„S programním obsahem máme všichni tuto hudbu pod kůží nejen akusticky, ale i vizuálně.“

„Zvuky transformuje počítač do grafických bodů a vytváří samotnou vizualizaci.“

„U obou protagonistů je třeba především ocenit odvahu, s jakou do projektu šli, a související entusiasmus.“

Třetí abonentní koncert Filharmonie Brno v Besedním domě se konal ve čtvrtek 18. a v pátek 19. dubna, a nesl se ve znamení oslav. Smetana se svými dvěma sty let je sice úctyhodným oslavencem, ale Dennis Russell Davies je šéfdirigentem brněnské filharmonie již šestým rokem, a tedy jeho osmdesáté narozeniny orchestr slavil mnohem spontánněji. Komorní koncert klavírního dua, které tvoří dirigent se svojí manželkou Maki Namekawou, se nabízel jako ideální řešení. Společně zahráli Mou vlast Bedřicha Smetany ve verzi klavírní transkripce, kterou autor vyhotovil po dokončení symfonického cyklu. Duo Davies-Namekawa ho hráli v Besedním domě v Brně za doprovodných vizualizací Cori O´Lana, založených na umělé inteligenci, která přetvořila hudební materiál do grafických prvků a fantaskních obrazů.

Šéfdirigentem Filharmonie Brno se Dennis Russell Davies stal v roce 2018. Narodil se v Toledu v Ohiu a od roku 1980 trvale žije a působí v Evropě, především v Německu a Rakousku. Česko je z tohoto pohledu velmi blízko, a jako součást Evropské unie a kultury si tyto země dnes mají co říct. Nebylo tomu tak vždy a prostředkem k vymezování se vůči německy mluvícímu prostoru byla především hudba. V době Smetanově tohle téma rezonovalo silně a Má vlast je vrcholovým vyjádřením těchto snah. S programním obsahem, kde i v partituře se jasně vyznačuje, o čem hudba své obrazy kreslí, máme všichni tuto hudbu pod kůží nejen akusticky, ale i vizuálně. Proto je jistě zajímavé zjištění, jak je tato hudba vnímána cizinci s jinou kulturně-historickou vnitřní výbavou. Samozřejmě, že je „pohádka“ o českých dějinách a hrdosti přenositelná. Ale i tak ji cizinec musí v sobě nějak přetvořit a vztáhnout ji ke své vlastní emoční výbavě, ve vztahu ke své rodné zemi, vlasti.

V této situaci se ocitli oba klavíristé i Cori O´Lan, tvůrce vizualizací. Spolupracoval s Filharmonií Brno již v roce 2020, kdy ztvárňoval například Musorgského Obrázky z výstavy. I tehdy vytvářel doprovodné vizualizace, kdy každý grafický prvek byl přetvořen technikou přímo ze zahraného akustického vjemu. Zvuky tedy transformuje počítač – umělá inteligence – do grafických bodů a vytváří samotnou vizualizaci. Jak do tohoto procesu může vstoupit člověk, to už je nad moje chápání. Přesto jsem přesvědčena, že i zde je člověk tím prvotním nositelem myšlenky a že i zde se musí promítnout jeho kulturně-historická vnitřní výbava. 

Běžný člověk, i hudbymilovný, s rozvinutým hudebním vnímáním a vzděláním, primárně používá vizuální vjemy, které bezprostředně zaměstnávají jeho mysl. Proto ať záměrně či podvědomě, nejprve i na koncertě vnímá vizualizaci. Jako prvek, který není při koncertech běžně využívaný, vzbuzuje také více zvědavosti.

V Besedním domě přítomná vizualizace přebíjela zcela koncertní vystoupení. Nejenom, že byl posluchač zvědavý, oč jde, ale obsah promítaných obrazů byl zcela mimo programní nastavení Smetanovy Mé vlasti. Grafické momenty byly v menšině, a byly alespoň půvabné, ale programově šlo o úplně jinou Vlast, někoho jiného, než Bedřicha Smetanu. Snad vlast klavíristky Maki Namekawy, Japonky? Orientální historické bojové artefakty by tomu odpovídaly. I krajina, byť stylizovaná, odpovídala dálnému Orientu, jak ho známe z výtvarného umění. Těžko hledat potůček Vltavy v zaplaveném orientálním chrámu, či dokonce ve vlnách moře. Těžko také poznat blanické rytíře v postavách vojáků, podobajících se spíš Terakotové armádě. Jen Tábor byl doprovázen obrázky gotických záznamů o husitech či jiných kacířích z kronik či hudebních záznamů gregoriánského chorálu v neumách. Blaník se rychle proměňoval v historickém čase a došel až k obrazům povstání a tanků v ulicích. Zajímavé získat pohled cizince na vývoj české historie prostřednictvím imaginace na základě romantické hudby! Ale s prominutím, není to obraz Mé vlasti. To, co jsem viděla, nebyla moje vlast, ani vlast jakéhokoli Čecha (či Moraváka…) v sále, ale představa člověka s diametrálně odlišným historickým zázemím. 

Projekce byla ovšem technicky naprosto geniálně provedená. Otevírají se tu obrovské možnosti spolupráce s hudbou, ale prosím, měla by to být hudba pro tento účel přímo složená a takto realizovaná. Ve spojitosti s programní, romantickou hudbou, hrající dokonce i historickou úlohu v dějinách vývoje státu a národa, to nepůsobilo ani věrohodně, ani vhodně. 

Klavírní duo Dennis Russell Davies a Maki Namekawa se tedy dostali nechtěně do druhého plánu posluchačova vnímání, i když se publikum snažilo sebevíc se soustředit na hudbu, třeba i se zavřenýma očima. Trošku to připomínalo staré časy nástupu kinematografu, kdy se k němému filmu hrálo živě na klavír. To ovšem není myšleno dehonestujícím způsobem, jen jako parafráze. Oba sólisté totiž předvedli neuvěřitelně kvalitní a sevřený výkon, byli skvěle sehraní; jejich výdrž a technika je obdivuhodná.

Záleží ovšem vždy na úrovni klavíru jako nástroje, diskant, tedy nejvyšší část klaviatury, nebyl příliš znělý a hudba tím ztrácela jas a lesk. V klavírním pojetí rovněž není možné podat hudbu v takové šíři, plnosti a barevnosti, jako to umí symfonický orchestr, což máme všichni primárně v uších. V klavíru není možné vytvořit takové legatové a výrazově propojené romantické plochy. Přestože Maki Namekawa, která hrála první part, se snažila velmi o výraz a kantilénu, nebylo to přesvědčivé. Naopak dobře vyzněly části v pianech, které působily křehce a intimně. Obdivuhodná byla souhra obou manželů, kdy vyniklo spolehlivé a niterné muzikantství Dennise Russella Daviese, který byl naprosto spolehlivou oporou a držel provedení symfonických básní pohromadě jako komplexní celek. U obou hráčů je třeba především ocenit odvahu, s jakou do projektu šli, a související entusiasmus. Tak to jistě vnímalo i publikum, které nešetřilo ovacemi. 

Závěrem je zřejmě třeba konstatovat, že se tu spolu potkaly dva skvěle technicky i umělecky realizované projekty, které ale dohromady nefungovaly. Šly naopak proti sobě a vyvolávaly v posluchačích protichůdné pocity, které vedly nejprve k nespokojenosti a následně k obdivu ke klavíristům, kteří dokázali toho „videoprotivníka“ porazit a strhnout veškerou pozornost na sebe a na Smetanovu hudbu. Dá se říct, že v duelu Smetana kontra Umělá inteligence zcela zvítězila lidská inteligence a génius Smetanův.

……………..

Text reflektuje koncert, který se uskutečnil v pátek 19. dubna.

Foto: Filharmonie Brno / Štěpán Plucar