„Mariñova ojedinělá hlasová poloha s dokonalým zvládnutím všech myslitelných atributů pěvecké techniky, sympatický zjev, navíc nevtíravé, přitom sugestivní pohybové a mimické ztvárnění jednotlivých árií, to vše doslova uhranulo posluchače.“

„Musica Florea zahrála s technickou bravurou, rytmickou pregnancí a doslova živelnou radostí; tak, jak je pro tento soubor typické.“

„Náročnou árii rozvinuli do dialogu hoboje a zpěvu, plného nápaditého hudebního humoru, takže došlo dokonce i na smích publika.“

Jubilejní 15. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Hudební léto Kuks připravil pro své posluchače na svém čtvrtém z pěti koncertů opravdovou lahůdku. Za doprovodu souboru Musica Florea, pochopitelně pod vedením Marka Štryncla, zde 3. srpna vystoupil fenomenální venezuelský pěvec Samuel Mariño, obdařený nevšední hlasovou dispozicí mužského, respektive chlapeckého sopránu.

V jeho případě se tak nejedná o kontratenorový hlasový obor, jehož zástupci svůj hlas přezpívávají do falzetového rejstříku, ale o přirozený mužský hlas, který neprošel mutací. Kromě tohoto daru ovšem Samuel Mariño (čerstvý rozhovor s ním, čtěte ZDE) vládne i přesvědčivou interpretační suverenitou, intonační jistotou, smyslem pro působivý, barokně dramatický projev bez zbytečné afektovanosti a silným osobitým charismatem. Jeho provedení Händelových a Scarlattiho árií spolu s instrumentálními díly Alessandra Marcella a Antonia Vivaldiho v provedení souboru Musica Florea v působivém prostředí kukského kostela Nejsvětější trojice, součásti proslulého barokního komplexu, zanechalo jedinečný a těžko opakovatelný zážitek. Již tradiční položkou některého z koncertů kukského festivalu je i novodobá premiéra vybraného díla z bohatého kukského hudebního archivu, což byla tentokrát árie, respektive prosebná litanie Mater Christi milosrdného bratra Stephana Sailera (1741–1814).

Patřím do generace, která interpretaci barokní hudby vnímala především prostřednictvím nahrávek Milana Munclingera a Bohdana Warchala. Přiznám proto, že nástup souborů tzv. „poučené interpretace“ v 90. letech byl pro mě zpočátku zcela nový posluchačský zážitek, se kterým jsem se musel teprve postupně sžít. Dnes se již tato interpretační praxe stala doslova běžnou normou („pionýrské“ doby tohoto přístupu báječně líčí Přemysl Vacek ve své knize Barokáři). V současnosti jsme navíc svědky zajímavé snahy těchto souborů překročit hranice barokní hudby a netradičním, autentickým způsobem interpretovat i hudbu klasicismu, ale i romantismu, a dokonce i ranou chrámovou hudbu Leoše Janáčka. Tentokrát se ovšem soubor představil ve své tradiční roli interpreta barokního repertoáru, vzhledem ke svému vzácnému hostu především děl Georga Friedricha Händela (1685–1759) a Alessandra Scarlattiho (1660–1725). Až do včerejšího dne jsem si myslel, že mě již v hudbě nedokáže nic zásadně překvapit. Pak jsem však zažil koncert Samuela Mariña za doprovodu souboru Musica Florea a přiznám se, že těžko hledám slova, kterými bych tento zážitek popsal. Jeho ojedinělá hlasová poloha s dokonalým zvládnutím všech myslitelných atributů pěvecké techniky, sympatický zjev, navíc nevtíravé, přitom sugestivní pohybové a mimické ztvárnění jednotlivých árií, to vše vytvořilo opravdu ojedinělý zážitek. Svou roli zajisté hrála i specifická akustika kukského kostela, resp. nádherné rozlehlé barokní kaple. I když samozřejmě lze na YouTube vyhledat nahrávky Samuela Mariña, zdaleka to nemůže nahradit bezprostřední živý kontakt s tímto umělcem.

Úvod koncertu patřil Händelově předehře k oratoriu Theodora, HWV 68 (1749), totiž k jejím úvodním dvěma částem Maestoso – Allegro (celá obsahuje ještě Larghetto a Courante), která je typickým příkladem händelovských předeher se slavnostním úvodem v typickém tečkovaném rytmu. Allegro zahrála Musica Florea v sedmičlenném obsazení s technickou bravurou, rytmickou pregnancí a doslova živelnou radostí, ostatně tak, jak je pro tento soubor pod vedením Marka Štryncla typické. Samotné Händelovo oratorium Theodora ovšem svému tvůrci mnoho radosti nepřineslo, přestože on sám si ho velmi cenil, v některých ohledech dokonce více než svého Mesiáše. K dobovému nezájmu o Theodoru přispěla i dost bizarní situace, kdy slabou návštěvu jeho provedení zavinilo i zděšení lidí ze série zemětřesení, které postihlo Londýn v únoru a březnu 1949, tedy právě v době vzniku i premiéry díla.

Po tomto úvodu již mělo publikum zcela zaplněného kukského kostela možnost poznat charismatickou osobnost Samuela Mariña, který na úvod svého vystoupení přednesl dvě Händelovy árie z opery Atalanta, HWV 35 (1736), komponované při příležitosti královské svatby prince z Walesu – M’allontano sdegnose pupille a Non sarà poco. Opera v době uvedení zaujala nejen výkonem „hvězdného“ pěvce Contiho, ale především velmi okázalou dekorací, včetně mnoha scénických efektů, tak typických pro tehdejší spektakulární provádění barokních oper. Těžko slovy vylíčit dojem, který vyvolal v posluchačích pěvecký projev Samuela Mariña. Dokonalá intonace i dlouhých tónů bez vibrata, překrásný, čistý, jiskřivý soprán, znějící vyrovnaně ve všech polohách, včetně těch nejvyšších, působivé nástupy i v nejnižší dynamice, plynulé spojování legát, spolehlivé rytmické cítění, dynamické a výrazové nuance, přesvědčivá vizuální prezentace, to vše doslova uhranulo posluchače.

Vděčnou koncertní položkou barokně zaměřených souborů je efektní instrumentální Sinfonia z třetího dějství Händelova oratoria Salomon, HWV 67 (1748), uváděná většinou pod názvem Příjezd královny ze Sáby. Její působivé téma si Händel vypůjčil od jiných, starších autorů, což byla ovšem v té době běžná praxe. Dialogu sólového hoboje (v originále dvou) s tutti orchestrem se skvěle zhostila hobojistka Michaela Hrabánková se svým krásně znějícím barokním nástrojem. Perfektní souhra orchestru v šestnáctinovém pohybu této proslulé skladby, kombinace živelnosti a disciplíny, to vše opět potvrdilo fakt, že soubor se již od svého vzniku na počátku 90. let okamžitě zařadil a dodnes patří mezi špičku našich komorních těles, zaměřených na stylově poučenou interpretaci.

Jednou z nejznámějších Händelových árií je Lascia la spina z oratoria Il’Trionfo del Tempo e del Disinganno, HWV 46a (1707), která bývá „parádním“ číslem mnoha zpěváků, zaměřených na händelovský repertoár. Jedná se ovšem o vokální verzi původní Sarabandy z jeho opery Almira, jednoho z prvních Händelových větších děl, kterou zkomponoval ve svých dvaceti letech (1705). V Mariñově podání vyzněl poetický text této árie („Nechej trn vybrat růži…“) jako okouzlující vyznání barokní smyslovosti – vděčného tématu „afektové teorie“, zkoumající hudbu této epochy.

Nejhranějším dílem Alessandra Marcella (1673–1747) je bezesporu jeho Koncert pro hoboj, smyčce a basso continuo d moll, jehož druhou větu Adagio uvedla Musica Florea jako programový předěl k áriím Alessandra Scarlattiho. Přestože je Alessandro Marcello vnímán jako méně úspěšný autor než jeho mladší bratr Benedetto, právě tento hobojový koncert patří k výjimce. V různých transkripcích se stal dokonce častým repertoárovým číslem i interpretů jiných nástrojů, především trumpetistů či hráčů na zobcovou flétnu. Tentokrát ovšem zazněl v originální verzi v působivém podání Michaely Hrabánkové.

Podobně jako u Marcella, i v případě dalšího prezentovaného autora Alessandra Scarlattiho se nám vybaví jméno jiného člena této rodiny, a sice jeho syna Domenica. Zatímco jeho věhlas je spojen s tvorbou pro klávesové nástroje, Alessandro patří se svými více než šedesáti operami doslova k průkopníkům tohoto žánru. Z jeho opery-oratoria Il Sedecias (resp. Sidkijáš, což byl poslední judský král) se často uvádějí vybrané árie, z nichž zazněla nejdříve Caldo sanque a posléze vrcholně virtuózní Doppio affetto ve strhujícím tempu, na kterou si troufnou pouze vrcholní specialisté na tuto hudbu (viz např. Cecilia Bartoli či Philippe Jaroussky). Samuel Mariño se může bezesporu postavit do jejich řad. Skvělé provedení této extrémně náročné árie vyvolalo pochopitelně odpovídající bouřlivý ohlas nadšeného publika.

Antonio Vivaldi (1678–1741) je téměř vždy „sázka na jistotu“. Nejinak tomu bylo i v případě jeho Concerta F dur pro smyčce a basso continuo, RV 141 v přesvědčivém, energií nabitém provedení, z něhož doslova vyzařoval zápal a radost ze hry, což se očividně přeneslo i do výrazu a reakce publika. Dílo je jedním z více než čtyřiceti koncertů bez sólového nástroje pro čtyřhlasý smyčcový ansámbl a continuo (někdy specifikovaných jako ripienové koncerty), ve kterých se Vivaldi představil jako mistr této hudební formy. Svým rozsahem třívětá koncertní miniatura s pomalou střední částí, trvající necelé čtyři minuty, v sobě skrývá svěží dobový hudební odkaz.

Pevnou součástí kukského festivalu je i každoroční obnovená premiéra některé ze skladeb bohatého hudebního archivu z pozůstalosti Milosrdných bratrů, působících v klášterním hospitálu ve druhé polovině 18. století. Tentokrát zazněla árie, resp. přímluvná litanie Mater Christi bratra Stephana Sailera (1741–1814), jehož jiná árie na stejný text zazněla na kukském festivalu již v červenci 2015 v podání polské zpěvačky Natalie Rubis za doprovodu Collegia 1704. Tentokrát se jí tedy ujal Samuel Mariño, v jehož podání dílo vyznělo jako doklad kvalitního hudebního vzdělání a nápadité hudební invence svého tvůrce, působícího v klášterním hospitálu.

Závěr patřil opět Samuelu Mariñovi, v jehož brilantním podání zazněla árie Quella fiamma z Händelovy opery Arminio, HWV 36 (1737), která je i součástí Mariñova reprezentativního CD Care Pupille, nahraného s Händelfestspielorchestrem Halle v roce 2020 (vyd. Orfeo) pod vedením Michaela Hofstettera. Tato poměrně dlouhá a náročná árie přednesená zpaměti je zakončená virtuózní kadencí, kterou oba protagonisté, Samuel Mariño a Michaela Hrabánková, rozvinuli do improvizovaného dialogu hoboje a zpěvu, plného nápaditého hudebního humoru, takže v jejím závěru došlo dokonce i na smích publika. Pochopitelný bouřlivý potlesk, tentokrát zaslouženě vestoje, si vyžádal dva přídavky, nejprve to byla nejznámější árie z nepříliš často uváděné Händelovy opery Lotario (1729) – Scherza in mar la navicella, na úplný závěr pak zazněla opět Händelova populární Lascia la spina.

Nádherný a v pravém slova smyslu nevšední koncert v až mysticky působivém prostředí rozlehlé kaple, resp. kostela Nejsvětější Trojice v Kuksu, byl dalším z řady dramaturgicky nezapomenutelných položek mezinárodního festivalu Hudební léto Kuks. Kromě jeho ředitele a dramaturga Víta Havlíčka patří obdiv a poděkování kromě venezuelského pěvce i souboru Musica Florea s jeho první houslistkou Magdalenou Malou i ostatním jeho členům, a především jeho zakladateli, violoncellistovi, zároveň hrajícímu dirigentovi Marku Štrynclovi, který se ujal nastudování repertoáru tohoto nevšedního večera. Navíc se jednalo o první a zatím jediné vystoupení Samuela Mariña u nás, o to vzácnější to byl zážitek. Jaký rozdíl mezi zoufalou politickou situací ve Venezuele a kulturním reprezentantem tohoto národa, přinášejícím radost a porozumění, což podtrhl i autogramiádou po skončení koncertu plnou vzájemných úsměvů. Celý koncert patřil nejen k vrcholům letošního ročníku festivalu Hudební léto Kuks, ale myslím že pro všechny zúčastněné i k nezapomenutelným zážitkům, které v člověku zůstávají natrvalo.

Závěrečný koncert 15. ročníku festivalu Hudební léto Kuks uzavře houslista Jiří Vodička se švýcarským varhaníkem Dietrem Hubovem 17. srpna.

foto: Miloš Šálek