„Zejména v širokodeché melodii druhé věty Dusíkova koncertu mohl Maxim Averkiev plně uplatnit svůj kultivovaný úhoz a smysl pro kantilénu.“ 

„Šéf plzeňské opery Jiří Petrdlík se jako dirigent již řadu let usilovně věnuje interpretaci koncertního melodramu.“ 

„Soubor plzeňské opery přistoupil ke koncertnímu provedení Smetanovy Violy se vší odpovědností.“

V úvodu slavnostního koncertu 28. února seznámil ředitel Divadla J. K. Tyla (DJKT) Martin Otava zcela zaplněné hlediště plzeňské Nové scény s průběhem letošního Roku české hudby tak, jak se odehraje na všech třech divadelních scénách. A koncert svou dramaturgií připomněl českou kulturní veřejností pečlivě střežený Mozartův odkaz, význam české hudební emigrace pro vývoj evropské hudby, tvorbu plzeňských skladatelů, vklad českých autorů do tvorby koncertního melodramu a v neposlední řadě pak plzeňskému publiku poprvé představil fragment Smetanovy opery Viola.

Tištěný program koncertu sice nesl název Steinway gala aneb V hudbě život Čechů, na ostatních propagačních materiálech se však plzeňské divadlo přiklonilo ke Smetanovým slovům, která pronesl 16. května 1868 při poklepání na základní kámen Národního divadla.

Koncert zahájila Mozartova koncertní árie Bella mia fiamma, addio, K. 528, psaná na slova Michele Sarconiho k opeře Nicollò Jommelliho Cesare placata. Skladatel ji složil v době svého druhého pražského pobytu, když v roce 1787 dokončoval operu Don Giovanni. Věnoval ji své hostitelce, zpěvačce Josefíně Duškové, která ji později (1789) zpívala v Drážďanech a Lipsku v rámci svého turné po Německu.

Sólový part Mozartovy árie přednesla za doprovodu operního orchestru hrajícího pod taktovkou šéfa Jiřího Petrdlíka přední sólistka plzeňské opery Ivana Veberová. Ačkoliv si ji do svého repertoáru zařazují především koloraturní pěvkyně, mladodramatický soprán Veberové se zde prosadil v celé své plnosti a kráse.

Profesor klavírní hry na plzeňské konzervatoři Maxim Averkiev je v Plzni dostatečně znám četnými vystoupeními, a to zejména v oblasti komorní hudby. V DJKT působí již delší čas i jako korepetitor operního souboru. Jeho brilantní techniku a příkladnou spolupráci s orchestrem mohli posluchači tentokrát ocenit i na poli koncertantní tvorby. Koncert pro klavír a orchestr, op. 49 Jana Ladislava Dusíka (1760–1812), v pořadí dvanáctý z jeho čtrnácti klavírních koncertů, byl komponován v rozmezí let 1799 a 1801. Zejména v širokodeché melodii druhé věty mohl absolvent Moskevské konzervatoře plně uplatnit svůj kultivovaný úhoz a smysl pro kantilénu. 

Druhou půli večera zahájila předehra k opeře Lešetínský kovář rodáka ze Starého Plzence Stanislava Sudy (1865–1931). Nevidomý skladatel, pedagog a koncertní umělec je autorem několika oper (kromě Lešetínského kováře také U božích muk, Bar Kochba, Il divino Boemo), dále pak řady komorních skladeb.

Šéf plzeňské opery Jiří Petrdlík se jako dirigent již řadu let usilovně věnuje interpretaci koncertního melodramu. Z této oblasti zazněla v rámci koncertu nejprve Balada česká, op. 8 Otakara Ostrčila (1879–1935), v samotném závěru pak Balada o Karlu IV., op. 13 Otakara Jeremiáše (1892–1962), tedy hudba autorů, k jejichž dílu je Plzeň v poslední době bohužel dosti nevšímavá. Jejich zařazení do programu lze tedy právem ocenit.

Ostrčilova Balada česká, op. 13 premiérovaná v roce 1905 Hanou Benoniovou a Českou filharmonií má blíže spíše k symfonické básni. Mluvené slovo, jež na koncertě zaznělo v mistrovském podání Moniky Švábové, je odděleno hudebními plochami, které jsou zároveň i vrcholnými místy tohoto koncertního melodramu. V tomto ohledu lze přednes dlouholeté členky plzeňské činohry ocenit, neboť na sebe zbytečně nestrhávala pozornost, její umělecký přednes naopak plně korespondoval s autorovým záměrem.

Ve stejných intencích podobných oněm Ostrčilovým pokračoval v roce 1917 i písecký rodák Otakar Jeremiáš při tvorbě svého jediného melodramu. I on se nechal inspirovat Nerudovými verši, jimiž v letech „Velké války“ mohl posílit národní sebevědomí. Již v úvodu zazní v žesťové sekci jistý monumentalismus, prostupující pak většinou míst hudební partitury včetně závěru. Martin Otava se v roli recitátora ve svém podání přiklonil spíše ke štěpánkovské interpretaci. Císaře a českého krále zde pojal jako rozšafného vládce, který – zbaven vladařských povinností – si ve chvílích uvolnění zamudruje nad povahou českého národa, což interpret po slovech „…mám já to bídu s vámi“ korunoval i rezignujícím, smířlivým smíchem. Takto v Otavově podání Nerudovy verše překvapivě dosáhly nečekaného účinku – básník tak místo králova láteření naopak vyvolá jeho hrdost na „paličaté Čechy“, aniž by ho pak Bušek z Velhartic musel usmířit závěrečným poučením v podobě paralely trpkého vína a tvrdošíjného národa.

Pozornost publika se v druhé půli koncertu pochopitelně upnula ke koncertnímu uvedení fragmentu Smetanovy Violy. Především by bylo mylné považovat Violu pouze za výtvor skladatelova posledního období. Smetana uvažoval o zhudebnění této shakespearovské látky, veselohry Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, již v 60. letech, což by mu bývalo bylo umožnilo etablovat se i v zahraničí. Historii nejlépe ilustruje Smetanova korespondence s libretistkou Eliškou Krásnohorskou. Ta mu nástin a formální přehled Sebastiana a Violy zaslala již v dubnu roku 1871, v červnu pak celé libreto. Poté se také oba tvůrci sjednotili na konečném názvu Viola. Podle časopisu Dalibor začal Smetana operu skicovat v roce 1874, poté se však zabýval jinými úkoly. Krásnohorská si proto libreto vyžádala zpět s tím, že v něm provede úpravy. Smetanovi ho pak vrátila s řadou škrtů až v roce 1880. Smetana se začal Violou zabývat o tři roky později v době komponování Pražského karnevalu. Vzhledem k tomu, že ve Viole nově komponoval ztracený vstup (takt 1 – 21), v dalším materiálu (do taktu 322) pak provedl řadu změn. Nemoc mu bohužel zabránila v díle pokračovat. Pět měsíců před smrtí píše v dopise svému příteli Srbovi-Debrnovovi tato hořká slova: Ó Violo! Vypravuj těm pánům v Praze, že moje duše je pohnuta slze! 

Libreto Krásnohorské později použil pro stejnojmennou operu skladatel a sběratel lidových písní Karel Weiss, který ji v roce 1892 uvedl na scéně Národního divadla. 

Soubor plzeňské opery přistoupil k prvnímu plzeňskému koncertnímu provedení tohoto operního fragmentu se vší odpovědností. Pod taktovkou Jiřího Petrdlíka se sólových partů ujali kmenoví sólisté Ivana Veberová, Jana Foff Tetourová, Richard Samek, Jakub Hliněnský, Jevhen Šokalo, který na našich scénách kromě Braniborů v Čechách vystoupil ve všech Smetanových operách, a hostující Andrij Charlamov. V prvním výstupu zazněl operní sbor dobře připravený Jakubem Zichou. Spolehlivý výkon odvedl pod vedením svého šéfa i operní orchestr. Stému čtyřicátému výročí Smetanova úmrtí bude v Plzni ve Velkém divadle věnován květnový koncert (9. května), při němž zazní skladatelova sborová díla.

Foto: DJKT / Irena Štěrbová