„Přijeli jsme k vám koncertovat proto, že váš koncertní sál je pro nás nejblíže.“

„Rapsodie v modrém George Gershwina zazněla v původní verzi z roku 1924 pro sólový klavír a jazz band.“

„Erich Wolfgang Korngold jako desetiletý přesídlil s rodiči z Brna do Vídně. “Byli jsme Vídeňané, ale Hitler z nás udělal Židy”, postěžoval si po válce.“

Fiharmonie Brno se po celou dobu svého trvání (založena v roce 1956) potýká s problémem, kde vlastně hrát. Vystřídala již všechny existující prostory v Brně a žádný z nich není to, čemu by se dalo říkat Koncertní sál. Nejbližší takový je ve Vídni, kam orchestr filharmonie občas zajíždí. Konzerthaus se zlatým sálem, kde se konají ty nejkrásnější akce. Tentokrát jeli také posluchači z Brna, aby se přesvědčili, jak skutečně jejich filharmonie zní. Orchestr přivezl netradiční program, který propojoval Brno i Vídeň a dirigoval šéfdirigent Dennis Russell Davies, který hrál i sólově na klavír Rapsodii v modrém George Gershwina, která dala název celému večeru.

„Přijeli jsme k vám koncertovat proto, že váš koncertní sál je pro nás nejblíže,“ zahájil dirigent Davies úvodním slovem v němčině. Představil krátce Brno jako krásné univerzitní město s kvalitní kulturou, kterému jen ten koncertní sál ještě stále chybí.

Přesto je koncertní činnost Filharmonie Brno velmi pestrá a dramaturgicky zajímavá i náročná. V toto roce se nese na vlně Roku české hudby, do kterého je nutno počítat i skladatele Ervína Schulhoffa (1894–1942), který se narodil v Praze, poté žil v Německu i v Rusku a stal se tam komunistou. Jako Žid se sovětským státním občanstvím zemřel v nacistickém vězení. Jeho dílo je stejně tak jako jeho život nesourodé, ale Symfonie č. 2, kterou brněnští symfonikové představili vídeňskému publiku, zněla osobitě. 1. Allegro ma non troppo zahájily smyčce v pizzicatu se sólovým fagotem a poté se ve svižném tempu odvíjela hudba v pevném odhodlání, kdy se střídaly v barevné instrumentaci dechové nástroje a spolu se smyčci dospěly do fortissima. 2. Andante con moto zahájila violoncella, zaujalo melodické sólo hoboje i zářivá trubka, vznášející se nad masou smyčců. 3. Scherzo alla jazz. Allegro assai se odvíjelo v jazzovém rytmu, ve kterém mezi sebou soupeřily dechové nástroje, předávající si sóla v barvitém souzvuku. 4. Finale. Allegro con spirito uvodily smyčce v crescendu a v radostném tempu. Sólové housle dominovaly, aby následně předaly slovo sólovému violoncellu a pak v dynamických vlnách a v accelerandu skladba spěla do závěru ve velké síle. Radostná energie se přenesla i do publika, které s napětím očekávalo další skladbu programu. 

Rapsodie v modrém George Gershwina (1898–1937) zazněla v původní verzi z roku 1924, tedy před sto lety, pro sólový klavír a jazz band. Na pódiu se přeskupil orchestr, který zůstal ve skromnějším obsazení. Housle po čtyřech v primech a sekundech, dva kontrabasy, hoboj, dva klarinety, tři trubky, dva lesní rohy, tři saxofony, dva trombony, tuba, banjo, zvonkohra, keyboard, orchestrální klavír a tympány. A k tomu sólový klavír, ke kterému usedl Dennis Russell Davies, jenž od klavíru tento band řídil. 

Sólista překvapil od počátku pevným a nosným tónem, smyslem pro rytmizaci a prožitkem, který do provedení vkládal. I když tempa volil pomalejší, energie, která ze sólisty i přes jeho věk sálala, byla obdivuhodná, jeho komunikace s orchestrem a reakce byly okamžité. Zpěvné části poněkud romantizoval a plnil emocí, měkkost projevu přebíral i orchestr. Závěrečná část nabrala opět dravou energii a dirigent tlačil orchetstr k akceleraci. Finale bylo efektní a majestátní a strhlo obecenstvo k bouřlivým ovacím. 

Po přestávce představil orchestr Filharmonie Brno dílo skladatele, který se narodil v Brně, poté se stal Vídeňanem, aby před nacisty emigroval do Ameriky a proslavil se jako skladatel filmové hudby v Hollywoodu. Erich Wolfgang Korngold (1897–1957) jako desetiletý přesídlil s rodiči z Brna do Vídně. „Byli jsme Vídeňané, ale Hitler z nás udělal Židy,“ postěžoval si po válce. Symfonii in Fis dokončil v roce 1952 v Los Angeles a poprvé byla provedena před sedmdesáti léty, v roce 1954. Zaznívá z ní smutek a nářek nad prožitými traumaty, která jsou přebíjena melodickými motivy. 1. Moderato ma energico zahajuje tvrdé staccato smyčců a nářek klarinetu Lukáše Daňhela, dramatický vzestup orchestru prosvítila flétna Martiny Venc Matušínské, dramatickou část orchestru v pochodovém tempu korunovala trubka Ondřeje Jurčeky a opět se vrátil naříkající klarinet. 2. Scherzo uvedla flétna spolu se smyčci v rychlém tempu, střídající se dechy korunovaly pevné lesní rohy. Proud hudby přešel do kantilény s fanfárou trubky a následnému crescendu dominovaly žestě. Po odsazení následovala nostalgická část a po accelerandu smyčců nastoupilo široké, znělé sólo v hornách a smyčcové plochy vyústily do silné dynamiky. 3. Adagio se neslo na široké pomalé melodii ve smyčcích, které vévodilo zpěvné a pevné hornové sólo Nikolase Pereze. Dramatický tok se rozvinul do klenby a zpět v diminuendu, které rozzářili flétna s pikolou a se zvonky, následovaly violoncella a kontrabasy, od kterých se proud hudby klenul do oblouku, vrcholícího bicími nástroji. Po uklidnění zazářilo houslové sólo koncertní mistryně Marie Petříkové, kterému odpovídalo koncertní violoncello mistra Lukáše Poláka. Bolestná kantiléna se odvíjela v dynamických vlnách a mocné fortissimo přešlo subito do měkkého piana. 4. Finale změnilo náladu předchozích vět do uličnické melodie, užili si ji flétna i lesní roh s trubkou. Radostné legato ve smyčcích, plné a měkké žestě gradovaly do fortissima, podpořeného bicími. Po odsazení se uličnický motiv vrátil spolu s něžnou melodií v pianu a výrazově kulminoval. Obecenstvo nadšeně odměňovalo orchestr za vynikající výkon a za to, že objevili dílo skladatele, který byl kdysi jejich spoluobčanem.

Jistě k tomu přispěla vynikající akustika, která hudebníky motivovala ke krásnému muzicírování, kterého si užívali. A užívalo si to i publikum, které bylo namícháno s návštěvníky z Brna. „To opravdu nemůžeme mít tak skvělý akustický sál v Brně? Proč se pořád nestaví?“ ptali se mezi sebou po koncertě. Filharmonie vypravila totiž dva autobusy svých posluchačů, kteří se na výzvu na webových stránkách a propagačních letácích na koncertech na akci přihlásili a někteří přijeli i po vlastní ose a udělali si tak větší výlet. Jestli mezi nimi byli i zastupitelé Města Brna, nelze zodpovědně říct, ale paní primátorka se akce nezúčastnila. Škoda, neboť koncert ve zlatém sále Konzerthausu ve Vídni, to je kulturní akce, která se přihodí výjimečně. Pro Vídeňany to zase byla pozvánka do Brna, aby věděli, že máme výbornou filharmonii. Ale raději ať přijedou, až ten koncertní sál otevřeme. Snad. Někdy.

Foto: filharmonie Brno / Štěpán Plucar