PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Problém Ostrčilovy opery začíná již u volby libreta.“

„Je nepochybné, že Robert Jindra je v Národním divadle člověk na svém místě a jeho hudební nastudování mělo vysokou úroveň.“

„Režie Jiřího Heřmana nesla typické znaky rukopisu tohoto tvůrce, včetně postupů, které se v jeho inscenacích často opakují – pomalu se z nich stává klišé.“

Národní divadlo uvedlo po 102 letech od premiéry operu Otakara Ostrčila Legenda z Erinu. Hudebního nastudování se chopil Robert Jindra, režie Jiří Heřman. Uvedení vyvolalo řadu polemických otázek.

„Stejně jako Ostrčil, i Ferdinand Pujman trval na důsledném propojení hudebního a jevištního výrazu. Položil základy moderní české operní režie.“

„Pražské Národní divadlo bylo druhou scénou, která po berlínské premiéře uvedla modernistickou šokující operu Vojcek od Albana Berga.“

„Za patnáct let, kdy stál v čele opery ND, napsal už pouze sedm děl, mezi nimi především variační Křížovou cestu a operu Honzovo království, které by si zasloužily v živém repertoáru plné docenění.“ 

Byl popisován jako zodpovědný dirigent nenávidějící lajdáctví, šmíru a fixlování. A vnímán jako operní skladatel, který pokračuje ve smetanovské linii, ale zároveň je exponentem takzvané nové věcnosti. Otakar Ostrčil se do dějin české hudby zapsal především coby meziválečný šéf operního souboru pražského Národního divadla, jeho kompoziční odkaz je prakticky pozapomenut. Je spravedlivé, že česká první scéna bude mít od 16. října na repertoáru Ostrčilovu operu Legenda z Erinu – příběh o zapovězené lásce, zradě a pomstě odehrávající se v prostředí starověkého Irska.

„Orchestr hradecké filharmonie, vedený jasným gestem Petra Vronského, si tato ‚Weinbergerova šibalství‘ očividně užíval.“

„Ostrčilova hudba, v podstatě krátká symfonická báseň, by si vlastně vystačila i bez textu, přičemž její sdělení by bylo stejně přesvědčivé.“

„Ze všech tří uvedených melodramů je ten Jeremiášův nejvíce hudebně popisné, někdy až ke škodě věci.“

Je dobře, že Rok české hudby není připomínán pouze prostřednictvím našich světově nejproslulejších skladatelů, ale občas se dramaturgie zaměří i na ty méně známé, jejichž tvorba ovšem zaslouží pozornost. Když se k tomu připojí i neotřelý výběr zřídka uváděného hudebního oboru, jakým je melodram, výsledkem je doslova objevný a netradiční hudební zážitek – a takový připravila posluchačům Filharmonie Hradec Králové na svém předposledním koncertě velké abonentní řady 25. dubna 2024, tentokrát pod vedením Petra Vronského.

„Zejména v širokodeché melodii druhé věty Dusíkova koncertu mohl Maxim Averkiev plně uplatnit svůj kultivovaný úhoz a smysl pro kantilénu.“

„Šéf plzeňské opery Jiří Petrdlík se jako dirigent již řadu let usilovně věnuje interpretaci koncertního melodramu.“

„Soubor plzeňské opery přistoupil ke koncertnímu provedení Smetanovy Violy se vší odpovědností.“

V úvodu slavnostního koncertu 28. února seznámil ředitel Divadla J. K. Tyla (DJKT) Martin Otava zcela zaplněné hlediště plzeňské Nové scény s průběhem letošního Roku české hudby tak, jak se odehraje na všech třech divadelních scénách. A koncert svou dramaturgií připomněl českou kulturní veřejností pečlivě střežený Mozartův odkaz, význam české hudební emigrace pro vývoj evropské hudby, tvorbu plzeňských skladatelů, vklad českých autorů do tvorby koncertního melodramu a v neposlední řadě pak plzeňskému publiku poprvé představil fragment Smetanovy opery Viola.

„Exponovaným dychom veľmi dobre sekundovala mäkko, kompaktne znejúca sekcia sláčikových nástrojov.“

„Jana Kurucová každú z piesní jedinečne vykreslila, dbala na ich rozdielny charakter, veľmi dobre si napríklad rozumela so sláčikmi v lyrickej piesni Die Nachtigall.“

„Až v tejto fáze večera sme videli, koľko temperamentu v sebe dirigent má.“

Na hudbu neskorého romantizmu sa zameral Symfonický orchestr Českého rozhlasu na svojom abonentnom koncerte 6. februára. Pod taktovkou hlavného hosťujúceho dirigenta Roberta Jindry a s hostkou, mezzosopranistkou Janou Kurucovou zazneli diela Gustava Mahlera, Albana Berga a Otakara Ostrčila. Dvořákovu síň tak naplno opantal pôvab prelomu storočí. Najväčšou devízou večera sa ale stala zanietená a precízna interpretácia protagonistov.

„Dramaturgie si vybrala na úvod dílo málo hrané a neustále diskutované – Pražský karneval.“

„Orchestr se pod vedením Roberta Jindry vypjal k výbornému výkonu. Zvuk byl homogenní, místy až opulentní.“

„O závěrečném Vivace se nedá říci nic jiného, než že bylo brilantní.“

Za existenci pražského Národního divadla se za jeho dirigentským pultem vystřídala celá řada mimořádných osobností. Mnozí byli nejen skvělými dirigenty, ale i významnými skladateli. Odměnit se jim vzpomínkovým koncertem, tuhle myšlenku nosil Robert Jindra v hlavně už dlouho. Jako nový hudební ředitel naší první scény měl možnost ji nyní zrealizovat. Národní divadlo se rozhodlo, že na některé z významných skladatelů, kteří v něm ovlivnili vývoj opery, vzpomene koncertem orchestru v historické budově v neděli 23. října.

„Jiří se těžko vyrovnával s některými režijními pojetími oper a jejich hudební kvality se proto snažil obnažit a demonstrovat v koncertních provedeních.“

„Svou první operu, Mozartovu Così fan tutte, dirigoval v divadle Disk 25. listopadu 1970, poslední, Janáčkovu Věc Makropulos, v Londýně 19. srpna 2016.“

„Výsledných 82 produkci zahrnuje jak 7 oper, v nichž Jiří v dětství zpíval, tak dalších 75 verzí oper, které dirigoval.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Patnáct let je shromažďoval publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do materiálů dává postupně nahlížet. V dnešním dílu užívá dalších statistik k ilustrování dirigentových operních aktivit, ať už v divadlech, na koncertech, nebo ve studiu.

„Leoš Janáček patřil ke skladatelům takzvaným všetečným a nedůtklivým, kteří v divadle nevynechají ani jednu zkoušku na své dílo.“

„Je nutné chápat Neumannovo nastudování do jisté míry jako vzorové a nepodceňovat důležitost jeho poznámek a doplňků v partituře.“

„Premiéra, jak předurčila divadelní pranostika, měla mimořádný (kanónový) úspěch.“

V tomto roce uplyne rovné století od premiéry Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Dílo si prorazilo cestu na divadelní prkna záhy po svém dokončení. První provedení, které zaznamenalo dle dobových ohlasů mimořádný úspěch, nastudoval v tehdejším brněnském Městském divadle za přítomnosti a spolupráce autora František Neumann v režii Vladimíra Marka a výpravě Vladimíra Hrsky.

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…

„Původní sborové party jsou plné invektiv, z nichž ty slušnější jsou typu ‚nafackovat Janáčkovi‘.“

„V roce 1920 neměl už nikdo náladu na satiru a sebemrskačství národního sobectví, měšťáctví a zbabělosti. Hledělo se vpřed, a nikoliv dozadu. Načasování premiéry se takto zpozdilo o rok a půl.“

„Část kritiky označila Janáčka za hudebního novátora a část jej považovala za hudebního primitiva a podivína. V podstatě však kritika byla jaksi bezradná.“

Rok 2020 přinesl kromě celosvětové pandemie také jedno významné janáčkovské výročí, které jsme ale kvůli první vlně koronaviru na jaře poněkud přehlédli. Dne 23. dubna totiž uplynulo sto let od premiéry Janáčkovy v pořadí páté opery Výlety páně Broučkovy, události o to významnější, že se jednalo o první a zároveň i poslední světovou premiéru opery Leoše Janáčka na prknech pražského Národního divadla.