„David Radok se podílel nejen originálním nápadem, ale hned ve třech divadelních profesích, jako libretista, režisér a scénograf.“

„Nelehkým úkolem pro Kučeru bylo zvolit vhodný hudební jazyk, který by konvenoval s Puccinim a současně byl autentický.“

„Sympatické na Radokově režijním přístupu je zejména to, že používá scénu výtvarně jen strohou, či spíše náznakovou.“

Projekt Don Buoso, Gianni Schicchi měl v pražském Národním divadle 3. listopadu 2023 premiéru a Radok se na něm podílel nejen originálním nápadem, ale hned ve třech divadelních profesích, jako libretista, režisér a scénograf. Tím dobrým nápadem bylo uvedení opery Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho v novém inscenačním kontextu. Dříve se tato komická jednoaktovka na operních scénách uváděla ve spojitosti s různými jinými, rovněž jednoaktovými tituly. Nešlo však o spojení pevně ustálená.

Zdaleka ne tak, jak jsme na to zvyklí ve spojení Sedláka kavalíra a Komediantů. Zde vzpomeňme snahu Ondřeje Havelky inscenačními prostředky obě díla ještě těsněji k sobě přiblížit. Výsledky tohoto jeho snažení jsme mohli ohodnotit na inscenaci ve Státní opeře v červnu tohoto roku.

Rovněž Radok se rozhodl inscenovat diptych, který by však byl ještě více propojen. Šel na to originálním způsobem. Příběhu z Dantovy Božské komedie, zhudebněnému Giacomem Puccinim za tím účelem předřadil příběh vlastní, vyfabulovaný ovšem tak, aby na něj text z pera Pucciniho libretisty Giovacchina Forzana mohl logicky navázat. A aby tato jeho snaha byla naprosto věrohodná, svoje libreto si nechal dokonce přeložit do italštiny, jazyka Pucciniho. Skvělou práci zde odvedla Maddalena Rossi. Od Forzana do svého příběhu převzal všechny jednající postavy, do názvu diptychu vložil jméno důležité jednající postavy – Don Buoso. Shodné je místo děje, obydlí Dona Buosa, jemuž v inscenaci na jevišti dominuje dlouhý jídelní stůl a postel, která hraje v obou příbězích důležitou roli.

Nyní Radokovi zbývalo již jen jediné, nalézt ke svému nápadu toho pravého skladatele, který by jeho projekt dotvořil. Našel jej v mladém Janu Kučerovi, který je rovněž klavíristou, dirigentem a hercem, dobře obeznámeným s operní praxí. Nelehkým úkolem pro Kučeru bylo zvolit vhodný hudební jazyk, který by konvenoval s Puccinim a současně byl autentický. Lze jednoznačně říci, že se mu to podařilo, a to i vzdor celému století hudebního vývoje, které oba skladatele od sebe odděluje. V obou přístupech nalézáme v operní kompozici nadvládu dramatiky nad hudbou, kdy poněkud méně výrazná hudební složka zde nabízí dostatek prostoru žádoucímu komediálnímu herectví. Komikou a černým humorem lehce okořeněný hororový děj obou jednoaktovek se v převážné míře odvíjí útržkovitě, nicméně s převahou kultivovaného melodického myšlení. V tomto ohledu jednoznačným vrcholením, oceněným dokonce i potleskem na otevřené scéně, byla árie mladičké Lauretty v opeře Pucciniho. V obou dílech se nacházejí skvěle napsané ensembly, setkáváme se s decentní, většinou až komorní orchestrací. Je celkem pochopitelné, že se u Kučery ve vyhrocených situacích, zejména na silně expresivních místech děje, nezřídka objevují příkré disonance.

Sympatické na Radokově režijním přístupu je zejména to, že používá scénu výtvarně jen strohou, či spíše náznakovou. I proto se může v představení tak výrazně prosadit ono komediální herectví všech účinkujících, kteří se ovšem bez výjimky dobře uplatňují i pěvecky.

————

Hudební nastudování diptychu bylo svěřeno Giancarlu Andrettovi, obsazení jednajících postav je následující: Štefan Margita – Don Buoso, Svatopluk Sem – Gianni Schicchi, Doubravka Součková – Lauretta, Daniel Matoušek – Rinuccio, Jana Sýkorová – Zita, Jiří Sulženko – Simone, Martin Šrejma – Gherardo, Jana Šrejma Kačírková – Nella, Kateřina Hebelková – La Ciesca, Jiří Hájek – Marco, Zdeněk Plech – Betto, Miguelangelo Cavalcanti – Spinelloccio, Martin Matoušek – notář Amantio, Daniel Klánský – Pinellino a Jan Líkař – Guccio.

Foto: Zdeněk Sokol