„V čem tkví smysl tohoto festivalu? Co nám říká o tom, kam směřuje televizní svět? A kudy v této oblasti kráčejí naši tvůrci?“

„Jestli má televizního diváka něco ‚informovat, vzdělávat a bavit‘, je to v oblasti hudby (a tance a baletu) na obrazovce ztvárnění současného díla, soudobé opery.“

„Máme se vydat stejným směrem, nebo být vděčni za náš konzervativní přístup, za náš středoevropský ‚selský rozum‘?“

Banální konstatování, že čím je člověk starší, tím mu čas rychleji ubíhá, se mi potvrdilo i v končícím roce 2023. Co bylo v lednu, mi připadá jako před půl rokem; co v létě, jako by se odehrálo včera. Prosinec přináší ankety na téma „zážitek roku“, při nichž si v hlavě přehrávám film. O událostech, akcích, projektech, jimiž jsem pracovně prosvištěl, aniž bych měl čas se ptát názvem Gauguinova plátna z Národní galerie: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? Nyní, když je venku tma od čtyř odpoledne do osmi ráno, přichází čas zklidnění a ohlížení. Například za festivalem, který proběhl ve znamení tří výročí. Jaký je? V čem tkví jeho smysl? Co nám říká o tom, kam směřuje ve ztvárnění hudby (plus tance a baletu) na obrazovce svět? A kudy v této oblasti kráčí naši televizní tvůrci?

České, dříve Československé, televizi bylo letos sedmdesát. Ve veřejných debatách bývá zplošťována na zpravodajství, vedou se války o jeho nestrannosti, jako by stejně důležité nebyly další funkce, které má médium veřejné služby plnit. O jednu z nich pečuje program ČT art, obsahově definovaný svým názvem, kterému bylo letos deset. Ve svém vysílání dává kromě jiného prostor přehlídce, jakou jinde ve světě nenajdete. Zářijový Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, sloganem z Kavčích hor řečený Křižovatka televizního světa, je stále zde. Zatímco jiné zanikají, tento stále žije.

Svým doprovodným programem k sobě přitahuje pozornost širší veřejnosti, například světovými premiérami našich televizních pořadů, z nichž se do mě letos svou snivou poetičností obtiskl dokument režisérky Slobodanky Radun o tanečníkovi a choreografovi Václavu Kunešovi. A moc mě mrzí, že kvůli přípravě na spolumoderování závěrečného večera udělování cen jsem zmeškal debatu světových odbornic i odborníků na rozporuplné téma „Přeměna klasické hudby (zpět) na zábavu“. Přece jen však platí, že páteří a hlavní příčinou, raison d’être festivalu je soutěž. Právě za ní nabízím své ohlédnutí.

Napřed řeč čísel. Pětačtyřicet televizních a filmových společností, privátních i veřejnoprávních, nabídlo do soutěže buď samostatně, nebo v koprodukci třiaosmdesát pořadů, které reprezentovaly tvorbu v osmnácti zemích světa. To není špatný výsledek, na festivalovém poli rozhodně konkurenceschopný, protože dokazující, že vavříny ze Zlaté Prahy mají svou mezinárodní hodnotu. Kromě jiného zvyšující naději na následný prodej oceněných snímků vysílatelům. Zásadní z pohledu soutěžících je přitom složení poroty – čím prestižnější tím líp. I v tom Zlatá Praha 2023 obstála. Pětici porotkyň a porotců vedl Mnichovan Reiner Moritz, skutečná legenda televizního světa, vysoce respektovaný producent i tvůrce, který navíc vycítil potenciál Zlaté Prahy už při jejím vzniku a účastní se jí v různých rolích prakticky od počátku, což je neuvěřitelný výkon. (Rozhovor s ním čtěte ZDE.) Každému, kdo by se přitom pozastavil nad Moritzovým věkem, bych přál být svědkem jeho brilantních úvah a nepřál být terčem jeho sžíravého humoru. Českou republiku zastupoval v porotě další mohykán, za jehož působení na „Kavkách“ v 90. letech byla Zlatá Praha zbavena okázalosti, obsahově zpřesněna a zachráněna. Tehdejší generální ředitel ČT, následně Havlův hradní kancléř, vysokoškolský rektor či producent a manažer Ivo Mathé.

Díky moderním technologiím už nemusí porota procházet někdejším mnohadenním očistcem přímo v místě festivalového konání, kdy se v uzavřené místnosti musela od rána do večera prokousávat všemi soutěžními snímky a, pokud neomdlela vyčerpáním, vybrat z nich vítěze. Dnes jim pořady přistanou čtvrt roku před Zlatou Prahou doma v počítači, zhlédnou je v klidu a v pohodě, aby svými hlasy posunuli do druhého kola finálovou třicítku, nad kterou pak tváří tvář společně diskutují. Pouští si přitom jen ukázky, přou se o nich, váží různá pro a proti, než dospějí k rozhodnutí. Tím je nejen udělení Grand Prix pro snímek, který porotu zaujal nejvíc. Také tři České křišťály pro různé oblasti televizní tvorby a jedno Čestné uznání. O čem letošní výčet laureátů napovídá? Kdo jsou jeho vítězi, kdo poraženými?

Nepíše se to snadno, ale největším poraženým je Česká televize, respektive česká televizní scéna, protože kromě čtrnácti pořadů z Kavčích hor se do soutěže přihlásily ještě čtyři od jiných produkcí. Nelze se nezamyslet nad tím, jak je možné, že žádný z nich nezískal ocenění. Když navíc platí, že pokud je to jen trochu možné, porota má už ze zdvořilosti dobrou vůli ocenit pořadatele festivalu též za jeho tvorbu. Zajímavě působí skutečnosti, že druhým poraženým je sousední Rakousko, respektive jeho veřejnoprávní ORF, která soutěž obeslala devíti pořady a kromě „vedlejší“ Ceny ČT, z níž vždycky trochu čouhá diplomacie, vyšla také naprázdno. Jaký rozdíl v porovnání s Novým Zélandem, kterému stačilo přihlásit jeden jediný snímek, aby si odnesl ocenění?

Přehlídkou poražených se ovšem stala napříč soutěžními pořady i některá z témat. Na protřelou porotu neudělalo žádný dojem, když se televizní tvůrci zaštítili buď slavným jménem, které mělo jejich příspěvek okrášlit, anebo efektním místem konání, v němž hudbu zmapovali. Anne-Sophie Mutter nebo Renée Fleming; Jakub Jozef Orliński či Mariss Jansons; Michael Tippett anebo Pēteris Vasks, nikdo z nich se nestal zachráncem. Nepomohlo ani umístění Carminy Burany na benátské náměstí sv. Marka či Madame Butterfly do Bregenzu; neuspěly Pucciniho operní triptych v Salcburku, Mahlerovo Vzkříšení v Aix-en-Provence nebo Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků v Musikvereinu.

Co tedy, máme-li věřit odborníkům, má v oboru nyní hodnotu? Co se oceňuje? A skrývá se zde odpověď na to, proč se nedaří tuzemské televizní tvorbě? Nejspíš to spolu těsně souvisí, i když nic na světě není jen černé nebo bílé, vše má své širší souvislosti, o nichž později.

Jestli má něco, nesmrtelnými slovy zakladatele BBC, veřejnoprávního diváka zároveň „informovat, vzdělávat a bavit“, je to v oblasti hudby (a tance a baletu) na obrazovce ztvárnění současného díla. Soudobé opery, například. Čestné uznání proto získal zmíněný snímek z Nového Zélandu, který burcujícím způsobem převedl na obrazovku původní dílo pro tamní operní dům. Nejpodivnějšího z andělů hudebně ztvárnili skotský skladatel Kenneth Young a jeho novozélanská kolegyně Anna Leese; libreto zpochybňuje vžité představy o tom, kdo je takzvaně normální a kdo duševně chorý. Televizní film byl podle této předlohy natočen v tísnivém prostředí bývalé psychiatrické léčebny… Český křišťál v oboru inscenačního umění si odvezl francouzský snímek Nevinnost, rovněž vycházející z operního díla, pod něž se podepsaly dvě Finky, skladatelka Kaija Saariaho a libretistka, spisovatelka Sofie Oksanen. Zavádí nás na kosmopolitní svatbu, z jejíhož babylónského mísení jazyků a lidských typů se vyloupne kolektivní drama.

Ještě o jeden stupínek výš je ceněno umění využít hudbu a její prostředí ke zcela svébytnému televiznímu příběhu. Vyniká jím čtyřicetiletý berlínský režisér a herec, roztomile potrhlý a nezadržitelně sdělný Axel Ranisch. Grand Prix získal jeho film Zamilovaná Orfea o mladé dívce z call centra, která kvůli své lásce k pouliční hudbě i k opeře sestupuje do podsvětí, kde čelí démonům a učí se znovu důvěřovat. Film na pomezí realismu a kýče je zároveň osobitou poctou Gluckovi či Puccinimu, ale i tónům z Flashdance.

Vedle podobné tvůrčí exploze působí snímky od nás či z Rakouska na první pohled dojmem, který kunsthistorik Josef Kroutvor svého času opatřil rozkošně výstižným bonmotem o „střední Evropě, která má ploché nohy“. Přitom jsou pod nimi podepsáni zkušení režiséři, Němcem Michaelem Beyerem počínaje a našimi Adamem Rezkem, Tomášem Šimerdou či Jakubem Sommerem konče. Kde je tedy zakopán pes? Ve výběru námětu? V přeopatrné dramaturgii, která pošle štáb na Hradčanské náměstí, aby natočil koncert České filharmonie pod širým nebem, jenž ale kromě pěkných záběrů a dobré hudby nenabízí žádné vnitřní drama, žádnou přidanou hodnotu? V chabém rozpočtu, co nedovolí tvůrcům roztáhnout křídla a vytvořit dílo, které by diváka přibilo do křesla? Asi od každého něco.

Jak ale rabíni vědí, všechno je „tak i onak“, zkrátka všelijak. Netryská z oceněných zahraničních snímků a jejich dějů deprese, neprýští z nich úzkost i zmatení hodnot, jakých jsme bohužel často svědky v nynějším západním světě jako takovém? A pokud ano, máme se vydat v televizní tvorbě stejným směrem? Nebo být vděčni za svůj konzervativní přístup, za středoevropský „selský rozum“, který nás chrání před cestou do nicoty? Na to, obávám se, neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na každém z nás, na naší životní zkušenosti a našem pohledu na svět, co je nám lidsky bližší. Ať už si festivalové ceny odnáší kdokoli za cokoli.

Foto: Václav Hodina, Facebook festivalu