„Filharmonie pozvala olomouckého rodáka, klavíristu Marka Keprta.“

„Bezchybný a virtuózní klavírní projev motivoval hudebníky k maximální koncentrovanosti.“

„Dirigent popustil uzdu romantickému cítění.“

Moravská filharmonie Olomouc připravila pro své abonenty a příznivce tentokrát koncert s romantickým programem. Robert Schumann a jeho Koncert pro klavír s klavíristou Markem Keprtem, Valdštýnův tábor Bedřicha Smetany a na závěr jeho nesmrtelná symfonická báseň Vltava. Vše pod taktovkou dirigenta Petra Vronského. 

Koncert 18. dubna v sále Reduty se těšil velkému zájmu posluchačů. Romantický repertoár je dnes již mnohde považovaný za zastaralý a dramaturgové raději hledají formy a skladby neotřelé. Ale publikum je za srozumitelnou hudbu, která pohladí duši, vděčné. Dirigent Petr Vronský se k orchestru Moravské filharmonie vrátil s mírnou nostalgií. Působil zde až do roku 2018 jako šéfdirigent, a tedy se vracel jako domů. Bezprostřední a srdečný vzájemný vztah byl z interpretace znát, orchestr hrál uvolněně a s neskrývanou radostí. 

Na úvod koncertu zazněla Předehra k Byronově hře Manfred, op. 115. Hra se neuskutečnila a dílo zůstalo jako samostatná symfonická báseň. Energický úvod a následné měkké smyčce zahájily sérii dynamických vln orchestru a následné accelerando vystřídalo poklidné tempo. Finále vrcholilo tutti plochou spolu s údernými trombony a pevnými tympány a v diminuendu dospělo do piana.

Následoval Koncert a moll pro klavír a orchestr, op. 54. Pro jeho přednes si dramaturgie filharmonie pozvala olomouckého rodáka, klavíristu Marka Keprta. Nebyl to pro něho lehký úkol, neboť Robert Schumann, sám klavírista, psal koncert pro svoji manželku Claru Schumannovou, excelentní koncertní pianistku. V úvodu 1. Allegro affettuoso nejprve vpadá klavír s orchestrem, následně zaznívá melodické hobojové solo (Jan Kučera), přidávají se smyčce (pod vedením koncertního mistra Patrika Sedláře) a nastupuje nostalgická pasáž v klavíru. Sólový klavír má ještě několik vstupů a komunikuje s ostatními nástroji, jako je například klarinet (Lukáš Broda), aby následně vyzněla hebká klavírní melodie. Ta se vzápětí rozjela do energického tématu, ústrojně propojeného s orchestrálním partem. Dirigent vyvažoval střídající se dynamické plochy a dával prostor klavírní exhibici, která vrcholila ve fortissimu. 2. Intermezzo: Andantino grazioso zahájil sólista nadýchaným portamentem v klavíru, načež se rozvinulo něžné téma zpěvného klarinetu, podpořeného romantickými violoncelly, vedenými Nikitou Ruzhavinským, a houslovou sekcí. 3. Allegro vivace nastoupilo téměř attacca, s efektním klavírem, který si užíval brilantních běhů se zvonivým efektem. Orchestr přešel nenuceně z vylehčeného tečkovaného rytmu do hutného forte, aby podpořil klavír v akordických plochách. Plné forte pléna orchestru podpořily lesní rohy, vedené Radkem Malým, a poté ho rozzářila flétna Elišky Honkové. Následně už se klavír rozezněl v plné šíři, podporovaný orchestrem, a jásavý, pochodový rytmus ve forte dovedl skladbu až do finále, ve kterém dominoval klavír akordickými pasážemi a ekvilibristikou běhů. Bezchybný a virtuózní klavírní projev motivoval hudebníky k maximální koncentrovanosti a preciznosti. Obecenstvo odměnilo účinkující nadšením a sólista přidal drobnou Schumannovu skladbu s názvem Warum?.

Po přestávce dostal prostor český oslavenec Bedřich Smetana. Z jeho skladeb vybrala dramaturgie méně hranou symfonickou báseň, kterou skladatel vytvořil při svém pobytu ve Švédsku. Valdštýnův tábor, op. 14 je emotivní a barevný obraz života ve vojenském táboře, kde soupeří protikladné motivy válečnické s nevázaností života vojáků a s přísností polního mnicha. Hudba je hutná a energická, nese se v jasných rytmických konturách. Výraznou příležitost tu mají především žestě, které předvedly skvělý výkon, zejména fanfáry lesních rohů (Radek Malý) a zářivé trubky, vedené Ondřejem Moťkou. Úderné trombony pod vedením Dalibora Procházky a tuba Radima Černína vylíčily spor s ostatními nástroji se ctí a přesnou souhrou. Krásné, folklorně laděné houslové sólo přednesl ve stoje koncertní mistr Patrik Sedlář, následovaný violou Pavla Hány. Ve zklidněné části vdechly tajuplnou atmosféru kontrabasy (Jakub Sobotka) a violoncella (Nikita Ruzhavinskii). Tu ukončil budíček trubky, aby atmosféra vojenského tábora byla autentická. Melodická část smyčců vyústila do široké plochy vítězného pochodu, nad kterým zářily dvě flétny Elišky Honkové a Marty Korduljak spolu s pikolou Radany Přikrylové a který akceleroval do efektního závěru. Orchestr si tuto efektní skladbu zahrál slyšitelně s chutí a s elánem.

Skladbou, která uzavřela celý koncert, se stala druhá část Smetanova cyklu Má vlast, symfonická báseň Vltava. Už od prvních tónů se rozhostila patřičná atmosféra v sále a publikum i hudebníci vyzařovali stejnou emoční vlnu. Dirigent popustil uzdu romantickému cítění a hudebníci kreslili svými nástroji krajinu i atmosféru široce vyklenutým obloukem. Široká dynamická škála obecenstvo vtahovala do děje: prameny Vltavy se třpytily v podání dvou fléten Elišky Honkové a Marty Korduljak, Svatojánské proudy bouřily v mohutném plénu, podpořené všemi žesti i tympány. Publikum bouřilo nadšením, jindy zdrženlivé vstávalo ze sedadel a provolávalo „bravo“. Viditelně dojatý dirigent auditorium ztišil a poděkoval za přízeň. Připomněl léta, kdy Moravská filharmonie byla založena dirigentem Františkem Stupkou, který byl pověstný svými poněkud jadrnými bonmoty. Na závěr se tedy i Petr Vronský rozloučil s publikem, jako by to učinil František Stupka: „… inu, bylo to povedené, tak už tedy dobře, a teď – jděte už domů.“ Málokdo v sále pověstného dirigenta pamatoval, ale jeho působení v Olomouci bylo velmi úspěšné a díky jeho neústupnosti měla a dosud má Moravská filharmonie pověst kvalitního hudebního tělesa. Přejme jí, aby nic nenarušilo její další rozvoj.

Foto: Facebook filharmonie