„Souběh hudby a politiky tak byl tematickým půdorysem, z něhož se vynořovaly pozoruhodné a umělecky vytříbené výkony výrazných hráčských osobností.“

„K tomuto promyšlenému dynamickému oblouku však Rodin dospěl aplikací otřepaných a zjednodušených postupů, což se podepsalo na zploštění celkového výsledku skladby.“

„Velký respekt si tu zasloužil zejména Vadim Gluzman, jehož distancovaný přístup zabránil, aby byla skladba zavlečena do rozvířených vod patetické nabubřelosti.“

Orchestr PKF – Prague Philharmonia si na nedělní koncert 12. listopadu připravil Čtvrtou symfonii Ludwiga van Beethovena, Koncert pro housle a orchestr č. 2 Karola Szymanowského a premiérový kus Alexandera Rodina s názvem Holy God. Vznešená náplň beethovenovských klasicistních forem, polský romantický folklor a Rodinův ukrajinský tradicionalismus se střetly na pódiu Rudolfina a díky přesvědčivému výkonu orchestru a houslisty Vadima Gluzmana daly vzniknout zdařilému propojení muzikantské kreativity s dramaturgicky rozmanitým repertoárem.

Dramaturgická mnohotvárnost a hráčská nápaditost však nebyly jedinými střípky, které by přispěly k výslednému obrazu koncertní mozaiky. Zejména první půlka večera se točila kolem tematické linky politického odporu. Nejen na úrovni hudební, ale také na úrovni osobnostní se dostávala ke slovu politická problematika současného světa, jež byla reprezentována Rodinovou skladbou Holy God, explicitně odkazující na Putinovu agresi na Ukrajině, a izraelským houslistou Vadimem Gluzmanem, který při své řeči pronesené před přestávkou zmínil válečné hrůzy dějící se na Blízkém východě. Souběh hudby a politiky tak byl tematickým půdorysem, z něhož se vynořovaly pozoruhodné a umělecky vytříbené výkony výrazných hráčských osobností. Ačkoli je zajisté nutné ocenit takovéto politicko-morální nasazení umělecké veřejnosti v palčivých otázkách 21. století, je třeba taktéž zdůraznit svrchovanost ryze esteticko-hudebních požadavků, jejichž deficity a nedostatečné zastoupení mohl posluchač během koncertu pocítit. Harmonické přelévání politiky a hudby se tím místy křivilo nežádoucími vpády disharmonického pocitu inkonzistence mezi uměleckou kvalitou a naléhavostí etického sdělení.

Disproporce mezi vážností mimohudebního obsahu a estetickou hodnotou díla byla citelná v úvodní skladbě večera. Alexander Rodin, běloruský rodák, který již od svých šesti let žije na Ukrajině, napsal skladbu Holy God těsně po protiprávním a agresivním vstupu Ruské federace na ukrajinské území. Podle autorových slov se mělo jednat o osobní výpověď o rozporu mezi humanitou a násilím, mezi hledáním životního smyslu a všudypřítomným válečným nihilismem. Rodinova skladba je duchovním poselstvím o zlu, jež má být překonáno silou lidského ideálu a vroucností náboženského uvědomění. Skladatel své co do rozsahu skromné, avšak emocionálně silně vystupňované, dílo založil na tematickém návratu křesťanského hymnu „Svatý Bože, svatý silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi“, jejž zasadil do tradičně romantického rámce. Toto ústřední, okrouhlé a zároveň statické téma, navozující dojem transcendentní stálosti křesťanské spirituality, bylo na začátku skladby představeno sólovým hobojem a následně přeneseno do mohutné smyčcové sazby. O hudebně progresivní složku se zde postaralo postupné mohutnění zvuku, narůstání dynamické složky a sílící expresivní jádro, které se v druhé polovině díla přetransformovávalo v bouřlivý vrchol, aby pak mohlo usnout v chvějivém pianu. K tomuto promyšlenému dynamickému oblouku však Rodin dospěl aplikací otřepaných a zjednodušených postupů, což se podepsalo na zploštění celkového výsledku skladby. Předvídatelný harmonicko-melodický pohyb, konvenční instrumentace a nadužívání romantických klišé typu kontinuálních chromatických vzestupů, majících za úkol rozdmýchávat posluchačovu emoční gradaci, vytvořily z Rodinovy kompozice dílo, jež po hudební stránce zůstalo v područí svého mimohudebního obsahu. Politicko-etický obsah si tu zcela ochočil uměleckou formu, čímž usvědčil ryze hudební aspekt z nedostatku kompoziční invence. Klasické kantovské diktum o samoúčelnosti umění, v němž nerozhoduje hloubka obsahového sdělení, ale výhradně umělecká nápaditost a čistá formální práce s materiálem, tím vysublimovalo v mizející mlžný opar. Umělecká invence tu byla nahrazena svéráznou proklamací ne-umělecké myšlenky. Rodinova kompozice tak posluchači bohužel místo hudební hloubky nabídla soubor líbivých hudebních frází a emocionálně vypjatých procedur, jež sice obstojí jako potřebná morální vzpruha pro odpůrce válečného běsnění, které ovšem umělecky nepřekračují výpovědní hodnotu vlastního duchovního obsahu.

Po Rodinově skladbě přišel na řadu Koncert pro housle a orchestr č. 2 Karola Szymanowského, poslední objemné dílo tohoto velikána polské klasické hudby. Velkolepost orchestrálního obsazení, na jehož špici kralovala rozšířená bicí sekce, se však z kompozičního hlediska omezila pouze na rozvrstvování a kvantitativní přičleňování zvukově-témbrových ploch. Posluchačsky nepřehledná a tektonicky rozpitá skladba, v níž se témata ztrácela pod nánosem slabě diferencovaného zvuku, pohlcovala detaily na úkor celkově efektního účinu, přičemž jen v náznaku přítomnou formu zatahovala do všudypřítomné akustické hmoty. Skladbu uvedla jednoduchá fráze v paralelní sazbě dvou klarinetů, k níž se vzápětí takřka nepozorovaně připojil part sólových houslí. Tím byl předznamenán další vývoj kompozice, ve kterém se sólový hráč stal pouhým dodatkem k amorfní mase instrumentačně slabě strukturovaného symfonického zvuku. Navzdory takto uzpůsobenému dílu se dirigent Mykola Diadiura a houslista Vadim Gluzman poměrně úspěšně vypořádali se ztěžklým Szymanowského materiálem, a naopak v něm dokázali nalézt výraznější dynamické předěly a strukturní prvky. Velký respekt si tu zasloužil zejména Vadim Gluzman, jehož distancovaný přístup zabránil, aby byla skladba zavlečena do rozvířených vod patetické nabubřelosti. Dobře fungující orchestr a profesionální výkon sólisty vynesly Szymanowského kompozici do netušených, strukturně vykrystalizovaných poloh.

Jako závěrečné číslo večera zazněla Beethovenova méně hraná Symfonie č. 4 B dur. Jestliže T. W. Adorno o Beethovenovi prohlásil, že jeho tvorba je předznamenáním moderny a zároveň jejím překonáním, nemínil tím určitě toto konzervativně laděné dílo. Oproti třetí a páté symfonii, v nichž Beethoven revolučně prolomil dosud přirozeně se jevící hudební konvence, se tu vrcholný představitel vídeňského klasicismu s poměrnou dávkou nostalgie dívá na haydnovsky uzavřený a mozartovsky zpěvný klasicistní sloh. PKF – Prague Philharmonia se v čele s Mykolou Diadiurou postarala o ukázkové provedení, v němž nechyběla ani správná dávka mystéria obohacená hřejivým a decentním pianem, ani svěže a energicky zformované allegrové pasáže. Zesílenou pozornost si tu vynutila zejména první věta, v níž skvěle zapůsobil kontrast mezi napětím prorostlým adagiem a výbušným allegrem, a věta druhá, při které Beethovenův přiznaný příklon ke stabilnímu výrazivu vídeňského klasicismu vyzněl nenuceně a strukturně transparentně. Větší míru kritiky by si pak zasloužila čtvrtá věta, jejíž extrémně rychlé unisono ve smyčcích místy postrádalo na souhře a potřebném dynamickém tahu.

Nedělní večer v Rudolfinu přinesl tuzemské koncertní produkci zajímavý poznatek, že politicky determinované skladby 21. století mohou splynout s absolutními a esteticky soběstačnými tradičními kusy. Jakkoli je tedy zapotřebí pod kritickou optikou nahlížet díla, jež namísto své krásné (samo)účelné formy kladou do popředí eticko-politická gesta, je rovněž osvobozující si uvědomit, jak povznášející by mohla být situace, kdyby se čistě hudební poslech prolnul s mravním uvědoměním nutnosti politického odporu. Myšlenka je to tedy dozajista svůdná, k její uspokojivé realizaci nám ale – jak ukázal tento koncert – ještě zbývá kus cesty.

Foto: Ivan Malý