PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

K závěru vánočního rozjímání, v pondělí 29. prosince, se v brněnském kostele sv. Augustina na Kraví hoře rozeznělo oratorium Mesiáš Georga Friedricha Händela. Bylo připraveno orchestrem Czech Virtuosi pod vedením violisty Miloslava Vávry a Českým filharmonickým sborem Brno, za jehož založením, dlouholetým vedením i světovým věhlasem stojí sbormistr Petr Fiala. Dirigentem byl Jakub Klecker a jako klenoty v chrámu zazářily sólové hlasy Terezy Zimkové, Jarmily Vantuchové, Matúše Šimka a Tomáše Šelce.

Walter Hofbauer, první trumpetista České filharmonie, vystoupí spolu s hobojistkou Barborou Trnčíkovou a hornistkou Kateřinou Javůrkovou sólově v rámci programu silvestrovských a novoročních koncertů České filharmonie pod taktovkou Roberta Kružíka. Týden před vánočními svátky jsme si povídali v Rudolfinu o jeho hudebních začátcích, o práci v České filharmonii, o učení na konzervatoři a o jeho působení v souboru Prague Brass Quintet. A samozřejmě také o nadcházejících koncertech s prvním českým orchestrem…

„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

„Zakladatelský impuls Jiřího Bělohlávka je dodnes naprosto živý. Naši muzikanti nepřemýšlejí o tom, jak něco co nejjednodušeji nazkoušet, jak věci udělat jenom tak, aby byly…“

„Věřím, že Vltavská filharmonie přinese zlepšení. Že budeme moci plánovat s větším horizontem.“

„Aby Prague Philharmonia byla ve zdravé finanční kondici, tak by měl její roční rozpočet narůst ze současných šedesáti na sedmdesát až osmdesát milionů korun.“

Od podzimu je novým ředitelem orchestru Prague Philharmonia, do léta 2025 vedl tým připravující festivaly Pražské jaro. Pavel Trojan v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, co je pro těleso do budoucna nejdůležitější, a dává nahlédnout do ekonomiky i do uměleckého a provozního plánování, včetně jednání s festivaly. Vrací se rovněž k odkazu Jiřího Bělohlávka, který v roce 1994 orchestr založil a řadu let pak umělecky vedl. Stranou však nenechává ani téma vánočních svátků. Jak říká, stromeček a dárky jsou jejich civilním rozměrem, ale druhý rozměr, duchovní, je u nich v rodině ten silnější.

„Nekoranec neohuroval efektom, dokázal ale podmaniť nižšou hlasitosťou a akousi hĺbkou a premysleným prejavom.“

„Kokareva je jednoznačne speváčkou, ktorá publiku dáva pocit, že pred nimi stojí výnimočný talent.“

„Účasť na kurzoch sa tak pre tri konzervatoristky pretavila do skvelej príležitosti, ktorú všetky veľmi dobre využili.“

Posledný tohtoročný koncert Spolku přátel hudebních talentů sa uskutočnil 22. decembra celkom tradične na Novomestskej radnici. V programe kombinovanom z diel operných (prevažne francúzskych) autorov a vianočných „hitov“ sa predstavili Petr Nekoranec, Maria Kokareva a tri hostky-konzervatoristky: Anna Holeňová, Sára Hejlová a Johana Klímová. Oporou bol všetkým klavirista Ahmad Hedar.

„Místo srovnávání s Bachovou hudbou by však asi bylo případnější porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty.“

„Jeho hudba je vnímána jako na svou dobu nekonvenční, nápaditá v harmoniích,  dokonalá v umění kontrapunktu i v originalitě instrumentace a expresivní, silná ve výrazu emocí.“

„Zelenkovo kompoziční dílo se po jeho smrti stalo výlučným majetkem saského panovníka a nebyl k němu umožněn přístup. Bylo tak na více než sto let zapomenuto.“

Když se saský protestantský kurfiřt stal polským králem Augustem II. Silným a z nábožensko-politických důvodů řízených zřejmě z Vídně se roku 1697 přihlásil ke katolicismu, potřeboval proměnit a posílit hudební provoz u svého drážďanského dvora. K novým rekatolizačním úkolům povolal mimo jiné i řadu hudebníků, mezi nimiž byl na radu jezuitů roku 1710 také český kontrabasista a skladatel Jan Dismas Zelenka. Prožil v saské metropoli následujících pětatřicet let a zemřel tam před 180 roky, v noci z 22. na 23. prosince 1745.

„Věřím ale, že Arnold Schönberg jako zkušený pedagog musel zaregistrovat tu ohromující invenci, s jakou Berg v orchestru pracuje.“

„Thieleman vedl pěvce spíše ke zpěvu, než k deklamaci.“

„První půlka se odehrávala v klaustrofobických komůrkách, do nichž jsme nahlíželi průstřihy v černé oponě.“

Sto let po premiéře Bergovy opery Wozzeck nabídla berlínská Státní opera Unter den Linden novou inscenaci. Představení pod taktovkou Christiana Thielemanna vyvolalo otázky, ale vedlo i k odpovědím.

„Přál bych si, aby JKO rezonovala doma i v zahraničí.”

„Důležité je objevit talent, rozvíjet jej a podporovat.”

„Dirigování je prioritou, bez něj bych to nemohl být já.”

Janáčkova konzervatoř má nového ředitele. Stal se jím ostravský dirigent, skladatel a pedagog školy Tomáš Stanček, který zvítězil v konkurzu, jehož se účastnilo několik kandidátů. Mladý umělec v rozhovoru přibližuje svou koncepci, perspektivy školy a vizi pro budoucí léta.

„Až půjdu 31. prosince spát, svléknu si trikot České filharmonie a až se 1. ledna probudím, obléknu si dres Pražského jara.“

„Věřím, že velké hudební instituce nesou určitou odpovědnost: nemají jen prezentovat špičkové umění, ale také vést, provázet a otevírat cestu těm, kteří stojí na jejím začátku.“

„V hlavě nosím několik edukačních projektů, zaměřených nejen na budoucí umělce, ale také na budoucí manažery. Máme v naší zemi skvělé umělce, ale nedostatek manažerů s dostatečnou praxí.“

Osmačtyřicetiletý hudební manažer a pedagog Robert Hanč vystudoval klarinet na pardubické konzervatoři a následně anglistiku, amerikanistiku a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně, kde posléze i vyučoval. Po zahraničních stážích v Londýně působil v letech 2005–2011 jako manažer Filharmonie Brno a poté nastoupil do České filharmonie, kde se stal jejím generálním manažerem a uměleckým ředitelem. Dne 2. prosince 2025 jej ministr v demisi Martin Baxa jmenoval novým ředitelem festivalu Pražské jaro. Robert Hanč je ženatý a je otcem tří dětí. V rozhovoru se s čtenáři KlasikyPlus dělí o své vize pro festival Pražské jaro a ohlíží se za svou kariérou u našeho prvního orchestru.

„Když se teď prakticky denně přehrabávám v nejrůznějších partiturách, pokaždé si uvědomím, jak mně zkušenosti se sborem pomohly v základní orientaci.“

„Jakub Hrůša mi prozradil mnohé know-how i osobní názory na tu či onu skladbu.“

„Rozhodl jsem se příští rok uvést a odřídit v Heřmanově Městci svou vlastní věc. Půjde o vokálně-instrumentální dílo, o bezmála hodinovou kantátu, kterou jsem nedávno po zhruba dvou letech práce dokončil.“ 

Hraje na violu, komponuje, diriguje a řídí jednu z pardubických základních uměleckých škol. Žije v Heřmanově Městci na Chrudimsku, kde již několik roků vytváří program letního hudebního festivalu. Jeho život se však netočí jen kolem muziky, vždyť s manželkou vychovávají šest potomků. Přesto se chce posunout dál a ještě více se věnovat dirigování. Proč, prozrazuje Jiří Kabát v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

„Adam Plachetka do postavy vložil zdravú mieru komiky. Aj herecky, pomocou živej mimiky, ale aj vokálne.“

„V Stephansdome sa hlas Petra Nekoranca niesol veľmi prirodzene, ako by mu akustika išla v ústrety.“

„Hra Dalibora Karvaya znela bez prehnaného virtuózneho výrazu, no zároveň kultivovane a technicky prepracovaná.“

Pod taktovkou Petra Popelky sa vo viedenskom Stephansdome rozoznela hudba českých Vianoc. Spolu s Viedenskými symfonikmi a vynikajúcimi českými sólistami 11. decembra priniesli to najsviatočnejšie od Jana Dismasa Zelenky až po Karla Svobodu. Aj tradičné skladby, ktoré nepochybne mnohí poznajú, mali pridanú hodnotu hudobnej vážnosti a umeleckej hĺbky. Na záver sa Petr Popelka obrátil k publiku, ktoré si vďačne zaspievalo s ním.

Špatným ohlasem na předpremiéru se Mahler nenechal odradit. Dělal vše, aby prosadil úplné provedení obřího díla.“

„Novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje Mahlerova hudba plně k dvacátému století.“

„Symfonie končí očistně – současně v extázi i ve spočinutí.“

Berlínská premiéra Druhé symfonie, rozměrného díla působícího úžasným dojmem, jako z jiného světa, byla rozhodujícím okamžikem pro uznání kapelníka Gustava Mahlera, tehdy sotva pětatřicetiletého, jako symfonika, jako skladatele. V sále Alte Philharmonie na Bernburger Straße hráli Berlínští filharmonikové, dirigoval autor. Stalo se tak před sto třiceti lety, v prosinci 1895. V pátek třináctého.

„Bylo patrné, že zpěv v případě Veroniky Rovné nebolí.“

„Z frýdecko-místeckého rodáka v Kristových létech čiší pokoj, nadhled, tedy i dobrá příprava. Habart má úsporné gesto, přesto inspirativní.“

„Symfonický orchestr Českého rozhlasu jsem neslyšel zahrát tak dobře.“

Program dramaturgicky ukotvený ve Vídni konce 18. století nabídli pražští rozhlasoví symfonikové v Betlémské kapli. Spolehlivě interpretovaná díla autorů Mozarta, Süssmayra a Vranického zazněla 11. prosince pod inspirovaným vedením dirigenta Jiřího Habarta. Spoluúčinkující sopranistka Veronika Rovná se sólově představila v mozartovské úloze a také měla podíl na nezpochybnitelném úspěchu večera.

„Simon Rattle se projevil jako neochvějný, citlivý a noblesní popularizátor avantgardní hudby.“

„Berliozovské číslo díky bezchybné souhře České studentské filharmonie dotáhlo první půli večera do ohlušujícím aplausem zdobeného závěru.“

„Rattle pracoval s Beethovenovou Eroicou analyticky, racionálně, aniž by však potlačil její procesuální a emočně vitální charakter.“

Předvánoční atmosféru pražského Rudolfina během středečního koncertního večera pohltila pregnantní a sebejistá gestika Simona Rattla, jež proměnila zbytnělé a neživé partitury Beethovenových, Berliozových a Lutosławského skladeb v pulzující organismus plastických forem, kontrastních emočních barev a prodýchaných dynamických proměn. Britský dirigent, jehož věhlas pronikl i do těch nejzapadlejších koutů světové hudební kultury, si 10. prosince během abonentního koncertu vzal pod svá křídla hned dvě symfonická tělesa, z jejichž zvukových specifik vytěžil technické i umělecké maximum. Česká filharmonie a Česká studentská filharmonie tak získaly povolaného uměleckého vedoucího, s nímž si sáhly na samu hranu svých možností. 

„O citolibský hudební klasicismus se začal zajímat už za studií. Přivedla ho k němu náhoda.“

„Prý by měl spoustu materiálu ještě na další desky a knihy, ale v tom už bude muset pokračovat někdo jiný.“

„Životaschopná je pouze ta hudba, která má duchovní a citové zázemí.“

Sté narozeniny jsou takový malý zázrak. Vlastně možná dokonce velký. Skladatel Zdeněk Šesták je slaví právě dnes, 10. prosince 2025. Je tím pádem nestorem současné tuzemské hudby. Říkává prý, že by potřeboval dva životy: jeden na vlastní tvorbu, druhý na oživování hudebního odkazu citolibských mistrů, muzikantů působících v osmnáctém století v jeho rodišti nedaleko Loun. Dva životy nikdo nemáme, ale i tak může dnes Zdeněk Šesták spokojeně bilancovat: v jedné ruce potěžkává stovku svých skladeb, v druhé výsledky celoživotního muzikologického bádání a nadšeného úsilí, které věnoval Citolibům. Na obou stranách má určitě splněno.

„Vstupný tichý, no aj rezký, nástup sláčikov prerušil lyrický tón lesného rohu a následne klarinetu, akoby hovorili sláčikom: ‚Ešte počkajte.‘“

„V narastajúcej dynamike často gradovala aj expresivita, v ktorej sa akoby mihali ostré črepy rozbitej melódie.“

„Hrůšovo absolútne odovzdanie sa kompozícii mohlo byť pre diváka náročné sledovať bez toho, aby sa nepotil s ním.“

Jakub Hrůša 6. decembra v Musikvereine veľkolepo započal sériu koncertov s Viedenskými filharmonikmi. S obrovskou energiou predstavil štyri stredoeurópske diela, ktoré sú mu srdcovo blízke a svoje zanietenie dokázal odovzdať hráčom aj publiku. Na koncerte s čisto orchestrálnym programom stáli v kontraste maďarskí a českí skladatelia, ktorí výrazne posúvali hranice hudobného vyjadrenia. Na zaslúžene vďačný a nekončiaci potlesk publika reagoval Jakub Hrůša opakovanou poklonou, hoci hráči orchestra už medzitým odišli.

„Dirigent Rémy Ballot a huslista Tibor Kováč po prvýkrát účinkovali  v Slovenskej filharmónii.“

„Tibor Kováč si počas takmer tridsaťročného pôsobenia v orchestri Viedenských filharmonikov vybudoval v ensembli takmer emblematické renomé.“

„Rémy Ballot si pri kreácii Stravinského suity Vták Ohnivák počínal profesionálne, no od inšpiratívneho podania to bolo ďaleko.“ 

Po poldruhamesačnej prestávke pokračoval abonentný cyklus AB Slovenskej filharmónie ďalšou dvojicou koncertov. Vo vypredanej bratislavskej Redute sa v dňoch 4. a 5. decembra za dirigentským pultom orchestra premiérovo predstavil Rémy Ballot a post koncertného sólistu prevzal náš renomovaný huslista Tibor Kováč. Program koncertov tvorila zaujímavá dramaturgická zostava: v prvej polovici odzneli dve známe diela fínskeho klasika Jeana Sibelia, v druhej zasa ikonické orchestrálne klenoty z parížskeho hudobného milieu konca 19. a začiatku 20. storočia.  Podnetná a poslucháčsky vďačná dramaturgia je však, žiaľ, to jediné, čo na uvedených koncertoch dokázalo zaujať návštevníkovu pozornosť. 

„Je to orchestr tvárný, nesvázaný tradicemi a schopný plnit sny každého vynikajícího dirigenta.“

„Veronika Eberle i Jean-Guihen Queyras jsou zdatní komorní hráči se smyslem pro jemnou lyriku, což bylo nejpůsobivější v pomalé větě.“

„Nézet-Séguin připomněl emotivní nahrávku Leonarda Bernsteina, který velké citovosti obětuje skoro všechno.“

Evropský komorní orchestr, který má zajímavou historii i status, provedl 4. prosince díla Johannesa Brahmse ve Španělském sále Pražského hradu. Dirigoval šéfdirigent newyorské Metropolitní opery Yannick Nézet-Séguin, který nabídl své emotivní čtení Symfonie č. 1 c moll a Dvojkoncertu a moll, jehož sólisty byli Veronika Eberle (housle) a Jean-Guihen Queyras (violoncello). Koncert s podtitulem „adventní“ pořádalo Pražské jaro, aby se tím před Vánocemi připomnělo. Orchestr byl skvělý a ovace nadšené, preferuji ale jiného Brahmse.

„Přínosné však bylo slyšet domácí interpretační sestavu – českého dirigenta i orchestr a slovenského sólistu – v díle francouzského repertoáru.“

„Dirigent Jindra pracoval s dynamikou tělesa promyšleně a fyzicky intenzivně.“

„Ostravský večer připomněl, že francouzská hudba v našem prostoru neznamená nutně jen import stylu, ale i možnost tvořit vlastní, specificky středoevropskou interpretaci.“

Francouzský repertoár v českém prostředí bývá vždy událostí, která nevyhnutelně otevírá otázku kulturního překladu: Nakolik je možné zprostředkovat jemnost a aromatickou barevnost hudby, která se rodila v jiné krajině citlivosti, a to nikoli jen geograficky? Program čtvrtečního prosincového večera Janáčkovy filharmonie Ostrava, složený z Chaussonovy Básně o lásce a moři a Franckovy Symfonie d moll, před nás tuto otázku opět postavil – a možná úmyslně. V interpretaci orchestru pod vedením Roberta Jindry a se sólistou Pavolem Bršlíkem zazněla francouzská hudba, již lze chápat jako zajímavou syntézu: francouzský jazyk zvuku hraný se slovanskou mentalitou a temperamentem.

„Člověk by měl své kariéře dát šanci tím, že ukáže, že má skutečně co říct.“

„Jsem za svůj hlas velmi vděčná, protože mi umožňuje vyjádřit se přesně tak, jak si přeju.“

„Václav Luks je bezpochyby jedním z nejobdivovanějších a nejvnímavějších dirigentů na mezinárodní scéně staré hudby.“

Italská altistka Margherita Maria Sala se po loňském vystoupení v Mozartově Requiem v nastudování Collegia 1704 vrací do Prahy s projektem Vášně srdce a duše. V rámci koncertní řady souboru ve Vzletu vystoupí s barokním programem společně s italským Ensemble Locatelli. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Sala vzpomíná na dětství v hudebně založené rodině, hovoří o významu soutěží i o hlubokém obdivu, který chová k uměleckým kvalitám Václava Lukse. Svěřuje se také s tím, jak hledá emocionální pravdivost v barokní hudbě, koho, možná trochu překvapivě, v současné době pokládá za své největší vzory a dává nahlédnout do svých plánů.

„Pahud svým způsobem vedení fráze osvobozuje hudbu ze svázanosti pravidly, ale zároveň zůstává zcela přirozený a srozumitelný.“

„Jeho nekonečný dech je ohromující a dechberoucí je i agogická svoboda, se kterou hraje veškerou hudbu – jako by ji právě teď tvořil na pódiu.“

„Úsměv na tváři vyvolávaly mimořádně povedené interakce sólového hlasu s dechovými nástroji orchestru.“

Mozart. Poulenc. Haydn – kombinace klasicismu a neoklasicismu a trio autorů, kteří tvořili dramaturgii dalšího koncertu z orchestrálního cyklu Prague Philharmonia, může na první pohled působit střídmým dojmem. To, co se odehrálo v neděli 30. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina, však mělo daleko k odměřenosti a klidu, který by snad bylo možné od takovéhoto programu očekávat. Spíše než klasického koncertu jsme byli svědky divadelně-operního představení, jehož režie se ujali dva mimořádní umělci, a to sólista večera, flétnista Emmanuel Pahud, spolu s šéfdirigentem a uměleckým ředitelem orchestru Emmanuelem Villaumem.

„Dallapiccola pracuje ve Vězni s dodekafonní technikou, a to velice osobitě a s obdivuhodnou melodickou invencí. Sama partitura díla je mimořádně opulentní.“

„Vedle sólistů je nutné připomenout výborně připravený sbor (sbormistrem byl Simon Halsey), který dodával celé opeře dimenze antické tragédie.“

„Antonio Pappano celý ten obrovitý provozní kolos – orchestr, sólisty a sbor – zvládal nejen s jistotou a s nadhledem, ale zároveň ještě dokázal udržet posluchače od prvních tónů až po závěrečnou vězňovu otázku v neustálém napětí.“

Na program druhého koncertu abonentní řady „B“ ve Dvořákově síni Rudolfina 26. listopadu 2025 zařadila Česká filharmonie dvě od pohledu značně nesourodá díla: operu Vězeň Luigiho Dallapiccoly a Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73, zvaný „Císařský“. Filharmonii vedl proslulý italský dirigent Antonio Pappano a v průběhu večera se představila řada významných zahraničních sólistů.

„Zdálo se, že má interpret ke každé ze skladeb svůj specifický osobní vztah.“

„Dramatičnost hudebního výrazu byla dosažena strhující technikou, co se týče tempa nebyl Ardašev v rychlých částech nijak opatrný.“

„Bylo nutné se zaposlouchat i ‚mezi řádky‘, Ardašev nedává svým posluchačům hudbu zcela zadarmo.“

V úterý 25. listopadu zazněl jeden z koncertů Dnů Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci, v sídle Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze, příznačně v Sále Bohuslava Martinů. Klavírista Igor Ardašev kromě Osmi preludií, H 181 od Martinů zahrál také Osm preludií Miroslava Kabeláče a „Patetickou“ sonátu Ludwiga van Beethovena. Jeho pojetí tohoto dramaturgicky zajímavě sestaveného programu bylo neokázalé, plné respektu k hudbě a specifických interpretačních momentů.

„Problémem zpěváků je, že často věnujeme mnoho hodin cvičení, abychom dosáhli své nejlepší formy, a přesto nás ve chvíli vystoupení forma často zradí.“

„V árii Necitelná vodní moci Rusalka odhaluje svou pravou podstatu.“

„Ve velké části východní Evropy známe především zpěváky z naší vlastní země, což naše obzory příliš nerozšiřuje.“

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, jejíž devětapadesátý ročník v Karlových Varech před několika dny dozpíval své poslední tóny, zná své vítěze. KlasikaPlus.cz je představuje v sérii rozhovorů. Dnešní díl patří mladé maďarské sopranistce Fanni Faluvégi, studentce Univerzity v Debrecenu, která se stala absolutní vítězkou. Kromě toho zvítězila i v juniorské kategorii a obdržela Cenu Soni Červené.

„Rád také vzpomínám na Japonsko a jeho krásné koncertní sály.“

„Svou poslední skladbu Jiráček dirigoval v listopadu 1966, bohužel těsně před tím neštěstím.”

„Violoncellista Jiří Hanousek vstal, přečetl prohlášení České filharmonie a řekl, že se k němu orchestr připojuje. Obrovský aplaus, načež se lidé na znamení podpory zvedli a odešli. Hráli jsme před prázdným sálem a naštvanými soudruhy.“

Je nejstarším a nejdéle sloužícím filharmonickým archivářem u nás. V Janáčkově filharmonii působí od roku 1959 a zažil snad všechny významné dirigenty a umělce, kteří v Ostravě působili. I po šestašedesáti odsloužených létech však Vladislav Klíma srší energií a s mladistvým elánem vzpomíná na různé kapitoly ze života orchestru. Je to vyprávění nejen vzrušující a nesmírně zajímavé, ale také poučné, protože ani v uměleckém světě není všechno zalito sluncem.

„Památnou se mi stala kreace houslisty Filipa Zaykova.“

„Světová premiéra skladby Jana Ryanta Dřízala se dočkala jednoznačného sukcesu, možná většího než očekávaného.“

„V tom vidím sílu Straussových Metamorfóz – v napjatém očekávání, které dojde svého naplnění až mnohem, mnohem později, než by člověk čekal…“

Pod křídly Českého spolku pro komorní hudbu se 19. listopadu uskutečnil velkorysý hudební banket – Akademie komorní hudby slavící desáté výročí od založení poskytla vydatný hudební pokrm nejvyšší jakosti skladatelské i interpretační. Hlavní tvář a iniciátor projektu Tomáš Jamník se představil v důležité interpretační úloze v provedení vůdčího partu světové premiéry současného skladatele Jana Ryanta Dřízala. Byl to skutečně mimořádný večer.