„Jiří se těžko vyrovnával s některými režijními pojetími oper a jejich hudební kvality se proto snažil obnažit a demonstrovat v koncertních provedeních.“

„Svou první operu, Mozartovu Così fan tutte, dirigoval v divadle Disk 25. listopadu 1970, poslední, Janáčkovu Věc Makropulos, v Londýně 19. srpna 2016.“

„Výsledných 82 produkci zahrnuje jak 7 oper, v nichž Jiří v dětství zpíval, tak dalších 75 verzí oper, které dirigoval.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Patnáct let je shromažďoval publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do materiálů dává postupně nahlížet. V dnešním dílu užívá dalších statistik k ilustrování dirigentových operních aktivit, ať už v divadlech, na koncertech, nebo ve studiu.

Jiří Bělohlávek byl vtažen do světa opery už v dětství, kdy od svých devíti let zpíval s Kühnovým dětským sborem v Národním divadle a se svým tatínkem hrávali čtyřručně výtahy operních děl. Jako by mu bylo předurčeno, tak obě zkušenosti přenesl do pozdějšího vlastního dirigování. Vůbec první záznam v mé databázi je Jiřího účinkování 25. února 1956 v Dvořákově Jakobínu, které je dokumentované i na fotografii, na které sedí pátý zprava v lavici na scéně Národního divadla.

4. února 2012 dirigoval Jakobína v londýnském Barbicanu v představení, na které jsem přiletěl doslova v poslední minutě z lyžování z francouzských Alp, udělal celou řadu fotografií a natočil i leccos na kameru. Jen když jsme po představení vyšli před Barbican, tak jsem měl pocit, že jsem zpět v Alpách: hustě snažilo, už napadla spousta sněhu, já uklouzl, upadl a rozbily se mi přitom jak fotoaparát, tak kamera. Mohu proto nabídnout jen program tehdejšího jediného koncertního provedení opery:

Ze své databáze však mohu nabídnout mnohem více, a to především seznam všech oper, v nichž Jiří Bělohlávek buď vystupoval, nebo je dirigoval. Výsledných 82 produkci zahrnuje jak 7 oper, v nichž Jiří v dětství zpíval, tak dalších 75 verzí oper, které dirigoval, ať už na operních scénách a koncertních podiích, či na nahrávkách na CD a DVD, a to celkem 445krát. Poslední klíčový statistický údaj je počet různých oper: 33!

Celý tento seriál začal sedmidílným „Sanfranciským deníkem“, v němž mi Jiří v pravidelných e-mailech popisoval, jak probíhá práce i dennodenní život dirigenta, který v zahraničí nastudovává operu. Jeho operní působení přišlo na řadu i během našeho posledního setkání v nemocnici, kdy jsme probírali a hodnotili všemožné, o čem by se v budoucnu mohl detailně rozpovídat. O Pikové dámě, v níž sice zpíval v ND, ale v curyšské „vykuchané“ verzi ona scéna vůbec nebyla, o Řeckých pašijích, jejichž druhá verze, prokomponovanější s méně recitativy, více plyne a je mu bližší, o Životě prostopášníka, kdy byl ještě „greenhornem“ a hodila se mu německá důkladnost, se kterou bylo vše v Komische Oper organizované a dobře do toho zapadl, o Prodané nevěstě v Paříži, kterou orchestr bral jako lehkou múzu a nedal se přesvědčit, jak by dokonalým provedením odhalil její pravou krásu, o „uhnuté“ Jenůfě ve Washingtonu, kde Števa přijel na motorce a Laca škádlil Jenůfu namísto šátečkem elektrickou pilou, což mu překazila vytáhnutím šňůry ze zástrčky, o Rusalce ve Vídni (dnešní titulní fotografie), kterou s Jiřím k jeho spokojenosti atypicky předběžně prodiskutovávali režisér a výtvarník, jenže nakonec bylo všechno úplně jinak, o orchestru newyorské Metropolitní opery, jehož zvuk je mimo jakékoliv srovnání, v jiné lize, naprosto zázračný, absolutní vrchol, což je dáno i tím, že hraje i koncertní repertoár, o režiséru Wilsonovi, který začal svou úspěšnou produkci Osudu magickou, přímo psychedelickou seancí, když byl v naprosto zhasnutém Národním divadle rozsvícený jediných štych, v němž se jeden po druhém představovali sólisté i sboristé a Wilson zkoušel jejich všemožné pózy, o Tristanovi a Isoldě, který je pro dirigenta velkým předělem, neboť jeho život se rozdělí na dvě části: před, a po Tristanovi.

Jen Jiřího život v té samé nemocnici zanedlouho skončil. Naštěstí zůstávají vzpomínky, nahrávky, videa, recenze, rozhovory, dokumenty a tisíce údajů. Ve své fotoknize ŽIVOT V OBRAZECH shrnuji, jak stejně jako v koncertním repertoáru, tak i v operním vévodila česká díla: Jiří dirigoval Káťu Kabanovou v Helsinkách, Madridu, New Yorku a Ženevě, Jenůfu v Londýně, New Yorku, San Francisku, Seattlu a Washingtonu, Věc Makropulos v Londýně, New Yorku a San Francisku, Z mrtvého domu v Ženevě a Osud v Londýně a Praze. Rusalka ho zavedla do Glyndebourne, New Yorku, Paříže, Prahy a Vídně, Martinů opery Hry o Marii do Brna a Prahy, Julietta aneb Snář do Paříže a Londýna, Řecké pašije do Edinburghu, Londýna a zpět domů do Prahy, kde také provedl/nahrál Slzy nože, Hlas lesa a Čím žijí lidé. Smetanovu Prodanou nevěstu řídil v Paříži a Londýně a Čertovu stěnu v Praze.

Jiří se těžko vyrovnával s některými režijními pojetími oper a jejich hudební kvality se proto snažil obnažit a demonstrovat v koncertních provedeních, typicky v Londýně v Dvořákově Jakobínu, Janáčkových Výletech páně Broučkovy a Smetanově Daliboru, ve Valencii a Praze v Mozartově Così fan tutte a v Praze ještě také v Mozartově La clemenza di Tito.

Z „nečeských“ oper je třeba jmenovat Stravinského Život prostopášníka z Jiřího začátků v Berlíně, Čajkovského Evžena Oněgina v Londýně a New Yorku a Pikovou dámu v Curychu. Velkým počinem byl také Wagnerův Tristan a Isolda v Glyndebourne a Baden-Badenu. Jako pouze nahrávky existují Dvořákovy Tvrdé palice, Máchovy Proměny Prométheovy a Verdiho Síla osudu.

S dětským sborem zpíval vedle zmíněného Jakobína a Pikové dámy ještě také v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, Karlově Smrti kmotřičce, Ostrčilově Honzově království, Bizetově Carmen a Pucciniho La bohème.

Svou první operu, Mozartovu Così fan tutte, dirigoval v divadle Disk 25. listopadu 1970

a poslední, Janáčkovu Věc Makropulos, jejíž nastudování i provedení jsem měl možnost sledovat i fotografovat, v Londýně 19. srpna 2016.

Dalších šest stran z fotoknihy ŽIVOT V OBRAZECH propojuje faktografické údaje v angličtině s pozoruhodnými scénografiemi a účinkujícími.

Foto: archiv A. Goldscheidera