„Obtížné party smyčců v kombinaci s ostatními nástrojovými skupinami nedaly hráčům možnost přidat do provedení potřebný swingový feeling.“

„Batesova kompozice kromě své zábavné složky přináší i filozofizující přesah, odkazující nenásilně k harmonické jednotě v rozmanitosti, ideálu lidského soužití.“

„Dirigent José Miguel Rodilla vedl orchestr sice přesným, ale poměrně uměřeným gestem.“

Třetí koncert královéhradeckého Hudebního fóra ze dne 19. listopadu připravil posluchačům atraktivní program, inspirovaný zábavnými žánry americké hudby, především jazzem, tancem, ale i filmovou hudbou. Hudební fórum Hradec Králové je unikátní projekt místní filharmonie, jehož dvacátý ročník probíhá ve dnech 12. – 21. listopadu. Tento každoroční festival soudobé světové orchestrální hudby nemá v kontextu našich symfonických orchestrů obdobu, za což si Filharmonie Hradec Králové vydobyla zasloužený respekt.

Nechci tím samozřejmě snižovat význam ostatních přehlídek soudobé vážné hudby (záměrně nepoužívám protimluv „současná klasická hudba“), za všechny např. Ostravských dnů, či pražských Dnů soudobé hudby. Žádnou z těchto přehlídek však neorganizuje konkrétní orchestr, jako je tomu v případě Filharmonie Hradec Králové, respektive jejího vedení, dramaturga Marka Hrubeckého a ředitele festivalu Lukáše Hurníka. Letošní jubilejní ročník nabídne celkem čtyři koncerty, z nichž ten třetí ze dne 19. listopadu připravil posluchačům program v inspirace zábavnými žánry americké hudby, především jazzem, tancem a také filmovou hudbou. Kdysi se takový hudební směr označoval jako třetí proud (Third stream), přičemž tento poněkud diskutabilní termín postupně zanikl a přestal se používat. Na třetím koncertu Hudebního fóra zazněla tři díla soudobých amerických autorů, vesměs zkomponovaná na základě objednávek předních světových orchestrů – Blues Symphony Wyntona Marsalise, Čtyři černošské americké tance Carlose Simona a Fantastická filharmonie – Koncert pro orchestr a animovaný film Masona Batese, vše v nastudování španělského dirigenta Josého Miguela Rodilla, který i v minulosti spolupracoval s několika našimi orchestry. Celý festival zprostředkovala svým posluchačům rozhlasová stanice D-dur, zahajovací koncert i stanice Vltava, s typicky kultivovaným komentářem Wandy Dobrovské. 

Vzájemné ovlivňování klasické a jazzové hudby má svou dlouhou historii, jejíž jen zevrubné přiblížení včetně mnoha jmen by přesáhlo rozsah a smysl tohoto textu (věřím, že každý čtenář Klasikyplus si dosadí sám). Týká se to jak autorů s klasickým vzděláním, tak autorů s primárně jazzovým založením, jako je tomu právě v případě Wyntona Marsalise (*1961), autora uvedené Blues Symphony (2021). Doba jazzových osobností, které inovativním způsobem určovaly vývoj jazzového žánru, je relativně minulostí, současná jazzová scéna je nesmírně různorodá, početná a ve svém celku v podstatě nepřehledná. Ovšem právě osobnost Wyntona Marsalise patří k těm jazzovým stálicím a osobnostem, které ční nad běžnou produkcí. V případě Marsalise se jedná nejen o virtuózního trumpetistu, interpreta jazzové i klasické hudby, ale i o komponistu širokého stylového záběru, navíc organizátora hudebního života, uměleckého ředitele proslulého Jazz Lincoln Centra a jazzového oddělení Juilliard School. Hradecké publikum tak mělo jedinečnou příležitost poznat tuto osobnost jako autora nepřehlédnutelných kompozic, oscilujících na pomezí jazzové a klasické hudby. Oproti jeho původně avizovanému Houslovému koncertu D dur došlo k programové změně a zazněla Marsalisova Blues Symphony, což jistě nemohlo posluchače zklamat, neboť se jedná o atraktivní dílo, kombinující klasické kompoziční postupy se sazbou velkých jazzových big bandů v instrumentaci pro tradiční symfonický orchestr. Dílo vzniklo na objednávku orchestrů v Bostonu a Atlantě a plně zúročilo Marsalisovo zaujetí pro původní tradice jazzové hudby. Vzdal zde hold původní formě blues, která nastartovala vývoj dalších zábavných žánrů, především rock’n‘rollu, potažmo celé tzv. populární hudby. Typická formální a harmonická bluesová „dvanáctka“ prostupuje celou symfonií o sedmi částech, z nichž dirigent José Miguel Rodilla zvolil čtyři: Born in Hope, Southwestern Shakedown, Danzon y Mambo (Samba) a Reconstruction Rag, kde každá reprezentuje jeden formální druh jazzového žánru – blues jako vyjádření touhy po svobodě, pouliční nespoutaný tanec, jazzovou „latinu“ kubánských tančíren a rag-time, předchůdce klasického jazzu. V základě všech kompozic se neustále doslova jako „ponorná řeka“ dral na povrch bluesový základ, jednotící prvek celé symfonie. 

Filharmonie Hradec Králové dostala v této kompozici jedinečnou příležitost předvést se v poněkud jiném světle, než na co jsou publikum i hráči běžně zvyklí. Musím však konstatovat, že složitá, mnohovrstevná partitura tohoto díla donutila hráče k takovému soustředění na notový zápis, že se z provedení vytratila potřebná spontaneita, tak zásadní právě pro tento druh hudby. Nic tím ovšem orchestru nevyčítám, především nesmírně obtížné party smyčců v kombinaci s ostatními skupinami nedaly hráčům možnost přidat do provedení potřebný swingový feeling, který bychom v případě Blues Symphony očekávali. Nicméně, postupně se přece jen hráči uvolnili a především výkon žesťové sekce se sólovým vstupem trumpetisty Igora Vasila a pozounisty Vladimíra Besucha si zaslouží uznání. Celkově nejlépe vyzněla třetí část, formálně poněkud odlišná od těch předchozích, závěrečný Rag-time pak nakonec dospěl k strhujícímu závěru, což ocenilo početné publikum dlouhým nadšeným potleskem. Dirigent José Miguel Rodilla vedl orchestr sice přesným, ale poměrně uměřeným gestem, i u něj bych očekával energičtější vyjádření emocí, stěžejních pro tento druh hudby.

Pokud obdivujeme Marsalisovu hudební všestrannost, platí to dvojnásob pro dalšího autora, amerického skladatele Carlose Simona (*1986). Ačkoliv vyšel z rodinné hudební tradice ovlivněné především černošských gospelem, dospěl během svých dalších hudebních studií klavíru a kompozice k hudebnímu jazyku, jehož vyjadřovací prostředky dokonale skloubily klasické evropské kompoziční postupy s vlivy gospelu, jazzu a dalších „lehčích“ žánrů, včetně současné populární a filmové hudby. Jeho Čtyři černošské americké tance (2022) vznikly na objednávku Bostonského symfonického orchestru, řízeného charismatickým Andrisem Nelsonsem. Dílo reflektuje původní černošské taneční tradice prismatem současné symfonické koncertní hudby, jeho čtyři části – Ring Shout, Waltz, Tap! a Holy Dance se tak konfrontují v nových souvislostech, umocňujících jejich původně čistě zábavný charakter v překvapivých kontextech s důrazem na sociální problematiku americké společnosti. Celé dílo používá na rozdíl od předchozí Marsalisovy symfonie tradičnější kompoziční postupy, především patrné ve druhé části (Waltz), připomínající na rozdíl od ostatních částí i hudbu svobodnějších „vyšších“ vrstev černošského obyvatelstva. V úvodní části Ring Shout se autor dle vlastních slov snažil navodit atmosféru „extatického, transcendentního rituálu zotročených Afričanů ve Spojených státech amerických“. Třetí část Tap! přináší typické jazzové harmonie a „stepující“ rytmus, zdůrazněný netradičním použitím perkusních nástrojů včetně úderů dřevěnou tyčí o podlahu. Závěrečný Holy Dance (Svatý tanec) reflektuje mnohovrstevný náboženský život, evokující živelné prožívání náboženských rituálů této sociálně-duchovní pospolitosti s připomínkou gospelového základu těchto bohoslužeb. Orchestr Filharmonie Hradec Králové neměl v tomto případě žádný problém s prezentací jazzového soundu tohoto strhujícího díla, ostatně dnešním hudebníkům je již většinou vlastní vnímání celého širokého hudebního spektra, tedy včetně hudby jazzové, bluesové, rockové i dalších mnoha stylů a proudů. 

Těm posluchačům, kterým připadalo těch „blue tónů“ až příliš, jistě přišla vhod následující programová položka, jejímž autorem je úspěšný americký hudební skladatel Mason Bates (*1977), nositel několika ocenění, neustálý „hledač“ nových hudebních podnětů a možností, včetně nových technologií, přesto zůstávající ve své tvorbě pevně zakotven v klasické kompoziční tradici, zachovávaje všechny základní hudební parametry. S těmito výrazovými prostředky dokáže Mason Bates vykouzlit nevšední hudební světy plné překvapení, poetické atmosféry, humoru i závažných poselství. K takovým jistě patří i provedená kompozice s trochu neobvyklým názvem – Fantastická filharmonie – Koncert pro orchestr a animovaný film (v originále The Making of the Orchestra), na níž začal pracovat v roce 2019, původně v rámci širšího projektu s názvem World Greatest Synth, přičemž premiéra proběhla po několika „covidových“ odkladech až v roce 2022. Uvedené dílo je průvodcem posluchače jednotlivými skupinami symfonického orchestru, a to nejen prostřednictvím hudby samé, ale i vizuálně, provázené animovanou postavičkou kouzelného skřítka, jehož autory jsou renomovaný režisér Gary Ryndstrom a animátor Jim Capobian (hradecké provedení se ovšem uskutečnilo bez této vizuální složky). Po úvodu a zrození „skřítka“ (klavír, celesta) následuje pět částí, představujících jednotlivé nástrojové skupiny, jejichž kontrapozice vedou až ke smrti skřítka, na což orchestr reaguje svým sjednocením a opětovným oživením této kouzelné postavičky. V souvislosti s jistým edukativním poselstvím této kompozice se samozřejmě vybaví přinejmenším dvě podobně zaměřená starší díla – Průvodce mladého člověka orchestrem Benjamina Brittena a Prokofjevův Péťa a vlk. Mimochodem, u nás k nim můžeme směle zařadit i soubor gramofonových nahrávek Ilji Hurníka Umění poslouchat hudbu. Batesova kompozice tedy kromě své zábavné složky přináší i filozofizující přesah, odkazující nenásilně k harmonické jednotě v rozmanitosti, ideálu lidského soužití. Bylo velkým potěšením sledovat výkon celého hradeckého orchestru a jeho jednotlivých nástrojových skupin, s jakým zaujetím a ponorem se sžili s tímto zajímavým, zhruba půlhodinovým dílem. Především vstup šestičlenné skupiny bicích nástrojů, zahrnující kromě obvyklých nástrojů i xylofon, marimbu, zvonkohru, vibrafon a zvukové samply ovládané od tabletu, byly pro publikum strhujícím zážitkem. Bouřlivý potlesk zcela zaplněného koncertního sálu ocenil výkon celého orchestru, dirigenta José Miguela Rodilla pak za nastudování tak interpretačně náročného programu, který přinesl třetí večer Hudebního fóra v Hradci Králové.

Závěrem bych chtěl vyjádřit obdiv dramaturgii celého festivalu, která opět prokázala mimořádnou orientaci v současné zahraniční orchestrální tvorbě. Všechna uvedená díla vznikla relativně nedávno, mnohá dokonce před jedním či dvěma lety (jedinou výjimkou bylo uvedení zásadní kompozice Wojciecha Kilara Krzesany z roku 1974 na druhém festivalovém koncertu), takže se vesměs jednalo o české premiéry. Přes tuto aktuálnost a současný hudební jazyk letošní program oslovuje i širší hudební publikum, než pouze úzkou skupinku „znalců“, o čemž svědčila i nadšená reakce posluchačů zcela zaplněného koncertního sálu, kteří již přijali Hudební fórum Hradec Králové jako projekt, který neodmyslitelně spoluvytváří kulturní život tohoto krásného města.

Foto: Zdeněk Fabiánek