Kde dramaturgická úvaha pokulhává za provedením, lze jako příslib kvalitního zážitku hledat profesionální výkony a původní interpretační perspektivu. Takový dojem mohl lapit posluchače po odchodu z pražského Rudolfina, které se na středeční večer 30. září rozeznělo programově odstředivými, ale hráčsky skvěle zvládnutými skladbami Johna Williamse a Gustava Mahlera. Jako hostující dirigent České filharmonie se představil Daniel Harding a v roli sólisty se ocitl hornista Radek Baborák, pro nějž Williamsův koncertantní kus byl jako stvořený.

John Williams a Gustav Mahler. Na jedné straně americký tvůrce filmových soundtracků a sladkých melodických pamlsků, jimiž je divák sycen už několik desítek let a jež dalece přesahují věhlas svého autora. Na straně druhé pozdní romantik a po avantgardních výstřelcích dvacátého století pokukující komponista, pro nějž síla hudebního výrazu a maximalizace složek symfonického a písňového žánru sloužila jako nástroj k naplnění múzické povinnosti překročit hranice smyslovosti k transcendentnu. Tam, kde se ve Williamsově světě kříží typicky americká rytmická hravost, výrazová věcnost a bezbřehá melodická invence, se Mahlerovo tvůrčí pole vyznačuje tíživým pocitem existenciální nezakotvenosti a filozofickou náklonností k hledání duchovní podstavy skutečnosti. Viděno nezúčastněným okem, lze si při takovém pohledu představit něco kontrastnějšího a protichůdnějšího? Je vůbec v lidských silách na půdorysu jednoho koncertu usmířit dva umělecké antipody, v jejichž vztahu nelze vyčíst žádnou spojitost, vyjma lásky ke kompozičnímu řemeslu?

Středeční večer, domnívám se, dobře ukázal, že toto možné opravdu není. Mahlerovo tklivé seznamování se s čínskou poezií, jež si klestí cestu k akustickému zrcadlení prchavých okamžiků přírodní scenérie, jakož i jeho snaha o harmonizaci symfonické a písňové tradice jsou dobrým příkladem toho, že prudký život Williamsových rytmických tvarů a motivických jiskérek není slučitelný s hloubavou a časově pozvolna uplývající poetikou pozdního romantismu. Abych ale poněkud obrousil kritickou čepel, musím podotknout, že absence hlubšího dramaturgického vhledu do programových vazebností uvedených kusů byla během koncertu dostatečně vyvážena vhodným výběrem sólistů a dirigentského vedení. Jestliže se role lídra Williamsova Koncertu pro lesní roh a orchestr ujal věhlasný Radek Baborák, tak v případě Mahlerovy Písně o zemi se sólových partů zhostili ostřílení pěvci s úctyhodným zahraničním renomé: mezzosopranistka Fleur Barron a tenorista Andrew Staples. Toto trio učinilo z koncertu vzrušující přehlídku strhujících výkonů, v nichž interpretační rozvaha implikovala technickou zdatnost a dobře dávkovaná exprese předjímala přirozenost projevu. 

Skladba Johna Williamse zaujala hned úvodní, motivicky se nesměle klubající větou, v níž držitel pěti Oscarů pověsil na hřebík svou typickou melodičnost a se sentimentem si pohrávající zpěvnost, přičemž namísto uzavřených tematických obrazců vsadil na lyrické akordické plochy ve smyčcích a fragmentární motivky v sólovém lesním rohu. Skladba započala meditativními údery zvonů, do nichž vstoupila dynamická, plastická a elegantní hra Radka Baboráka. Přední český hornista pečlivě vykrajoval motivické obloučky a za pomoci pregnantní artikulace rýsoval dynamicky energicky modelované rytmické vzory, kombinující protichůdná tempová pásma a rozmanitě vrstvené akcenty. Orchestr se soustředil na udržování výrazové souvislosti díla a nechával vyznívat vleklé, na barevné souzvuky syté harmonické bloky, které u Williamse zněly neobvykle moderním, třebaže klasicky přívětivým způsobem. 

Vytyčenou trajektorii následovala Česká filharmonie i v následujících větách. Zatímco expresivně ostrá druhá věta – tvůrcem nazvaná Bitva stromů: Hbitý dub… udatný strážce brány – zasáhla posluchače tvrdě exponovanými bicími, hbitými smyčci a rytmicky pichlavými vrcholy sólové horny, jež pod vedením Radka Baboráka suverénně manévrovala mezi bleskurychlými škálami a širokými intervalovými skoky, třetí věta se ponořila do pastorální nálady oblé kantilény, obstarávané nejprve sametovým tónem hoboje, posléze ladným projevem lesního rohu. Čtvrtá a pátá věta závěrem poskytly velký prostor pro suverénní Baborákovu hru, která ovšem nijak nevybočovala ze symfonického celku a promptně reagovala na dění v těle orchestru. Pozornost si zasloužila především kadence, v níž hornista využil méně používaných hráčských technik, během nichž nástroj vyluzoval intonačně obdivuhodně čisté a mimořádně efektně působící souzvuky. Posluchač si tak užil nejen nezvyklou polohu Williamsovy tvorby, ale také svěží zážitek hráčské virtuozity. 

Po stylově překvapivém, zato kompozičně spíše skicovitém Williamsově kusu, jehož potenciál mohl být více vytěžen, pohlédneme-li především do vnitřní diferenciace orchestrální tkáně, se do dramaturgického středu postavil nesmrtelný Gustav Mahler s pozdní skladbou Das Lied von der Erde. Rodák z vysočinských Kališť pojal svůj odvážný pokus o smíření symfonického a písňového přístupu jako křehkou výpověď o vnitřním stavu světa, v němž se étos romantické niternosti, opřený o hledání esence přírodní krásy, konfliktně mísí s moderní představou osudového loučení s uměleckou a společenskou tradicí, spojenou se stále pronikavějším pachem smrti. Česká filharmonie pod zorným úhlem Daniela Hardinga představila Mahlerovo náročné dílo ve volných konturách pozdně romantické poetiky. Fokus jejího zájmu se obracel především k barvitosti symfonického témbru, jejíž efektnost a působivost byla opakovaně okořeňována vhodně volenou dynamikou a organicky tvarovanou agogikou. Harding se zde ukázal jako schopný dirigent, jenž extrovertní zvuk plného orchestru dokáže nenuceně propojit s introvertními momenty mahlerovské křehkosti, jež byla ve struktuře skladby zajišťována pečlivou selekcí nástrojových skupin a budováním jímavých harmonických kontrastů. Pokud tedy publikum – podobně jako autor těchto řádků – očekávalo odzbrojující dávku mahlerovské skladebné invence a mnohovrstevnatého symfonického zvuku, muselo si přijít na své.

Na úspěšném provedení Mahlerovy kompozice nesli mamutí podíl rovněž mezzosopranistka Fleur Barron a tenorista Andrew Staples. Mnoha prestižními cenami poctění a sérií koncertních angažmá vyškolení pěvci věnovali Písni o zemi svůj individuální hlasový charakter, čímž vtáhli Mahlerův rukopis do působivé reciprocity autorské intence a interpretační originality. Už první věta, do níž se s plnou vervou položil Andrew Staples, nesla veškeré známky důvěrné obeznámenosti s mahlerovskou písňovou literaturou. Sólista ovládl Dvořákovu síň charismatickým a technicky perfektně zvládnutým zpěvem, v němž se dramatický spád rytmické dikce kombinoval se zvukovou plností a výrazovou jadrností. Obzvlášť dobře si Staples vedl ve vysokých a dramaticky rozechvělých polohách, ve který se dokázal pohybovat s pevným, avšak nevtíravým sebevědomím. Byl to právě tento moment, jenž posluchače přesvědčil nejen o Staplesových neobyčejných pěveckých schopnostech, ale také o jeho dobrém pochopení Mahlerovy hořce ironické stránky, nezřídka se překlápějící do pocitů zmaru a beznaděje. Ve třetí a páté větě anglický zpěvák bezpečně udržel nastavenou hodnotovou laťku a díky bezproblémové komunikaci s orchestrem zajistil hladký průběh jedné části mahlerovského programu.

S obdobnou pěveckou kvalitou se svého úkolu zhostila i singapursko-britská mezzosopranistka Fleur Barron. Její mírně zakalený, zato ale plný a výrazově přesvědčivý hlas jemně vplynul do Mahlerovy skladby, aby povýšil orchestrálně perfektně zvládnuté provedení o vytříbenou kombinaci instrumentální a vokální složky. Do posluchačova prožitku se zakousla především schopnost pěvkyně obohacovat melodiku skladby množinou výrazových prvků, které se napínaly od lyricky bezčasých a dynamicky nízce posazených gest k podlomeným, agogicky hustě zvrásněným hlasovým pohybům. Vrcholem snah Fleur Barron byla závěrečná část, již Mahler pojmenoval jako Der Abschied (Rozloučení) a kterou mezzosopranistka prostřednictvím dynamicky gradovaných ploch a jemné modelace melodických zvratů vystupňovala až do těch nejkrajnějších expresivních úrovní, oslovujících posluchačovy nejhlubší existenciální představy. Dlouze se táhnoucí řečiště rytmických fragmentů a motivických ostrůvků se v podání Fleur Barron proměnilo v palčivý souboj s nevyhnutelnou pomíjivostí času, což jako by přivolávalo v dálce se již připravující epochu umělecké moderny, o níž ve své době Mahler věděl jako nikdo jiný. 

Navzdory trochu křečovité dramaturgii byl středeční rudolfinský koncert důkazem toho, že Mahler i v té nejroztodivnější koncertní kombinaci dokáže zapůsobit odzbrojujícím způsobem. To samé bohužel nelze říct o Johnu Williamsovi. I když je jeho Koncert pro lesní roh zajisté dílem zdařilým, je dobré mít na paměti, že vedle takových gigantů, jako byl Gustav Mahler, může tak trochu zapadnout jeho kompoziční originalita. A to i v takovém případě, že se jej ujme eso, jakým je Radek Baborák.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp