pavelka) i odborníci přizváni přímo pro posouzení akustiky: R. Haisinger a E. Němcová (celá jména prameny neuvádějí, pozn. red). Můžeme jen doufat, že se přestavba KD Peklo povede a podobný zážitek vybroušeného zvuku Plzeňské filharmonie se tak zpřístupní většímu počtu posluchačů.

foto: Tomáš Feix

Facebook X E-mail WhatsApp