PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Ve dnech 26. července až 26. srpna se na jevišti Velkého festivalového domu opakovaně objevila jedna z nejočekávanějších operních produkcí letošních Salzburger Festspiele. Po dlouhých čtrnácti letech se sem opět vrátila Bizetova Carmen, a to s Asmik Grigorian, Jonathanem Tetelmanem, Davidem Lucianem a Kristinou Mkhitaryan v hlavních rolích. Ve výrazné režijní podobě renomované choreografky Gabriely Carrizo dílo hudebně nastudoval Teodor Currentzis.

Paavo Järvi patří mezi světová dirigentská esa, která není třeba dlouze představovat. Stojí v čele pěti prestižních orchestrů a institucí a jako hostující dirigent je zván k orchestrům po celém světě. Vedle své mezinárodní kariéry se intenzivně věnuje také mladé generaci: prostřednictvím své hudební nadace a na hudebním festivalu v Pärnu podporuje začínající dirigenty a dirigentky a zároveň pomáhá šířit estonskou hudební kulturu do světa. S jedním ze „svých“ orchestrů, v daném případě Orchestrem curyšské Tonhalle, přijíždí 8. září na Dvořákovu Prahu. O programu, který předvede českému publiku, jsme se bavili v následujícím rozhovoru, a nevyhnul se ani tématu odpovědnosti dirigentů či přesvědčení, že hudbu je potřeba dělat s láskou.

Na samém konci léta se v Poličce už počtvrté konal festival Zažít Martinů. Program jako obvykle pamatoval jak na odborníky, tak na širokou veřejnost i děti. Martinů jsme letos zažívali na každém kroku malebného poličského centra a měli možnost atmosféru vnímat doslova všemi smysly.

Mezi 11. a 23. srpnem se konal 47. ročník Rossiniho operního festivalu, jedné z nejvýznamnějších světových přehlídek věnovaných jedinému skladateli – Gioachinu Rossinimu. Letošní ročník nabídl nové inscenace i návraty osvědčených produkcí, pěvecké recitály a tradiční přehlídku mladých talentů.

Další operní produkcí, uvedenou na letošních Salzburger Festspiele, bylo obnovené nastudování inscenace Mozartovy Così fan tutte. V režii Christofa Loye a hudebním nastudování Joany Mallwitz se objevila téměř stejná pěvecká sestava, jako při premiéře v roce 2020. Jakkoliv se jednalo o ročník festivalu, připomínající sté výročí svého založení, jeho koncerty a představení se konaly v napjaté atmosféře tehdejších přísných protiepidemických opatření.

Mezi 11. a 23. srpnem se konal 47. ročník Rossiniho operního festivalu, jedné z nejvýznamnějších světových přehlídek věnovaných jedinému skladateli – Gioachinu Rossinimu. Letošní ročník nabídl nové inscenace i návraty osvědčených produkcí, pěvecké recitály a tradiční přehlídku mladých talentů.

Na letošním Salcburském festivalu, konaném ve dnech 17. července až 30. srpna, bylo na programu pět operních inscenací. Tři zcela nové (Bizetova Carmen, Straussova Ariadna na Naxu a Messiaenův Svatý František z Assisi), jedna převzatá ze Svatodušního festivalu (Rossiniho Cesta do Remeše) a jedna, která se na festival vrátila v obnoveném nastudování (Mozartova Così fan tutte). V polokoncertní podobě byl uveden Mozartův Lucio Silla, zatímco v čistě koncertní verzi se publikum dočkalo Massenetova Werthera, Henzeho Prince Homburského a Dusapinovy soudobé komorní opery Vášeň. V první části naší festivalové reflexe se vracíme k produkcím Werthera, Lucia Silly a k premiéře Ariadny na Naxu.

Rok 1956 byl pro Bohuslava Martinů časem několikaměsíčního posledního pobytu v New Yorku, kde dokomponoval Čtvrtý klavírní koncert zvaný Inkantace a kde začal komponovat první verzi opery Řecké pašije. Byl to také rok, kdy dostal diplom Kruhu newyorských kritiků označující Symfonické fantazie, jeho šestou a poslední symfonii, za nejlepší symfonické dílo provedené ve městě v předchozím roce. A v létě 1956 na Salcburském festivalu Vídeňští filharmonikové řízení Rafaelem Kubelíkem uvedli v premiéře třívětou orchestrální fantazijní suitu nazvanou Fresky Piera della Francesca. Stalo se tak 26. srpna před sedmdesáti lety. O tři roky později, 28. srpna 1959, Martinů zemřel.

Předposlední z letošních koncertů festivalu Za poklady Broumovska se konal v sobotu 22. srpna v kostele sv. Máří Magdaleny v Božanově. Na programu koncertu bylo Stabat Mater z pera současného skladatele Marca Rosana. Provedení se zhostilo duo Kchun v prověřeném spojení s violoncellistou Eduardem Šístkem a zážitek byl umocněn videoartovou projekcí živých obrazů, které vytvořil Rudolf Živec. Posluchači tak byli pozvání do světa obrazů tvořených jak pomocí světla, tak hudbou samou.

Moře, černá loď s krvavě rudými plachtami, přízračná posádka ani romantická monumentalita živlů. Z tradiční ikonografie Bludného Holanďana nezůstává v inscenaci Dmitrije Tcherniakova téměř nic. Přesto je toto radikální odhmotnění legendy jedním z důvodů, proč inscenace uvedená poprvé v Bayreuthu roku 2021 ani po pěti letech neztratila svou provokativnost. Wagnerův mýtus zde není ilustrován, ale podroben téměř psychoanalytické dekonstrukci: prokletí mění v trauma, věčné bloudění v kompulzivní návrat a vykoupení v problematický pokus uniknout z kruhu destrukce. Moře zmizelo z jeviště, nikoli však z partitury. Jeho živelná energie zůstává přítomná v orchestru a nachází odezvu v napětí mezi postavami.

Jsou operní představení, k nimž člověk přichází s nepopsaným listem papíru, a pak taková, která v sobě nesou kus jeho vlastního života. Wagnerova opera Rienzi pro mě patří nepochybně k těm druhým. S Josefem Aloisem Ticháčkem, prvním představitelem titulní role, jsem totiž svého času strávil bezmála tři roky života. Samozřejmě obrazně – na cestách po německých archivech a knihovnách, nad dobovou korespondencí a při někdy až detektivním luštění rukopisů. Výsledkem byla monografie První wagnerovský tenor Josef Ticháček. Usednout proto v jubilejním roce bayreuthských slavností do Festspielhausu právě k Rienzimu pro mě znamenalo něco podstatně osobnějšího než návštěvu dalšího festivalového představení.

Šestatřicetiletý slovenský basista Peter Kellner má za sebou sérii představení Rossiniho opery Cesta do Remeše na Salcburském festivalu. V rozhovoru pro KlasikaPlus.cz přiblížil své festivalové začátky i zkouškový proces aktuální inscenace s Cecilií Bartoli v hlavní roli. Úspěšný pěvec, který je od roku 2018 sólistou Vídeňské státní opery, zmínil i svůj vztah k české hudbě a pohovořil o svých budoucích pánech.

​Zámecký sál v Mikulově se v úterý 18. srpna stal dějištěm mimořádného klavírního večera. V rámci 27. ročníku Klavírních kurzů Mikulov vystoupila Eliška Tkadlčíková – a pro mikulovské publikum to byl návrat v tom nejlepším smyslu rčení o dobrých holubech.

Květnový ediční počin společnosti Deutsche Grammophon, která vydala novou nahrávku šesti symfonií Bohuslava Martinů v podání Bamberských symfoniků řízených šéfdirigentem Jakubem Hrůšou, se dočkal velmi příznivého ohlasu v britských médiích. Kulturní rubrika londýnských Timesů ho v tom měsíci dokonce zařadila mezi osm nejlepších alb klasické hudby.

Dana Syrová se uměleckému managementu věnuje už přes třicet let. Profesní zkušenosti sbírala na Správě Pražského hradu, šestnáct let vedla festival Struny podzimu a později se podílela také na vedení Dvořákovy Prahy i vzniku projektu ZUŠ Open. Úzce spolupracuje s Prague Philharmonia, kde desátým rokem vede donátorskou řadu Lobkowicz abonmá, podporuje také projekty pianisty a skladatele Tomáše Kača. Dnes stojí v čele stipendijní akademie MenART, kterou v roce 2018 založila, a od února 2026 je proděkankou HAMU. V rozhovoru se ohlíží za osmým ročníkem akademie, přibližuje další směřování programu a vysvětluje, proč je důležité podporovat nejen mladé talenty, ale také oceňovat a zviditelňovat práci jejich pedagogů.

Sedmnáctý ročník mezinárodního festivalu Hudební léto Kuks uzavřel v sobotu 15. srpna v kostele Nejsvětější Trojice Alinde Quintet. V programu sestaveném z děl českých autorů prokázal, proč dnes patří k nejvýraznějším domácím dechovým uskupením. Mezi strhujícím provedením Rejchova kvintetu a transkripcí Dvořákova Amerického kvartetu zazněl ve světové premiéře Volný pád Miloše Orsona Štědroně.

Kontratenorista a hráč na cimbál. Takováto specifikace českému fanouškovi klasické hudby obvykle stačí k zacílení na jméno Jan Mikušek. Tento člen altové sekce Collegia Vocale 1704 má však stálé zaměstnání v rozhlasové stanici Vltava, kde pracuje jako mistr zvuku, a právě ve vinohradském sídle Českého rozhlasu se uskutečnil rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz. Obšírně se věnuje stále trochu přehlíženému nástroji cimbálu, zeširoka Mikuškově profesní osobnosti i přibližuje umělcovo srpnové vystoupení na Zámku Dobrohoř.

Devět set minut romantické hudby rozdělených do čtyř večerů. Celkem patnáct hodin hudebního divadla. Tak se dá vyčíslit operní tetralogie Prsten Nibelungův, podmanivé, jedinečné, epochální, výlučné a kultovní dílo Richarda Wagnera. Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů poprvé zazněly jako kompletní cyklus, jako Der Ring des Nibelungen, mezi 13. a 17. srpnem 1876. Před sto padesáti lety. A otevřely tehdy divadlo, postavené v bavorském Bayreuthu výhradně pro provádění Wagnerových oper.

Během své kariéry se australská sopranistka Danielle de Niese prosadila především v barokním repertoáru, ale její umělecký záběr sahá od Mozarta a Rossiniho až k Verdiho Falstaffovi, Bizetově Carmen nebo soudobé tvorbě. Vedle účinkování na nejprestižnějších světových operních scénách, se věnuje koncertní činnosti, nahrávání, televizním projektům i podpoře mladých hudebních talentů. V rozhovoru, který poskytla serveru KlasikaPlus před svým vystoupením na závěrečném gala koncertu Mezinárodního hudebního festival Český Krumlov, hovoří o proměnách opery, svém vztahu k baroku, hledání vlastní interpretační cesty i o tom, jak operu otevírat novému publiku.

Rusalka Antonína Dvořáka patří k nejoblíbenějším českým operám. Tvoří lyrický pendant ke Smetanově Prodané nevěstě. Ze všech Dvořákových oper se nejčastěji uvádí i v zahraničí, kde svádí režiséry k netradičním výkladům, které opouštějí jak přírodní lyriku díla, tak tragickou lásku Rusalky k Princovi. Má také poměrně bohatou diskografii. Nyní se znovu objevuje nově remasterovaná nahrávka dirigenta Jaroslava Krombholce z roku 1952.

V Mnichově v Bavorské státní opeře v posledním čtvrtstoletí studují již třetí inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova. V roce 2002 mělo premiéru Zlato Rýna týmu Zubin Mehta a Herbert Wernicke, který ovšem zemřel, a další opery pak režíroval David Alden. O deset let později mělo premiéru Zlato Rýna vytvořené Kentem Naganem a Andreasem Kriegenburgem a 27. října 2024 Zlato Rýna dirigenta Vladimira Jurowského a režiséra Tobiase Kratzera. Poslední inscenace Valkýry měla premiéru letos 25. června a premiéry Siegfrieda a Soumraku bohů jsou naplánovány na říjen 2026, respektive na červen 2027. Nová inscenace celého cyklu bude pak dvakrát provedena v rámci Mnichovských slavnostních operních her v roce 2027. 

František Kinský, majitel Nového zámku v Kostelci nad Orlicí a potomek slavného českého šlechtického rodu, pořádal letos další open air minifestival klasické hudby v anglickém parku, který jeho zámek obklopuje. Tři večery od 30. července do 1. srpna byly věnovány mistrovským dílům hudby osmnáctého až dvacátého století v provedení nejen renomovaných, ale přímo fenomenálních interpretů současné světové elity. Každý z koncertů přinesl jiný charakter, jiný obor a jiný počet účinkujících, ale všechny propojovali čeští a světoví mistři, kteří do Kostelce nad Orlicí na pozvání Františka Kinského rádi zavítali.

V dubnu vyšlo u labelu Navona Records nové album sopranistky Martiny Jankové a klavíristky Barbary Marii Willi s názvem Antonín Dvořák: Early Songs, obsahuje tedy rané písně Antonína Dvořáka. Obě umělkyně si hned zkraje zaslouží bezvýhradnou pochvalu za to, že se rozhodly nahrát právě tyto rané a méně známé Dvořákovy písně a představit posluchačům opomíjenou část tvorby českého génia vrcholného romantismu. Nahrávka přichází v době, kdy se pozornost interpretů i muzikologů stále výrazněji obrací ke Dvořákově písňové tvorbě – album Martiny Jankové a Barbary Marie Willi představuje dosud nejucelenější interpretační příspěvek k tomuto znovuobjevovanému repertoáru.

Mezinárodní violová soutěž Oskara Nedbala zaznamenala v letošním roce rekordní zájem mladých talentů z celého světa. Její zakladatelka a ředitelka, renomovaná violistka Kristina Fialová v rozhovoru přibližuje nejen zákulisí náročného hodnocení videonahrávek, ale i svou druhou manažerskou roli v čele Jihočeského komorního festivalu, který pokračuje dnes večer v Dráchově. Fialová otevřeně hovoří také o tom, jak zlomit letité předsudky, proč je nutné představit violu jako plnohodnotný nástroj už těm nejmenším dětem a jaká byla její vlastní cesta k tomuto královskému nástroji.

V sobotu 11. července skončil 60. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Uskutečnilo se během něj 472 filmových představení, jichž se zúčastnilo 11014 akreditovaných návštěvníků. Bylo prodáno celkem 132 553 vstupenek. Text pro KlasikaPlus.cz se detailně věnuje těm filmům a událostem, které autora během celého festivalu zaujaly, včetně jejich hudební složky. Pisatel také oslovil laureátku Ceny prezidenta MFF KV Magdu Vášáryovou a dále Petra Jančaříka, Jiřího Havelku, Martina Klusáka a Ondřeje Nováka, kteří patří k pravidelným festivalovým návštěvníkům, ke krátkým interview, ve kterých sdělili, jak hledí na úlohu hudby ve filmu.

Bregenzer Festspiele staví svou pověst na letní open air scéně na Bodamském jezeře. Operní představení méně známých titulů v přilehlém sále Festspielhausu však nejsou ani v programu festivalu, ani umělecky ničím druhořadým. Výlety páně Broučkovy, jak je letos inscenovali režisér Yuval Sharon, scénograf Jon Bausor a dirigent Robert Jindra, musí být pro většinové publikum, vnímající Leoše Janáčka hlavně prostřednictvím Jenůfy, možná až šokujícím příjemným překvapením a určitě i silnou pobídkou. Při čtvrteční premiéře se od více než jednoho a půl tisíce diváků inscenaci právem dostalo bouřlivě nadšeného přijetí.

Dirigenta Roberta Jindru čeká v příštích dnech prestižní debut: na proslulém festivalu v rakouském Bregenz uvede Janáčkovy Výlety páně Broučkovy. Specifická opera, která je i podle Jindry metaforou české mentality, zazní u Bodamského jezera poprvé už 23. července, s několika domácími sólisty a za účasti Pražského filharmonického sboru. Stávající hudební ředitel pražského Národního divadla v rozhovoru prozrazuje, co ho na Janáčkově hudbě baví nejvíce a proč se na Broučka dá dívat jako na film. Také ale mluví o své zálibě v hudebních raritách, které se mu podařilo zařadit i do následující sezony.

Blížila se neděle 19. července, když začaly mediální prostorem probleskovat informace o tom, že přestávka finálového utkání třiadvacátého mistrovství světa v kopané nebude trvat obvyklých patnáct minut, ale hned dvakrát tolik. O náplň avízované show jsem se nicméně nezajímal; jako pilný čtenář knihy amerického sociologa médií Neila Postmana, která vyšla před jednačtyřiceti lety pod prorockým názvem Ubavit se k smrti, jsem o barnumskou podívanou v americkém stylu nejevil sebemenší zájem. Pak ovšem webové stránky slavného dirigenta Gustava Dudamela, ale také jeho budoucího působiště, tedy Newyorské filharmonie, uveřejnily informaci, která mě přece jen zaujala.

Pavel Steidl patří už několik desetiletí k nejvýraznějším českým kytaristům a uznávaným interpretům hudby 19. století. Koncertuje po celém světě, působí na Královské konzervatoři v Haagu a více než deset let je členem European Guitar Quartet. Na Festivalu Krumlov letos společně s houslistou Jiřím Vodičkou 27. července oživí hudbu Niccola Paganiniho. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o hledání skrytých příběhů v notách i v přírodě, o síle historických nástrojů, o vzdělávání mladých talentů v Česku i zahraničí i o tom, proč je podle něj nejkrásnější nikdy se nepřestat učit.