„Drejslův Koncert pro klavír a orchestr je podle dirigenta Tomáše Židka ‚velmi hluboká skladba a nenese žádné stopy socialistického realismu‘.“

„Jenže pak vznikla jeho Píseň kulometných čet na text Pavla Kohouta a další díla jako Sláva tankům, Voják úderník nebo Za Gottwalda vpřed.“

„Osudné noci vešli do budovy Pražské konzervatoře muži v černých kabátech, ptali se po Drejslovi; poté se ze dvora rozlehl strašlivý křik.“

Když se 29. dubna 1923 ve čtyři ráno narodil v dobrušském domku č. 44 manželům Antonii a Josefovi Drejslovým syn Radim, nemohl nikdo tušit, jak velký talent k hudbě s ním přišel na svět. Ovšem ani to, jak dramaticky se bude jeho krátký život vyvíjet. Vždyť budoucího skladatele i dirigenta, který zemřel pár dní před svými třicátými narozeninami, jmenovitě 20. dubna 1953, čekal sice v dospělosti zprvu jásavý vzestup, po něm však o to ponuřejší pád. Ale po pořádku.

Napřed telegraficky. Radimův otec, profesí struhař, byl v Dobrušce předsedou zpěváckého spolku Dobroš a logicky vedl syna k hudbě; v jeho osmi letech ho nechal zapsat na hodiny klavíru. Ve stejný rok vstupuje Radim do Skautů, pečlivě si zapisuje skautskou hymnu. Ke klavíru si přibírá cello, kontrabas, tympány; od roku 1934 studuje na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, o pět let později získává stipendium ke studiu ve Francii, nikam ale neodjede, protože začala válka. Rok 1940 přináší první chlapcovy pokusy o komponování; po maturitě s vyznamenáním je v roce 1942 přijat na Pražskou konzervatoř: kompozici ho učí Karel Janeček, klavírní hře Marie Kotková, dirigování Pavel Dědeček.

Konec druhé světové války přivál do Drejslova života první drama. Cestou z Dobrušky do Prahy se vlak, ve kterém seděl, stal v dubnu 1945 u Chlumce nad Cidlinou nechtěným terčem útoku amerických letců; mladík utrpěl průstřel plic, ale už na podzim se vrátil na konzervatoř. O rok později absolvoval opět s vyznamenáním a byl přijat na AMU do třídy profesora Pavla Bořkovce. Znamenitého skladatele, s nímž za katedru usedla zkušenost předaná jeho pedagogy Josefem Sukem, Jaroslavem Křičkou či Josefem Bohuslavem Foerstrem. Sám nyní pečoval o Petra Ebena, Jana Klusáka, Vladimíra Sommera, Pavla Blatného a další, ale dle svědectví dalšího z mladých tvůrců Luboše Sluky měl Bořkovec prohlásit, že „Drejsl byl z nich zdaleka nejnadanější“.

Pavel Bořkovec

Radim pilně a slibně skládal. Malá svita pro klarinet a klavír vznikla už na přelomu let 1943 a 1944; dvě Suity pro klavír a Sonáta pro tentýž nástroj v letech 1945 až 1946. Jeho absolventská práce z roku 1948, Koncert pro klavír a orchestr, zazněla nedávno v podání Filharmonie Hradec Králové na vzpomínkovém koncertu, který byl vyvrcholením 13. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka. O svůj názor na tuto až překvapivě zralou skladbu se se mnou podělili dva protagonisté večera: „První a druhé větě vévodí výrazná, energická hlavní témata, zatímco druhá začíná prostou melodií, party klavíru a orchestru se ale zahušťují do dramatického vrcholu, aby se poté vše vrátilo ke ztichlému pianu. Charakteristická pro celou skladbu je její nápaditá instrumentace a velmi výrazný rytmus, který hraje stejně důležitou roli jako melodická složka,“ popsal Karel Košárek. A dirigent Tomáš Židek k tomu dodal: „Jde o ambiciózní dílo, které klade velmi vysoké požadavky na sólistu, orchestr i dirigenta. Rovněž je to skladba velmi hluboká a nenese žádné stopy dobově užívaného socialistického realismu.“

Radim Drejsl byl ve svých pětadvaceti na cestě k úctyhodné skladatelské dráze, kterou se nepochybně mohl zařadit ke zdejší kompoziční špičce. Jenomže se stalo něco, co jeho tvorbu přeřadilo na diametrálně odlišnou, podřadnou kolej. Už v dubnu 1947 vstoupil Radim Drejsl do KSČ. Ve svém životopise k tomu uvedl: „Definitivně jsem byl rozhodnut ke vstupu do strany po řeči Churchilla v roce 1946, kdy prvně veřejně napadl Sovětský svaz a kdy jsem prvně pocítil vyhraněnost dvou budoucích táborů války a míru.“

Kdyby tímto krokem nabrala jeho tvorba jen konzervativnější podobu, jakou slyšíme například v jeho Sonatině pro flétnu a klavír z roku 1947, ztratila by sice česká soudobá hudba něco z novátorských tvůrčích výbojů, v nichž slovy přítele Luboše Sluky „u Drejsla dominovala ohromná invence a dravost“. Autor by ale neztratil prestiž a tvář. Jenomže to by nebyl on, podle přátel odjakživa energický ve všem, co dělal, ctitel Stravinského či Chačaturjana, kterého obdivoval jako „rytmický živel“. Přičtěme k tomu skutečnost, že patřil ke generaci, v níž mnozí přetavili dojmy z válečného utrpení v dychtivý obdiv k hlavnímu osvoboditeli Rudé armádě, potažmo Sovětskému svazu. Kdo z nich, naivně důvěřivých, tušil něco o geopolitice, o jednáních v Teheránu, Jaltě a Postupimi, která nás zjevně do sovětského bloku včlenila… Uvěřili, že „zítra se bude tančit všude“.

Churchill, Roosevelt a Stalin v Jaltě

Drejsl si ovšem svou horlivostí vydobyl i mezi svazáky své doby výjimečné postavení. A velkou důvěru stranických orgánů. Jinak by se už v prosinci 1949, ještě jako posluchač AMU, nestal uměleckým vedoucím Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Vzniklého v květnu 1943 ještě na území SSSR jako součást Československé armádní brigády a pojmenovaného po Zdeňkově synovi, který stál v jeho čele až do chvíle, kdy zemřel při osvobozování našeho území. Nyní tedy zaujal jeho místo Radim Drejsl; roku 1950 byl soubor profesionalizován, na čemž mělo jeho kvalifikované řízení klíčovou zásluhu. Zároveň se začal věnovat výlučně komponování masových písní či úpravám folklóru. A jak trefně definuje publikace „Notová osnova (života) Radima Drejsla“ vydaná Vlastivědným muzeem v Dobrušce, také tvorbě „rozmanitých hudebně-tanečně-recitačních pásem povýtce propagandistického charakteru“.

Jako korálky na niti začaly z Drejslova tvůrčího kapsáře, dosud tak hodnotného, vypadávat písně včetně vojenských, různé zpěvy či kantáty a dokonce melodrama o pětiletce. Pokud zhudebnil verše Františka Halase v písni Krajiny dětství, mohla ještě vyniknout jeho schopnost „vnést do strnulého slohového paradigmatu této žánrové oblasti nový svěží nápad“, o níž se zmiňuje muzikolog Jaromír Havlík. Jenže pak začal Drejsl opatřovat melodiemi dobová zvěrstva, z nichž se ještě po letech tají dech. Vznikla Píseň kulometných čet na text Pavla Kohouta; další dílka jako Sláva tankům či Voják úderník libretisty a spisovatele Miroslava Kroha nebo Za Gottwalda vpřed od Miloslava Zachaty. Později televizního scénáristy a režiséra, podepsaného pod oblíbeným seriálem počátku 60. let Tři chlapi v chalupě. Oba své síly dokonce tehdy, jmenovitě roku 1952, spojili v opusu Píseň o Stalinovi, který Radim Drejsl rovněž zhudebnil.

Snad se jeví až příliš příkré označit tuto část Drejslova díla za hanebnost. Stojím si za tím termínem nejen kvůli památce na vlastní rodiče, kteří neznali dne ani hodiny v době, kdy se mladý skladatel vznášel na vlnách nadšení a opájel chorovody i chozrasčoty. Jiní na tom byli násobně hůř, popravenou Miladou Horákovou počínaje a bezpočtem nevinných lidí ve věznicích či gulazích konče. Pamětliv moudrosti, že nemáš právo nikoho soudit, pokud jsi nebyl v jeho situaci, neohrnuji nad Radimem Drejsem nos. Ani v nejmenším. Kromě obdivu k hodnotné části jeho díla, obnášejícího celkem asi sto padesát položek, mám soucit s jeho lidským blouděním, na které nakonec sám krutě doplatil. Přesně v duchu hesla, že „revoluce požírá své vlastní děti“. A že nejnelítostněji se chová k „renegátům“. K těm, kteří prohlédli.

Šokem bylo pro důvěřivého skladatele poznání, ke kterému dospěl během svých pracovních cest do Číny a do Sovětského svazu. O pobytu v první z těchto zemí natočili další členové československé kulturní delegace, režiséři Karel Kachyňa a Vojtěch Jasný, celovečerní dokumentární film Lidé jednoho srdce. Když se pak vraceli domů přes zemi, v níž „zítra již znamená včera“, poznali zblízka na vlastní kůži, jak naivně byli ve své víře v SSSR oklamáni. Každý reagoval jinak. „Nikomu jsem se s tím nesvěřil,“ uvedl o desítky let později Vojtěch Jasný v rozhovoru s Agátou Pilátovou pro Týdeník Rozhlas. „Jen jsem pro to něco udělal. Velkou změnu v mém myšlení vyjádřily pak moje filmy. Touha, Až přijde kocour, Rodáci i Česká rapsodie“.

Vojtěch Jasný

Impulsivnější Radim Drejsl se rozhodl se svým poznáním netajit. „Říkal mi, že už ví, že je to všechno podvod a lež a že to při nejbližší návštěvě Sovětského svazu řekne,“ vzpomínal Jasný. „Zrazoval jsem ho, aby to nedělal, že ho zabijou. Ale on to udělal a KGB ho dala zavraždit. Zinscenovali to podobně jako takzvanou sebevraždu Jana Masaryka…“ S režisérovým přesvědčením souzní skladatel Luboš Sluka, Drejslův věrný druh od raného mládí. („Poznali jsme se na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou“, vypráví o tom, „byla to hrozně těžká doba, protože do prvního patra nám nastěhovali příslušníky Hitlerjugend, hlídkovali tam esesáci a my jsme je museli zdravit zdviženou paží, byla to nesnesitelná situace.“) Na téma Drejslovy smrti, kterou ani v nejmenším nepovažuje za sebevraždu, se Sluka umí rozohnit tak jako v rozhovoru pro Rychnovský deník: „Je opředena falešnými dohady a nepravdami. Radim mi nikdy nic netajil. Velmi milá dívka, kterou si Ráďa měl brzy vzít, vždyť oba už měli objednány svatební šaty, byla moje spolužačka z konzervatoře, zpěvačka Marcela Johnová, která se po čase stala slavnou sólistkou pražského Národního divadla pod příjmením Machotková. Také byla vždy přesvědčena, že Radima zabili.“

Je třeba poznamenat, že například Pavel Kohout se naopak k Drejslově sebevraždě přikláněl. A že část sdělení Vojtěcha Jasného je silně subjektivní: „V budově, kde měl Drejsl byt, jsem do něj měl možnost bezprostředně po jeho smrti vstoupit. A protože jsem byl po celý život obdařen intuicí, se zavřenýma očima jsem celou tu scénu viděl. Jak mu podřezali žíly, jak ho vyhodili z okna…“ Každopádně je zde ale řada faktů, které na zákeřnou vraždu jasně ukazují. Doba byla tehdy, koncem dubna 1953, vznícená. Jen před několika týdny zemřel Stalin, pouhých dvanáct dní po něm Gottwald. Soudruzi znejistěli. A dost možná si začali vyřizovat účty.

Pavel Kohout

Drejsl tehdy obýval titěrný byt v jednom z vyšších pater budovy Pražské konzervatoře. Vrátný vypověděl, že osudné noci vešli vchodem z ulice Na Rejdišti tři nebo čtyři muži v černých kabátech, ptali se po Drejslovi. Uklízečka sdělila, že poté se ze dvora náhle rozlehl strašlivý křik. Nikoli výkřik, jaký by snad ze sebe v náhlém zděšení mohl vydat člověk, který se rozhodl dobrovolně skočit z okna. Křik kohosi do okna násilím tlačeného a pak z něj vyhozeného. Ven už muži vyšli zadním vchodem na nábřeží. Vrátného poté na konzervatoři už nikdy nikdo neviděl. To vše je víc než podivné. Podezřelé.

Skladateli sice vystrojili státní pohřeb v Rudolfinu, ale pak se po něm i po jeho hudbě nadlouho země slehla. Což je též zvláštní. Zdeněk Nejedlý sice koncem 50. let přijel do Dobrušky na odhalení Drejslovy plakety, ale větší pozornost to nevyvolalo. Také po Listopadu 1989 logicky chvíli trvalo, než nad přešlapy nadaného skladatele převážila jeho hudba z předúnorových let. Péčí novopečeného držitele Ceny F. L. Věka Stanislava Kupky má být na decentním místě v rámci Pražské konzervatoře umístěna pamětní deska coby tichá pocta Radimu Drejslovi, o němž Luboš Sluka po právu tvrdí, že „kdyby žil déle, tak by to byl jeden z našich největších skladatelů druhé poloviny 20. století“.

Foto: Wikipedia / fair use / upraveno, Youtube, Wikipedia / volné dílo, Wikipedia / Magig / CC BY 3.0, Wikipedia / Amrei-Marie / CC BY-SA 4.0, Facebook /  Festival F.L. Věka / Jan Ježdík