„Není náhodou, že i v noci se stanete součástí představení nového cirkusu na bruslích a zíráte na to, jak se tento otužilý národ včetně těch nejmenších dětí dovede během teplot, při kterých upadává nos, radostně posedávat v závějích sněhu a fandit spoře oděným tanečníkům na ledě.“

„Zřídka byl program hudby promíchán s klasikou 19. a 20. století.“

„Ať je to hudba, drama nebo tanec, kanadští umělci a organizátoři festivalů jsou ve své zemi velkoryse podporovaní a součástí rozsáhlého finančního zabezpečení jsou také výjezdy a rezidence kanadských umělců do zahraničí.“

„Měla byste přijet v létě“, radil mi italský prodavač bot v downtownu největšího města provincie Québec, v jehož obchodě jsem se ocitla z čirého zoufalství ve zničených polobotkách v důsledku několikadenní vánice a silného mrazu. Vysvětluji mu, že mě zajímá klasická hudba, hlavně ta soudobá, a že jsem proto ve správný čas na správném místě, na Montréal / Nouvelles Musiques. Posteskl si, že operní divadlo nemají a že jediná skutečná kultura je v Evropě. Měl i neměl pravdu, jak jsem se během týdenního pobytu v Montréalu stačila dozvědět.

S bruslemi pod paží

Bienále Nové hudby v Montréalu se konalo letos pojedenácté, po čtyřech letech kvůli covidové pauze tedy „in person“ – za osobní účasti, a to ve dnech 23. února až 5. března, s dvěma koncerty denně ve velkorysém koncertním sálu Montrealského symfonického orchestru. Dále v dalším sále centra Pierre – Péladeau, kde sídlí pořádající organizace festivalu, v prostorách čtyřh tamních univerzit i známé montrealské konzervatoře, v kostelech katolických i protestanských nebo v knihovně Goethe Institutu. V průběhu festivalu probíhalo také několikadenní mezinárodní kolokvium na téma Hudba a transcendence ve věku posthumanismu, koncerty pro mládež, zvuková instalace v tzv. black boxu Zpěvy neslyšitelných (autor Jean Francois Laporte) nebo maratón elektronické hudby La Grande Nuit, propojený se souběžným festivalem Montreál en Luimére, který si klade za cíl „dostat lidi v zimě ven z domu“, přilákat je do divadel, pouličních stanů, na obří klouzačky i kluziště uprostřed města, na vyhlídkové kolo, světelné výstavy v ulicích, pod širé nebe… a to i v třeskutých mrazech. Není náhodou, že i v noci se stanete součástí představení nového cirkusu na bruslích a zíráte na to, jak tento otužilý národ včetně těch nejmenších dětí dovede během teplot, při kterých upadává nos, radostně posedávat v závějích sněhu a fandit spoře oděným tanečníkům na ledě.

Příležitost pro Anu

Uměleckou ředitelkou festivalu Montréal/Nouvelles Musiques se před půl rokem stala Ana Sokolovič (1968), se kterou jsme se poznaly na bienále Ostravské dny i operním NODO a jejíž opera Svadba (psáno srbsky) zažila velký úspěch v Ostravě a poté i na festivalu Opera v Praze. Originální skladatelka, také velkých koncertů i komorní a filmové hudby, pedagožka, která momentálně zastává v Kanadě nejvyšší post pro výzkum opery 21. století  Canada Research Chair in Opera Creation, má ke slovanským zemím blízko. Do Kanady se z rodného Bělehradu, z bývalé Jugosláviez přesunula v důsledku válečných konfliktů v roce 1992. A stejně jako tisíce dalších mladých lidí z celého světa i ona dostala v Kanadě příležitost studovat ty nejlepší univerzity. Ana Sokolovic společně s Aïdou Aoun stojí ve vedení pořádající organizace navštíveného festivalu SMCQ/ Společnosti pro soudobou hudbu Québecu. Ta ovšem neorganizuje jen toto bienále, ale kromě konferencí, kolokvií, programu pro mládež, vysílání nahrávek, ale také evropských a amerických turné umělců z Québecu organizuje s bienále nové hudby se střídající festival, věnující se vždy jednomu skladateli – Homage Series. Vlastně i při psaní těchto postřehů si uvědomuji, jak přeskakuji z francouzštiny do angličtiny a naopak, co se názvů týká, ale v tomto duchu se aspoň v uměleckém a akademickém prostředí Montréalu jednoduše žije. I na pódiu se řečníci vyjadřovali, jak jsme tomu byli zvyklí za dob bývalého Československa. Plynulé přechody z jednoho jazyka do druhého jsou v tomto prostředí jakoby automatické, byť provincii Québec jasně dominuje francouzská kultura.

Hudba a spiritualita

Letošní program festivalu měl přesně tento podtitul, který se snažilo naplnit všech 17 koncertů se skladbami asi 70 skladatelů a téměř čtyřmi stovkami účinkujících. Aktuální bienále ještě nevycházelo z dramaturgie Any Sokolovic, od roku 1966 teprve čtvrté osoby ve funkci umělecké/ho ředitele/ky. Program postavilo ještě minulé vedení v čele se skladatelem a dirigentem Waltrem Boudreauem. Dramaturgie byla založena na velkých orchestrálních koncertech propojených s místními sbory a sóly umělců, kteří často reprezentují původní obyvatelstvo Kanady (jejich utlačování, traumata a nové příležitosti jsou velkým tématem v této zemi), na hostujících ansámblech a sólistech z různých částí Kanady, ale i Francie, Německa, Srbska a Itálie. Zřídka byl program hudby promíchán s klasikou 19. a 20. století (Schubert, Britten, Messiaen), často se odkazoval k letos v lednu zesnulému skladateli a pedagogovi, který byl desítky let spjat s montrealskou scénou, k José Evangalistovi. Uváděl skladby takových matadorů, jako je Gubajdulina, Vivier, Tremblay, Feldman nebo Pärt. Součástí programu bylo asi deset světových premiér od autorů převážně scény quebecké: Katie Makdissi-Warren, Jean Lesage, Walter Boudreau, Lorenti Troiani, Brian Cherney, Simon Martin nebo Simon Bertrand. Program z velké části podporující kanadské skladatele a speciálně ještě ty, kteří jsou součástí SMCQ.

Výběr z navštíveného

Hned úvodní Chorus Nunavik-Breizh za účasti orchestru a čtyř sólových zpěvaček cenami ověnčené skladatelky Katii Makdissi-Waren byl vytvořen v úzké spolupráci se sólistkami, a to na základě bretonského a inuitského dědictví. „V této skladbě jsem chtěla zdůraznit část dědictví, které si obě kultury vytvořily ve vztahu k přírodě a zvířatům“, říká skladatelka, která v díle dala velký prostor původnímu, fascinujícímu hrdelnímu zpěvu (Lydia Etok a Nina Segalowitz) a hravým a v tom nejlepším smyslu slova „zvířecím“ vstupům speciálních nástrojů v žesťové sekci. Se zpěvačkami, smyčcovým Ensemble Obiora a novým Ensemble de la SMCQ dílo nastudoval Cristian Gort.

„… tragédie, která vypovídá o všech válkách a všech domorodých vojácích“, tak předeslal svou protiválečnou minioperu skladatel Andrew Balfour. Jeho semiscénické dílo Notinikew vypráví příběh domorodých vojáků, kteří během první světové války bojovali za svobodu v Evropě a po návratu domů jim byla upřena jejich práva a svobody. Hudba Andrewa Balfoura, skladatele původem z kmene Cree, měla hluboký duchovní podtext. Bohužel, zahnala posluchače až příliš do kouta, bez možnosti vnímat autentické strasti komunity a jejího osudu s nutným diváckým odstupem. Jednoduše: čeho je moc, toho je příliš. Nadechnout a vydechnout nenechalo posluchače ani dílo Golgot(h)a. Tragický vesmír Kristova utrpení zhudebněný Walterem Boudreauem na básně Raôula Duguaye byl předzvěstí Velikonoc a vrací se ke křížové cestě, kterou představuje přibližně patnáct tableaux v podání velkého souboru dechového orchestru, bicích nástrojů, varhan a šestnácti hlasů. Intenzivní naraci rapového charakteru (Pierre Lebeau) vyvažovaly pozemské hlasy Marie Magdalény a Veroniky (Virginie Mongeau a Marie-Annick Béliveau). „Ačkoli nejsem věřící… křížová cesta je v mých očích nejintenzivnějším ztvárněním dramatu člověka, který čelí nevyhnutelnému. Tento dlouhý tunel velké tmy je strašlivým pohřebním pochodem člověka odsouzeného k odpornému mučení: ukřižování„, vyjádřil se Walter Boudreau ke skutečně „intenzivní“ kompozici.

Dobrodružným zážitkem bylo setrvání v černém divadle Agora Hydro-Québec, kde během La Grande Nuit/Velké noci jsme spolu zkoumali různé nuance zvuku v pohlcující kopuli s 32 reproduktory. Zvukoví umělci nás provedli hudebním maratonem na téma Nástroj a mutující člověk. Ponoření do prostředí 360 stupňů špičkové technologické úrovně bylo fascinující. Nejoriginálněji působilo vystoupení na vynalezeném logicko-akustickém nástroji, který obsluhoval Navid Navab. Přes celý sál sestavené „varhany“ (Philippe Vandal), napojené na pojízdný elektronický stůl, přinesly půlhodinovou kreativní podívanou i poslech.

Vyzdvihnout bych mohla rovněž interpretačně skvělou akordeonistku a skladatelku Snežanu Nešić a její recitál od Bacha až po dvě světové premiéry kanadských skladeb, ve kterých bylo skutečně „příliš not“, jak publiku nakonec přiznala. Hráčka původem ze Srbska, vyučující v německém Hannoveru, je zvládla vskutku virtuózně. Vysoce profesionální SHHH!! Ensemble z Ottawy v programu Spirits zas v průběhu večera dokázal, jak různorodý je dnes repertoár pro klavír a bicí nástroje všeho druhu (a že pokryly celou šířku kostela Église St John the Evangelist). Velkým osvěžením byla i vzájemná hra na tělo Edany Higham (klavír) a Zaca Pulaka (bicí) ve skladbě Georgese Aperghise.

Kultura zadarmo (?)

Součástí festivalů jsou také neformální diskuse. I v Montréalu mají pivnice, a to dokonce takové, které se hlásí k „českým specialitám“ a vaří v nich na český způsob pivo Bělouše. Jednomu z hlasů, kterému jsem na takových setkáních obzvlášť naslouchala, byl ten od vídeňské skladatelky a performerky, „rádio umělkyně“ Elisabeth Shimany. „Dnes neexistuje několik málo celosvětově známých center, kde se dělá a představuje soudobá hudba, jak tomu bylo dříve například v Donaueschingenu, Darmstadtu, Kolíně, Paříži nebo na Varšavském podzimu. Těch míst jsou desítky a všude tam se dělá různá hudba, což je na současné hudební scéně skvělé. Všude tam se máte šanci setkat se jmény tvůrců, o kterých jste nikdy předtím neslyšeli. Ta pluralita je opravdu úžasná“. Velké diskuse se rozhořely také na téma vstupného a otázky, zda by kultura neměla být dostupná opravdu všem. Všimla jsem si dobře, že na koncertech, které byly zdarma, stály dlouhé fronty mladých lidí a byly také nejvíce navštívené, na rozdíl od těch, kde vstupné dosahovalo i 36 kanadských dolarů.

Shrnuto a podtrženo nejen z platformy Montréal / Nouvelles Musiques: kanadská vláda si moc dobře uvědomuje, jak naprosto kruciální je podpora umění a vzdělání. Ať je to hudba, drama nebo tanec, kanadští umělci a organizátoři festivalů jsou ve své zemi velkoryse podporovaní a součástí rozsáhlého finančního zabezpečení jsou také výjezdy a rezidence kanadských umělců do zahraničí. Kanada si moc dobře uvědomuje, že bez takové podpory umění, ale i vědy, by zůstala hluboce izolovanou částí severní Ameriky.

*******

Foto: autorka, Jérôme Bertrand