„Obraz proslulé švýcarské hory ovšem není v Müllerově zhudebněné představě žádná bukolická idyla. Právě naopak.“

„Richard Strauss nebyl prvním komponistou, kterého inspirovalo prostředí vysokohorské krajiny.“

„Nezbývá než smeknout před výkonem celého rozšířeného orchestru, kromě běžného obsazení obohaceného i o čtyři wagnerovské tuby.“

O tom, že příroda má i svou krutou tvář, jsme se mohli přesvědčit nedávno, přičemž nemusí jít zrovna o katastrofální povodeň. Někdy v sobě nese prvek nebezpečí i příjemná vysokohorská túra, kdy riskujeme přecenění svých sil, úraz či náhlou změnu počasí. Stejné riziko podstoupila i Filharmonie Hradec Králové, respektive její dramaturg Marek Hrubecký, při koncipování programu zahajovacího koncertu 47. koncertní sezóny s motem Ozvěna Alp. Monotematický, doslova „vysokohorský“ večer zahrnoval totiž tři programová díla, čerpající inspiraci právě z tohoto prostředí.

Hned první z nich – Symfonická skica Eiger soudobého švýcarského skladatele Fabiana Müllera posluchače doslova pohltila svým svíravým hudebním obrazem magické síly této legendární švýcarské hory. Následující Koncert pro alpský roh „Kühreihen“ Mike Maurera, rovněž Švýcara, autora kompozice a zároveň sólisty na tento raritní nástroj, navodil úplně jiný obraz alpské krajiny, která se tentokrát rozjasnila rustikální idylou. Logickým vyvrcholením alpského tématu bylo skvělé provedení proslulé monumentální Alpské symfonie Richarda Strausse, vše za řízení šéfdirigenta Kaspara Zehndera, rovněž rodáka ze Švýcarska, což byl již dostatečně silný podnět k tomu, aby byl na koncert pozván i švýcarský velvyslanec Urst Bucher, který koncert zahájil, přičemž zdůraznil svůj vřelý vztah k české klasické hudbě. 

Při prvním pohledu na program zahajovacího koncertu sezóny se mohlo zdát, že se jedná o jeden z koncertů každoročního hradeckého Hudebního fóra, tedy přehlídky soudobé hudby. Na zahajovací koncert sezóny docela odvážný dramaturgický počin, navíc s monotematickým inspiračním zdrojem všech tří uvedených děl. Ukázalo se však, že tento záměr vyšel dokonale, posluchači byli vysloveně vtaženi do tří odlišných pohledů na fascinující alpskou krajinu prizmatem hudebního vyjádření.

Fabian Müller (*1964) patří již k zavedeným švýcarským hudebním skladatelům, jeho díla se hrají prakticky po celém světě v interpretaci renomovaných hudebních těles. Jeho poměrně rozsáhlé kompoziční dílo zahrnuje téměř všechny hudební druhy od komorních a symfonických děl až po nedávno dokončenou operu Eiger, tedy na stejný námět jako uvedená „symfonická skica“. Mimochodem je i autorem Koncertu pro orchestr, přičemž se nabízí vzpomínka na poslední položku minulé koncertní sezóny, kterou byl rovněž Koncert pro orchestr, ovšem od Bély Bartóka, tedy jistý, možná nezamýšlený svorník obou sezón. Müllerova Symfonická skica Eiger splňuje totiž ve skromnějším rozsahu všechny atributy tohoto formálního označení. Inspirací k dílu byly kromě lásky k oblasti Grindelwaldu, odkud Fabian Müller pochází a které vévodí majestátní Eiger, i konkrétní zážitky z horolezeckých dramat při zdolávání jeho proslulé severní stěny, na kterou má dokonce výhled ze své oblíbené chaty. Obraz proslulé švýcarské hory ovšem není v Müllerově zhudebněné představě žádná bukolická idyla. Právě naopak. Úvodní zlověstné ševelení větru přechází v dramatický obraz majestátní nepřístupné hory, chránící si svá tajemství a vzbuzující až posvátný respekt. Jakási její trvalá osamělost je vyjádřena ostinatem hlubokých nástrojů, jen občas prosvětlených zvukomalbou vodních kapek či prosvítajícím sluncem, kdy pouze na chvíli zazní osvobozující tradiční harmonie, aby se vzápětí opět ponořila do zvukové tříště, přičemž hudba stále neopouští místy latentní, místy přiznanou tonalitu. V sólovém violoncellu se objeví i jakási smuteční panychida, snad na počest tragické smrti mladého horolezce, jehož příběh autora Eigeru zaujal. Formálně jde o velmi sevřený celek s klidnější střední částí a několikerým návratem výrazného, neustále k vrcholu stoupajícího motivu a závěrečným zklidněním v mlžném zvukovém oparu (na YouTube je k dispozici nahrávka s působivým obrazovým doprovodem). Všechna čest orchestru a především dirigentovi, který se v náročné partituře dokázal zorientovat s přesvědčivým nadhledem, zajisté i díky jeho přátelskému vztahu ke svému krajanovi, ze kterého vzešla i nahrávka hradecké filharmonie Uncommon Concertos s díly Fabiana Müllera, nominovaná na cenu Opus Klassik 2024.

Větší kontrast oproti doznělému dílu snad nešel vymyslet. Koncert pro alpský roh Mike Maurera (*1962) s podtitulem Kühreihen je doslova raritou, jasnou již při příchodu interpreta, oblečeného v tradičním švýcarském venkovském stylu se zhruba čtyřmetrovým lidovým nástrojem v ruce. Alpský roh nemá žádnou mechaniku, takže prostřednictvím dřevěného nátrubku lze využívat pouze přirozené alikvotní tóny, což ovšem sólistovi a zároveň autorovi neobvyklé kompozice nezabránilo prezentovat na něj i občasné „odskoky“ do jiné než základní tóniny Fis dur. Celá kompozice byla vlastně suitou upravených klasických lidových melodií, vycházejících z tradice žánru pasteveckých písní, původně svolávajících krávy k dojení – odtud podtitul Kühreihen. Na první poslech jednoduchý doprovod dokázal přesto autor ozvláštnit občasným překvapivým modulačním vybočením, přičemž se naštěstí nesnažil „naroubovat“ na tradiční melodie nějaké násilné harmonické postupy. Jednotlivé části pak spojoval sólovými kadencemi, takže výsledný dojem pohladil po duši, což posluchači také vyjádřili bouřlivým potleskem. Na tvářích hráčů hradecké filharmonie byl znát nepřehlédnutelný úsměv, kdy se mohli na rozdíl od zbytku večera dokonale uvolnit a, jak se říká, „zamuzicírovat“ si, což podtrhl svým lehkým gestem i dirigent Kaspar Zehnder. 

Minimálně od dob baroka byla příroda jedním z vnějších inspiračních zdrojů hudebních tvůrců (připomeňme Vivaldiho či Telemanna). Pro romantismus pak byly přírodní inspirace z pochopitelných důvodů doslova živnou půdou, přičemž Richard Strauss (1864–1949) nebyl prvním komponistou, kterého inspirovalo prostředí vysokohorské krajiny. Připomeňme např. Horskou symfonii Franze Liszta nebo fascinaci alpskou krajinou Gustava Mahlera (dle svědectví Bruna Waltera byl úvod náčrtu první věty jeho Třetí symfonie nadepsán motem „Co mi vyprávějí skalnaté hory“). V tomto kontextu můžeme být hrdi na našeho Vítězslava Nováka, který svou symfonickou báseň V Tatrách zkomponoval v roce 1902, tedy třináct let před Alpskou symfonií Richarda Strausse. Na rozdíl od Vítězslava Nováka nebyl ovšem Richard Strauss žádný vášnivý turista. Úplně se spokojil s výhledem z okna své milované vily v Garmisch-Partenkirchenu, kterou zakoupil díky tantiémám za Růžového kavalíra v roce 1908 a kde strávil s jednou přestávkou nejkrásnější roky svého života; tam však také musel na konci války v roce 1945 i ledasco vysvětlovat, mimo jiné i důstojníkům americké armády. Straussova Alpská symfonie je přes svůj název symfonickou básní par excellence, včetně dvaceti dvou názvů jednotlivých oddílů vepsaných do partitury a popisujících cestu poutníka horskou krajinou se všemi jejími nástrahami. Dílo tvoří kompaktní celek, uvedený i uzavřený nočním obrazem hor v b moll. Konkrétní program díla je na jednu stranu lákavý, na druhou stranu by se však na něj posluchač neměl detailně upnout, jinak mu hrozí, že v té hudebně opulentní krajině zabloudí, tak jako občas onen mystický poutník. Dílo zaznělo v roce 1915, tedy v druhém roce první světové války, přičemž jeho původní obrysy vznikaly již o mnoho let dříve, původně jako filosofující vize, ovlivněná tehdy doslova módním nietzchovským Antikristem. Od předchozí, rovněž programní symfonie Domestika, dělí Alpskou symfonii více než deset let. Strauss v ní definitivně uzavřel tvorbu svých proslulých symfonických básní a nadále se věnoval již pouze operní tvorbě. Pokud bychom ovšem v Alpské symfonii hledali typickou hudbu Straussova Enšpígla či Dona Quijota, můžeme být překvapeni, či dokonce zklamáni. Sám autor se k nařčení z jisté konvenčnosti díla vyjádřil trochu šokujícím proslulým bonmotem: „Tvořil jsem prostě, jako když kráva dojí mléko.“ Na druhou stranu ovšem Strauss nemohl úplně popřít sám sebe, takže některé jeho typické modulace, harmonické „ironie“ a rytmické postupy mohl posluchač na tomto rozměrném hudebním plátně sice vzácně, ale přesto zaznamenat.

Filharmonie Hradec Králové dostala v tomto díle opět příležitost blýsknout se svou schopností plného, barevného orchestrálního zvuku s vyrovnanou úrovní všech nástrojových skupin, maximálního soustředění a citlivého vhledu do interpretace tak efektního díla, jakou bezesporu Alpská symfonie je. Provedení díla klade na jednotlivé hráče, především dechových nástrojů, místy mimořádné nároky, mimo jiné i vzhledem k hraničním vysokým polohám, především žesťů. Smyčcové nástroje pak musí tuto téměř hodinovou skladbu doslova tvrdě odpracovat. Nezbývá než smeknout před výkonem celého rozšířeného orchestru, kromě běžného obsazení obohaceného i o čtyři wagnerovské tuby, jejichž hráči alterovali i hru na lesní roh, kterých tak mohli posluchači napočítat deset – plus ostatních deset žesťů! Vedení orchestru tak do puntíku zajistilo celé původní obsazení, včetně heckelphonu, stroje na vítr a bouřku, dechové skupiny v pozadí, celesty a varhan (sám Strauss později dílo upravil i pro menší obsazení s absencí varhan). 

Skvělý dojem z celého koncertu umocnil, alespoň pro mě, i jeden mimohudební moment. Pánové v orchestru odložili (konečně!) formální fraky, přičemž v kapsičkách slušivých smokingů měli zelené kapesníčky, vkusně barevně korespondující s elegantními dámskými šaty. 

Dramaturgie úvodního koncertu sezóny posluchače tentokrát opravdu nešetřila. Je však třeba uznat, že na rozdíl od konvenčně tradičních programů, které často krátce po koncertu z mysli posluchačů rychle „vyšumí“, zůstane tentokrát jistě silný zážitek na dlouhou dobu, možná natrvalo. Jestli se jim pak bude chtít vyrazit na vysokohorskou túru, to už bude záležet na jejich „nátuře“.

Foto: Filharmonie Hradec Králové / Jan Jambor