„Náš program jsme takto sestavili proto, že barokní hudba a jazz mají překvapivě mnoho společného.“

„Povím vám, co se ve mně rozvinulo především. Naprostá víra v to, že hudba má sílu uzdravovat, schopnost měnit lidská srdce.“

„Janáčkova Glagolská mše patřila k tomu, co měl můj otec v hudbě nejraději. Bude tak krásné si na něj zavzpomínat u vás!“

Sobota 9. března nám může připadat jako vzdálená. Opak je pravdou! Jakmile se končící rok překulí po vánocích do ledna, nastane úprk zimou směrem k jaru. A také nedočkavé očekávání koncertu, který v mnoha ohledech slibuje výjimečnost a velký zážitek. V libereckém Šaldově divadle totiž vystoupí superstar současné opery, americká mezzosopranistka Joyce DiDonato. Vystoupení se podařilo zajistit Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Lípa Musica, což svědčí o jeho prestiži překračující hranice naší země. Vždyť souběžně získaly pěvkyni na svá pódia tak globálně proslulé koncertní síně jako Musikverein nebo Carnegie Hall.

Navíc přijíždí Joyce DiDonato s programem, který – slovy festivalové pozvánky – pod názvem Songplay „překlenuje propast mezi jazzem, operou a populární hudbou“. Za doprovodu pětičlenné kapely, v níž najdeme kromě klavíru, trubky a kontrabasu také perkuse a bandoneon, zazní kromě árií italského baroka rovněž písně Duka Ellingtona a dalších jazzových legend. V oboru střídání žánrů se totiž rodačka z amerického Kansanu cítí jako ryba ve vodě. Dokládá to způsob, jakým střídá svá operní vystoupení s koncertními turné, jež nejsou jen cestami do nejrůznějších koutů světa, ale i hudební poutí napříč staletími. Úspěšnost její kariéry dokazuje nejenom několik cen Grammy, ale i zájem producentů i publika, který dlouhodobě trvá.

Jen v newyorské Metropolitní opeře jí byly během nedávno zahájené sezóny nabídnuty dvě výjimečné role. Počínaje zahajovacím večerem 21. října 2023, vystupuje v soudobém Heggieho díle Dead Man Walking. A připravuje se znovuuvedení Putsových The Hours, další současné opery, ve které DiDonato zazpívá po boku hvězd, jakými jsou sopranistka Renée Fleming nebo mezzosopranistka Denyce Graves. Zároveň ale Joyce stíhá a zvládá i tři odlišně tvarovaná turné. Dvě z nich se souborem Il Pomo d´Oro, jmenovitě originální provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas, a její vlastní projekt zvaný Eden, mapující zrovna tak árie Josefa Myslivečka jako písně Gustava Mahlera či poezii zhudebněnou Aaronem Coplandem. Nejrozsáhlejší koncertní „šňůru“ podniká ovšem Joyce DiDonato zeměmi Jižní Ameriky, Asie a Evropy s projektem Songplay, který ji zavede rovněž k nám do Liberce. Při této příležitosti poskytla pěvkyně portálu KlasikaPlus.cz v předstihu exkluzivní rozhovor.

Do České republiky přijíždíte s programem, ve kterém zní jak italské operní árie, tak americké jazzové standardy. Mýlím se v předpokladu, že měnit během jediného večera způsoby zpěvu je docela obtížné?

Upřímně, k oběma přistupuji stejnou hlasovou technikou, i když mě, pravda, každý z těchto hudebních stylů vede jinými cestami. Především ale platí, že jsme náš program takto sestavili proto, že právě barokní hudba a jazz mají překvapivě mnoho společného.

Jeden ze členů vaší doprovodné kapely bude dokonce hrát na bandoneon. Hudební nástroj, který jsme zvyklí si spojovat s Ástorem Piazzollou a jeho hudebním „vynálezem“ tango nuevo. Jistě se dá dobře uplatnit v jazzu, ale stěží si umím představit jeho využítí v klasice. Jak to funguje?

Kdysi byl bandoneon zkonstruován jako přenosné varhany, aby se mohla církevní hudba provozovat i v místech, která varhanami nedisponují. Až později se začal požívat víc v lidové hudbě obecně a v tangu zvlášť. Až uslyšíte, jak na bandeonen hraje jeden z nejlepších hudebníků, se kterými jsem kdy pracovala, totiž náš skvělý kolega Lautaro Greco, oceníte možnosti tohoto nástroje, nostalgického a sladkého, uplatnit se v jakémkoli hudebním žánru. A také nezapomeňte, že chceme být věrni názvu našeho projektu, který zní Songplay. Přivážíme k vám písně, které nejsou jen dravé, ale i hravé.

Čeští příznivci opery vás měli díky přenosu z Metropolitní opery možnost vidět v našich kinech při obnovené premiéře opery Jakea Heggieho Dead Man Walking. Jaké to pro vás bylo vrátit se k tomuto soudobému dílu po dvaceti letech?

Především děkuji všem, kteří se na přenos vypravili do kina. Inscenovat tuto operu poprvé v Metropolitní opeře, protože předtím se hrála jinde, vnímám jako odměnu. Vždyť ji díky tomu spatřily statisíce lidí po celém světě! A co se děje této opery a mé role v ní týká, nabízí člověku možnost se podívat do svého vlastního nitra a zároveň si uvědomit cenu jiných lidských bytostí. Pokud v sobě nalezneme prostor pro odpuštění, od mnoha problémů se nám uleví. Ztělesnit postavu sestry Heleny, sociální pracovnice usilující o zrušení trestu smrti, chápu jako velkou zodpovědnost. A zároveň velký dar.

Jak šel čas, změnilo se nejen vaše vnímání hudby, váš způsob zpěvu, ale šířeji i váš náhled na to, zda a jak a pokud vůbec je pro váš život hudba důležitá?

Povím vám, co se ve mně rozvinulo především. Nezdolná víra v to, že hudba má sílu uzdravovat, schopnost měnit lidská srdce. Chtěla jsem tomu věřit od samého počátku, ale nebyla jsem si jista, dokud jsem zblízka nepoznala, že tomu tak opravdu je. S hudbou jsem navštívila nejen spoustu koncertních sálů po celém světě, ale i různá vězení nebo uprchlické tábory. A z první ruky jsem viděla, jak silný dopad a jaký účinek hudba má. Proto už dávno nejsem tak omluvně zdrženlivá, když mohu s lidmi sdílet sílu hudby a radost, kterou nám nabízí. Sdílejme ji!

Mluvě o vašem hlasu, měnil se postupně během vaší umělecké dráhy? Anebo to nebylo zapotřebí poté, co jste kdysi prošla zásadní změnou ve své pěvecké technice? Vždyť vaše největší úspěchy přišly až následně…

Měla jsem štěstí, že tuto radikální změnu jsem podstoupila už v mládí, ve věku pětadvaceti let. To ale neznamená, že dalších třicet let nepracuji usilovně na tom, abych zvládla širokou škálu rolí a repertoáru, uměla se přizpůsobovat. Jestli jsem na něco ze své kariéry pyšná, tak na skutečnost, že můj hlas je stále svěží, takže jsem schopna se vyvíjet, tvořit. Jak moc se coby umělkyně liším od doby před deseti lety! Svému hlasu jsem vděčná, že je stále ochoten mě na této cestě doprovázet, hrát moji hru.

Pamatuji si, jak jste v Houstonu zpívala v soudobých amerických operách od Toda Machovera nebo Marka Adama, ale poté i v klasických dílech od Mozarta nebo Rossiniho na čelných evropských pódiích jako La Scala, Théâtre du Châtelet nebo Royal Opera House. Měnit žánry vás bavilo odjakživa, anebo jste prostě vycházela vstříc nabídkám z různých operních domů a režisérů?

Od prvopočátku bylo mým záměrem si užívat širokou škálu repertoáru, který zahrnoval hudbu čtyř staletí. Tolik různé hudby ve mně rezonuje! Zmocnit se výzev, jaké nabízejí rozličné styly a žánry, jsem měla vždy v úmyslu. A řeknu vám, co nádherného jsem přitom zjistila. Že každý žánr jako by ve mně otevíral dveře k jinému. Jsem si jistá, že můj Händel je ucelenější díky mému Straussovi a že můj Heggie je přesnější díky mému Bellinimu!

Přístup k operním pěvcům a pěvkyním se postupně mění. Už dlouho nestačí, když „jenom“ výborně zpívají, žádá se po nich i to, aby byli dobrými herci. Měla jste herectví odjakživa v krvi nebo jste se v tomto ohledu musela hodně naučit?

Určitě jsem měla v sobě hraní ještě předtím, než jsem začala zpívat. Dodnes nechápu, jak je možné vystačit pouze s krásným hlasem, aniž by člověk šel naproti příběhu, plně vstřebal emocionální spektrum libreta, jeho poetiku. Jedno od druhého jsem nikdy nedokázala oddělit. A kdybych si někdy někde uvědomila, že buď jen zpívám, nebo jen hraji, ihned bych pochopila, že tam nemám co pohledávat. Obojí musí být beze švů propojeno.

Mnoho operních režisérů naší doby se v dobrém či zlém proslavilo tím, že dávné opery mění po svém. Přetváří zápletky, přesouvají děj do jiných historických období a tak podobně. Souhlasíte s tímto trendem? Podřizujete se mu, i když jste hvězda, anebo bojujete?

Mám vždycky jediné přání. Aby produkce, na které se podílím, pronikala do jádra příběhu a pravdivě ho vyprávěla. Co se mě týká, může se tak dít jak v tradičním pojetí, tak moderním způsobem. Na prosté scéně nebo s třípatrovým ozdobným pozadím. Ať tak, či onak, daří se to, že jsme součástí celku, v němž se každá postava stává nedílnou součástí pravdivého vyprávění? To je to, co žádám. Většinou to znamená, že mě režisér musí přesvědčit o tom, proč se má něco na jevišti odehrávat právě takto. A pokud se s jeho vysvětlením ztotožním, mohu se svojí rolí splynout.

V březnu kromě jiného nakrátko navštívíte zemi, která dala světu Smetanu, Dvořáka či Janáčka, v jehož Lišce bystroušce jste tuším svého času zpívala. Jsou vám tito skladatelé blízcí? A těšíte se, že v jejich vlasti strávíte alespoň pár chvil?

Nemohu se dočkat, protože vím, kolik vášně a hloubky se v jejich hudbě skrývá. Můj otec působil ve volném čase jako amatérský sbormistr v kostele. A k tomu, co měl nejraději, patřila Janáčkova Glagolská mše. Vzpomínám si, jak nám ji často přehrával na gramofonu. Bude tak krásné si na něj zavzpomínat u vás!

Foto: Aerofilms / MET, archiv Joyce DiDonato, Pari Dukovic, Martí Artalejo