„Zajímavostí je, že operu tehdy režírovala mladá Alena Vaňáková, která se na dnešní inscenaci podílela jako pedagog budoucího režiséra Vladimíra Johna.“

„Vizuál inscenace se musel podřídit velikosti a technickým i finančním možnostem školy, což bylo pro realizátory velkou výzvou.“

„U všech účinkujících je nutné vyslovit obdiv za pečlivost a důkladnost, s jakou k přistoupili k práci. Mnohé výkony vykazují parametry profesionální.“

Komorní opera Hudební fakulty JAMU představila veřejnosti další výsledek svého studijního programu. Tentokrát to byla barokní opera Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey, ve které se představili studenti i absolventi operního zpěvu, katedry dirigování a operní režie, studenti varhanní a historické interpretace i ostatních nástrojových kateder, to vše ve spolupráci s Divadelní fakultou JAMU. Pod vedením svých pedagogů odvedli poctivou a stylově přesvědčivou inscenaci.

Italský skladatel Claudio Monteverdi (1567–1643) je otcem barokní opery a z jeho údajně osmnácti oper se dochovaly jen tři a ještě neúplné. Poslední jeho operou, která měla premiéru v roce 1643, tedy v roce, kdy skladatel zemřel, je Korunovace Poppey, která patří k těm, ke kterým se občas operní jeviště vracejí. Sedmdesátá léta 20. století zažila díky dirigentu a cembalistovi Nicolausu Harnoncourtovi a poté díky Monteverdiho cyklu v Curychu v lednu 1977 velké objevování barokní hudby a tedy i oper. Česká premiéra Korunovace Popey se konala 23. listopadu 1972 v tehdejší Komorní opeře, předchůdkyní dnešní hudebně-dramatické laboratoře. 30. října 1981 v brněnské Redutě uvedl toto dílo soubor opery Státního divadla v Brně, zpívalo se tehdy jak bylo zvykem v českém překladu Evy Bezděkové a dirigentem byl tehdejší dramaturg brněnské opery Václav Nosek. Zajímavostí je, že operu tehdy režírovala mladá Alena Vaňáková, která se na dnešní inscenaci podílela jako pedagog budoucího režiséra Vladimíra Johna. Ten, ač studuje nyní ve čtvrtém ročníku, vykazuje tuto inscenaci již jako svoji absolventskou práci.

Podnícený zájem o barokní hudbu dodnes stále sílí a tomuto trendu nemůže odolat ani vysoká umělecká škola, která připravuje hudební profesionály. V nové budově Divadla na Orlí, které je hudebně-dramatickou laboratoří JAMU, spolupracují obě fakulty, tedy i fakulta divadelní. Na současné inscenaci Korunovace Poppey, která měla premiéry 18. a 19. listopadu 2023, se tedy podílely vedle studenta operní režie Vladimíra Johna i studentky fakulty divadelní. Výtvarnicí scény i vizuálu inscenace byla Kristina Komárková a autorkou kostýmů Barbora Rašková, světelný design vytvářel Martin Krupa. I když je nutné dodat, že nešlo jen o čistě studentské výkony; vedle nich se objevila i práce absolventů, bývalých studentů, dnes již profesionálů. Vizuál inscenace se musel podřídit velikosti a technickým i finančním možnostem školy, což bylo pro realizátory velkou výzvou. Podařilo se jim vytvořit velmi zajímavé řešení, konstrukce tří vysokých tunelů z karisítě, která se dává jako výztuha do betonů, byla lehká, průhledná a pevná a dokázala „hrát“ na jevišti spolu s herci. Zajímavým řešením byly závěsné síťové pytle, které se spustily s podivným obsahem vždy, když někdo zemřel. Fungovaly jako schránky na ostatky i jako potencionální zárodky. Kostýmy byly současné, v módních odstínech fialové a tmavě zelené, s odkazy na antiku, především obrázky na tričku. Šaty byly stylově poněkud nesourodé, přesto čitelně osvětlovaly momentální roli zpěváků. Z nedostatku pěvců se vytvořila přednost a každý z představitelů menších rolí jich odzpíval víc a mísili se i genderově, tenorista zpíval roli ženskou, nebo žena muže, tak, jak bylo i v baroku normální.

V množství rolí překvapilo, že jsme na první repríze 21. listopadu slyšeli jen jeden absolventský výkon. Byla to Zuzana Jeřábková (pedagog Zdeněk Plech) v roli císaře Nerona, která je původně psána pro kontratenor. Ztvárnila ho pevným, příjemně zbarveným sopránem a uplatnila i suverenní hereckou kulturu (pedagog Lubomíra Sonková). Jako Poppea se prezentovala Zuzana Badárová (pedagog Irena Troupová), která zaujala svěžím sopránovým témbrem a jistým posazením hlasu, stejně jako hereckou vybaveností. Zajímavou figurou byla postava Arnalty, Poppeiny chůvy, zpíval ji Michael Robotka, absolvent JAMU, technicky měkce vedeným tenorem s krásnými piany. Nijak nebyl zakrytý jeho zjev muže, zůstaly i vousy, takže zpočátku nebylo jasné, zda nejde o otce. V roli Ottavie vystoupila Anna Zedníčková (pedagog Natalie Romanová-Achaladze). Plnému mezzosopránu chybělo ještě uvolnění, ale znělost a barva tónu potvrzuje vývoj správným směrem. Povedla se jí stěžejní árie, ve které se Ottavie loučí s vlastí. Role Ottona je původně pro kontratenor, zde ho zpívala Laura Uhorskaiová (pedagog Ivana Mikesková) a překvapila jemnou barvou hlubokého altu a niterným prožitkem. Profesionální výkon podal absolvent Václav Jeřábek jako představitel Senecy. Basový part mu seděl, zejména mu vyzněly hluboké polohy, hlas byl zvučný a pěvec si roli viditelně užíval.

Tuto základní linii obsazení doplňovaly role menší, které hýbaly dějem a dokreslovaly ho. Především to byly tři postavy, představující bohyně a současně i vedlejší postavy. Nela Drozdová (pedagog Ivana Pavlů) jako Fortuna a Valleto, s menším, ale příjemným, zářivým sopránem (krásným v nízkých dynamikách), dále absolventka Veronika Zaplatilová v roli bohyně Ctnosti a jako Drusilla okouzlila nosným, jasným sopránem i jistotou projevu. V roli Amora a poté Damigelly si užívala komickou, i když agresivní polohu Petra Burgetová (pedagog Ivana Pavlů), jejíž projev působil poněkud operetně. Protipólem jim byla trojice mužských postav, vojáci a ochranka Neronova a poté žáci Senecovi, jejichž výkony byly vyvážené a společně tvořili bezpečně pěvecky i herecky sehrané trio. V roli Lucana to byl absolvent Pavel Valenta, jako Liberto Vladislav Agamuradov (pedagog Martina Macko) a jako Merkurio Denis Zjatik (pedagog Zdeněk Plech).

Do hry je vložená postava Agrippiny, matky Nerona, která je jen pantomimická. Ztvárňuje ji Jana Tajovská Krajčovičová (pedagog Alena Vaňáková), je celá v černém a je to jak alter ego Ottavie, tak i později stín Poppey. Je to matriálchální linie, která se táhne dějem, jsou tu ženy, které utvářely osobnost krutého císaře, který stál nakonec za smrtí všech tří žen.

U všech účinkujících je nutné vyslovit obdiv za pečlivost a důkladnost, s jakou k přistoupili k práci. Mnohé výkony vykazují parametry profesionální, u některých je ještě nutné na hlasech pracovat, zejména na pianech a na dechové podpoře koloratur, které nebyly vždy intonačně v pořádku, což ovšem nelze ještě nehotovým pěvcům vytýkat. Jako celek je inscenace provedena obdivuhodně a všem zúčastněným patří uznání.

Pěvce doprovázel barokní orchestr, složený ze studentů příslušných kateder a z hostů. Na historickou harfu hrála Jana Janků, na cembalo a na varhanní positiv Adam Stefunko. Hudebního nastudování a řízení souboru od cembala se zhostil skvěle Eduard Kostelník a hru na dvoje housle, flétnu, fagot, violoncello, kontrabas, theorbu a perkuse obstarali studenti kateder varhanní a historické interpretace, strunných nástrojů, dechových nástrojů a bicích nástrojů. Realizace opery se tak stala společným dílem celé JAMU a šlo o významnou událost celého studijního roku.

Foto: Jan Šmach