PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Jedním z nejočekávanějších projektů letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je bezpochyby závěrečný koncert 4. června ve Smetanově síni Obecního domu. Zazní monumentální Messa da Requiem Giuseppa Verdiho se čtveřicí světových sólistů – Eleonorou Buratto (soprán), Elīnou Garančou (mezzosoprán), Benjaminem Bernheimem (tenor) a Riccardem Zanellatem (bas). Sächsische Staatskapelle Dresden a Wiener Singverein bude řídit Daniele Gatti. Se zmíněnou mezzosopranistkou KlasikaPlus.cz přináší exkluzivní rozhovor.

Za své aktivní půlstoletí v české hudební kultuře zanechal stopu hlubší než mnozí jiní, stopu zásadní a nesmazatelnou. Je nicméně zvýrazněna nejen charakteristickým profilem a jedinečnými uměleckými výsledky, ale také tím, že odešel předčasně, příliš brzy, v pouhých jedenasedmdesáti. Řeč je o Jiřím Bělohlávkovi, dirigentovi, jehož život začal před osmdesáti lety, 24. února 1946, a uzavřel se 31. května 2017.

Podmračená a deštivá neděle 22. února se ve Dvoře Králové nad Labem prosvětlila až po setmění. A to zásluhou podmanivě barevných tónů hudby. V šest hodin večer začal v tamním Hankově domě slavnostní inaugurační pořad, na němž byl veřejnosti představen koncertní klavír Steinway & Sons D-274, pořízený za více než tři miliony korun z rozpočtu města. Jako úplně první si na něj před natěšeným publikem zahráli Ivan a Lukáš Klánští.

Každé uvedení Německého rekviem je velkou událostí. Na nastudování vrcholného duchovního díla Johannesa Brahmse zhudebňujícího autorův vlastní výběr biblických textů, jehož byli ve čtvrtek 19. února svědky posluchači Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Kaspara Zehndera za účasti sólistů Simony Šaturové a Wolfganga Resche a Pražského filharmonického sboru, lze vyzdvihnout důsledné oproštění se od jakéhokoliv patosu a trpělivou snahu jít k jádru sdělení.

Na středeční večer v pražském Rudolfinu si Česká filharmonie nachystala skladby svaté trojice romantické hudební kultury německé a rakouské provenience, v jejímž středobodu se usídlil velikán hudebnědramatické literatury a zvěstovatel pokrokových skladatelských technik Richard Wagner. Sjednotitel hudební a dramatické říše během koncertu působil jako příkrý skalní masiv, u jehož úpatí stál raně romantický Mendelssohn a z něhož jako prorok hudební moderny a postmoderny sestupoval Gustav Mahler s pochmurnými Kindertotenlieder…

V dnešní době často slýcháváme v souvislosti s uměním přídomek „geniální“. Jeho nadužívání je někdy směšné, jindy budí podezření a zdaleka ne vždy výstižně vyjadřuje schopnosti a význam adresáta. Když se však zeptáte jakéhokoli muzikanta, který měl to štěstí spolupracovat s hudebníkem, kapelníkem, muzikologem a pedagogem Pavlem Klikarem, každý z nich, ať už působil v Originálním pražském synkopickém orchestru, nebo v barokním ansámblu Musica Antiqua Praha, vám potvrdí, že to byl člověk a muzikant zcela výjimečný, mimořádný, zkrátka geniální… Zemřel jako dvaasedmdesátiletý 14. února 2026. 

Koloraturní sopranistka Vanda Šípová je publiku známá z prken Národního divadla, kde ztvárnila několik rolí zejména v soudobých operách. Často vystupuje i v Plzni, Liberci, Brně a Ostravě. Je ceněna pro svou muzikálnost, pěveckou techniku a suverénní přednes i v nejnáročnějších partech, stejně jako pro své výrazné herecké dispozice. V úterý 17. února vystoupí v Rudolfinu spolu se Zuzanou Markovou, Eliškou Weissovou a Vojtěchem Pelkou na koncertu k poctě Emě Destinnové. Mimořádně všestranná umělkyně v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vysvětluje, proč Destinnovou nepovažuje za svůj vzor a jaké nástrahy klade opera před širší publikum.

Těžko bychom u nás či na Slovensku hledali někoho, kdo by nikdy neslyšel o operním pěvci Štefanu Margitovi. Rodák z Košic si na nejprestižnějších operních scénách světa získal uznání kritiků i publika především v operách Leoše Janáčka a Richarda Wagnera. Právě s Wagnerem se nyní loučí: postava Logeho ve Zlatu Rýna, kterou poprvé ztvárnil v roce 2008 v San Francisku, bude jeho rozloučením s operou. Nové nastudování opery v režii Slávy Daubnerové a pod taktovkou Roberta Jindry uvede Národní divadlo 12. února 2026. Se Štefanem Margitou jsme hovořili nejen o této ikonické roli, ale třeba i o tom, jak vydržet zpívat do pozdního věku.

Ševčíkovo kvarteto zahrálo v rámci Komorního cyklu orchestru Prague Philharmonia. Nabídlo večer, který spojil romantickou zpěvnost, expresivní vyhrocenost i existenciální hloubku. Dramaturgie od Schumanna přes Janáčka k Šostakovičovi 9. února opsala přesvědčivý oblouk hudebních světů, jež interpreti dokázali jasně charakterizovat a výrazově odlišit, přičemž kultivovaný zvuk, precizní souhra a cit pro styl se projevily jak v ryze kvartetních skladbách, tak v komorních spolupracích s výraznými sólisty Markem Kozákem a Jurajem Škodou. Výsledkem byl koncert, který nepůsobil jako sled čísel, ale jako promyšlený celek zapadající do příjemného prostoru barokního refektáře malostranského Profesního domu.

„Nic takového jako stabilita v umění neexistuje. Buď se můj výkon zlepšuje, nebo upadá. Vše ostatní je stagnace,“ uvedl v jedné ze svých vstřícných debat s příznivci na internetu. Majíce v dobré paměti jeho pražské výkony z uplynulých let, budeme to moci už brzy posoudit. Americký houslový virtuos Augustin Hadelich totiž hned třikrát za sebou, ve dnech 11. až 13. února, vystoupí ve Dvořákově síni Rudolfina s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši. Aby byl v plné formě a pohodě, do metropole nad Vltavou s ním kromě nedozírně cenných houslí přiletí v příručním zavazadle i oblíbený polštář: „V hotelech bývají různě nepohodlné. A aby mě před výkonem bolela krční páteř? To si opravdu nemohu dovolit!“ KlasikaPlus.cz s umělcem přináší rozhovor.

V mrazivém týdnu na přelomu ledna a února uvedla opera v Montrealu – Théâtre Maisonneuve, Place des Arts – nové dílo skladatelky a zde i libretistky Any Sokolović: Clown(s), bajku o sedmi obrazech s pěti intermezzy. Sotva vyšly na Klauny první kritiky a zafungovala ‚šeptanda‘, publikum vzalo divadlo útokem. To už pak jen hlásilo, že je beznadějně vyprodáno, představení byla pouze čtyři. Za operní senzací, zatím v Kanadě, stojí hvězdný režisér Martin Genest a dirigent Jiří Rožeň a několikaletá velmi těsná spolupráce Any Sokolović s oběma umělci. Příběh života od jeho počátku do konce má univerzální platnost. Autorka nám skrze své dílo připomněla, jak krásné je být na světě, i když to někdy bolí.

Hudební festival Věčná naděje se do českého hudebního života zapsal především tím, že svému publiku nabízí skladby, na které se zapomnělo a se kterými se v běžném koncertním provozu nesetkáme. Zahajovací koncert 9. ročníku tohoto festivalu v Sukově síni Rudolfina 2. února byl v tomto ohledu přímo vzorovou ukázkou. Přední rakouský pianista Gottlieb Wallisch vybral pro své festivalové vystoupení skladby, o jejichž existenci pravděpodobně věděl z posluchačů jen málokdo: Sarabandu a Rytiny Jaromíra Weinbergera, Suitu č. 3 pro levou ruku Erwina Schulhoffa, Čtyři moderní tance, op. 39 Aloise Háby a Symfonické variace, op. 9 Wilhelma Grosze.

I když Praha ohňostroje na většině území města zakázala (mimochodem, naprosto chvalitebně), Václav Luks a Collegium 1704 se rozhodli toto nařízení porušit a k tomuto činu si přizvali komplice, izraelského sopranistu Maayana Lichta. Ve vršovickém Vzletu uspořádali ohňostroj barokní, nečekaný, neprobádaný, pro mnohé zcela neznámý, ale především naprosto úžasný!

Málokterý český umělec se ve světě prosadil s takovou samozřejmostí jako basbarytonista Adam Plachetka. Za dvě dekády ušel cestu z Pražské konzervatoře až na ta nejzářivější světová pódia. Plachetka však není jen interpretem velkých rolí, ale především ambasadorem české kultury, který s propojuje světové hudební metropole s domácí scénou. Nyní před ním leží nová velká výzva, kterou je Wotan v novém nastudování Wagnerova Zlata Rýna v Národním divadle. Nejen o ní je následující rozhovor.

Před dvěma sty lety, ve čtvrtek 2. února 1826 odpoledne, měla v pražském Stavovském divadle premiéru zpěvohra Dráteník. Hudbu k ní napsal stejný skladatel, jehož píseň z jiného divadelního kusu se později stala národní hymnou. František Škroup zkomponoval na text Josefa Krasoslava Chmelenského první původní českou operu. Titulní postavou v ní je slovenský drotár spravující hrnce, tedy dráteník, ale těmi hlavními jsou Růžena a Vojtěch, šťastně zamilovaná dvojice. Idylický a trochu komický příběh, dnes už asi naivní; ale hodnotu má.

Roman Hoza je známé jméno tuzemského klasickohudebního „rybníčku“, barytonista se však přesto k „první české roli zásadního charakteru“, jak sám říká, dostává až nyní. Bude jí Vok I. z Rožmberka v inscenaci Smetanovy opery Čertova stěna. Chystají ji v brněnské Janáčkově opeře, kde je pěvec více než dekádu členem ansámblu, a premiéra se odehraje 6. února. Tato produkce je hlavní motivací Hozova rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, ovšem povídání poskytuje komplexnější obrázek umělcovy osobnosti.

Moderní Farinelli. Tak je dnes označován Maayan Licht, izraelský sopranista spojující extrémní hlasovou virtuozitu s výrazovou hloubkou. Držitel ceny Best Newcomer na Oper! Awards 2025 vedle mezinárodní jevištní kariéry oslovuje statisíce sledujících na sociálních sítích, kde operu přibližuje novému publiku. V Národním divadle Brno vystoupil jako Cherubín v Mozartově Figarově svatbě a v titulní roli světové premiéry opery Here I Am, Orlando skladatelky Ľubice Čekovské. Nyní ho čeká debut v pražském Vzletu s Collegiem 1704. S touto nekonvenční postavou současné opery jsme mluvili neobvykle otevřeně nejen o tom, co znamená být sopranistou.

Počátkem letošního roku se na knihkupeckých pultech objevila obsáhlá, téměř čtyřsetstránková monografie o skladatelce Slávě Vorlové. Autorkou této monografie je Anna Šerých, jež se osobností a dílem Vorlové zabývala několik desítek let. Ve své knize zpracovala život a tvorbu Vorlové v obdivuhodné šíři a hloubce. Pro svou badatelskou práci, která musela být časově a odborně velice náročná, měla Anna Šerých k dispozici bohatý fond nejrůznějších pramenných materiálů – především rozsáhlé soukromé archívy z pozůstalosti Slávy Vorlové a jejího druhého manžela Vladimíra Hlocha, jenž v druhé polovině osmdesátých let minulého století vznik této monografie inicioval.

Housle držela poprvé v ruce v sedmi letech, v deseti ji maminka připravila na zkoušky na hudební gymnázium a v oktávě se prosadila na konkurzu napříč ročníky, díky čemuž si sólově zahrála s Pražskými symfoniky. Nyní studuje na Pražské konzervatoři a chystá se na koncert s Václavem Hudečkem při lednovém pokračování jeho pražského festivalu Svátky hudby i vystoupení na salcburském festivalu Mozartwoche. Řeč je o dceři Hany a Radka Baborákových, Marii. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vzpomíná na své začátky, sdílí své nadšení z Hudečkovy luhačovické akademie i zkušenosti z jiných kurzů a zamýšlí se nad tím, jaké to je pocházet z hudební rodiny a setkávat se s rodiči na jednom pódiu.

Inscenace opery Rusalka od Antonína Dvořáka se 8. ledna podruhé vrátila v sérii čtyř představení do Vídeňské státní opery, v režii Sven-Erica Berchtolfa a se scénou Rolfa Glittenberga. V roce 2014 hudebně nastudoval operu Jiří Bělohlávek, při návratu v březnu 2024 stál u dirigentského pultu Tomáš Hanus, Princem byl Pavel Černoch a Cizí kněžnou Eliška Weissová. Letos při druhém návratu byl u dirigentského pultu další špičkový český dirigent Robert Jindra a Cizí kněžnou byla opět Eliška Weissová…

Bouře Vítězslava Nováka, mořská fantazie pro velký orchestr, sóla a sbor, je monumentální kantáta. Taková díla zaznívají koncertně z více důvodů většinou jen výjimečně, jednou za desítky let. To, že se skladba nyní pod taktovkou Roberta Kružíka vzácně vrátila do Brna, kde měla premiéru v roce 1910, je skvělá zpráva. Kdo byl 15. ledna na filharmonickém abonentním koncertě ve zcela zaplněném Janáčkově divadle, dlouho nezapomene.

Orchestr Prague Philharmonia má se svým šéfdirigentem a hudebním ředitelem Emmanuelem Villaumem před americkým turné. Během sedmi dnů mezi 20. a 26. lednem zahrají na šesti místech ve čtyřech amerických státech: nejdříve na jihovýchodě na Floridě, v Georgii a Alabamě na závěr také v New Yorku v ikonické Carnegie Hall. KlasikaPlus.cz s dirigentem, mimo jiné hudebním ředitelem dallaské opery, v této souvislosti přináší velký rozhovor, který inspirativně odhaluje leccos z umělcova uměleckého i osobnostního zázemí.

Kolik později slavných oper při svém prvním uvedení propadlo! La traviata, Carmen, ale i Straussova Salome a Weillův Vzestup a pád města Mahagony. Poslední dvě jmenované má nyní na programu Komická opera v Berlíně a zařadila je do hracího plánu o prvním lednovém víkendu.

Sólový recitál Jevgenije Kissina 11. ledna znamenal vyústění jeho sezónní rezidence u České filharmonie. V Rudolfinu nešlo jen o estetickou pózu, ale o zápas, svou povahou fyzicky i existenciálně vypjatý hudební projev klavíristy, který bere hudbu na sebe. Právě tato krajní intenzita mohla být pro jedny zdrojem obdivu, pro jiné spíš překvapením, pokud od večera čekali konvenčnější zážitek a Kissina z dřívějších období.

Za dirigentským pultem Berlínských filharmoniků zazářil ve svém debutu Petr Popelka. Řídil Dvořáka, Berga a Schumanna. Muzikálně, podrobně, neúnavně podnětně. Jeho téměř neuvěřitelně strmá dráha dirigenta, který začal později, o to rychleji však proráží do světa, pokračuje.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu svůj novoroční koncert pojal trochu jinak, než je obvyklé. Hudební tělesa při vítání nového čísla v kalendáři zhusta nabízí vídeňské valčíky či slavná operetní čísla, naproti tomu rozhlasoví symfonikové se 4. ledna vydali směrem na jih a spolu s tenoristou Danielem Matouškem přednesli ikonická díla italské provenience. Dvořákova síň v závěru pořadu ’O sole mio bouřila nadšením a vděčně přijala dvojici přídavků, náročnější posluchač však mohl litovat některých neuchopených příležitostí.

Portál KlasikaPlus.cz má od roku 2026 novou rubriku. Objevuje se hned nahoře, v desktopové verzi vpravo, v mobilní uprostřed, a používá v titulku zelenou barvu. Říkejme jí pracovně Diárium. Nebo třeba Kalendář. Nabízí pohledy do historie, té hudební. Každý den se dá něco připomenout. Premiéra některé známé skladby, něčí jubileum, výročí úmrtí… Pokyn Číst dál umožňuje získat detailní informace k tomu, co se k danému datu kdy událo.

Je snadné ohrnout nad Novoročním koncertem z Vídně nos: „Valčíky, polky, mazurky, kvapíky, copak je to za umění? A navíc rok co rok skoro stejné skladby…“ Jistěže na tom něco je; toto matiné nelze poměřovat Mahlerem, Beethovenem, Mozartem. Že má ale vysokou úroveň, doloží 1. ledna 2026 pětice velkých jmen, profesně „těžkých vah“, které přímý přenos z Musikvereinu ozdobí: Dirigent Yannick Nézet-Seguin, choreograf John Neumeier, režisér Michael Beyer, prezident Vídeňských filharmoniků a houslista Daniel Froschauer a koneckonců i návrhář kostýmů Albert Kriemler. Výsledný dojem obohatí objevy v dramaturgii této události, vysílané televizním či rozhlasovým signálem a na streamu do 150 zemí světa.