„V současnosti má Voseček v seznamu svých opusů opery čtyři, hudbu ke dvěma filmům a přes dvacítku dalších skladeb.“

„Tři hlavní editoři sbírky byli odsouzeni za rouhání a za veřejné pohoršení.“

„Bruckner ji stále přepracovával, poněvadž se snažil lépe a lépe zvukomalebně vyjádřit romantiku přírody.“

Stalo se dobrým zvykem, že naše přední symfonické orchestry podporují soudobé skladatele, ať už rezidenčními pobyty nebo přímými objednávkami děl. Tradicí se to stalo i u Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který si na úvodní koncert letošní sezóny pod vedením hostujícího dirigenta Roberta Jindry objednal skladbu u česko-rakouského skladatele Šimona Vosečka. Světová premiéra zazněla za účasti skladatele v pondělí 6. listopadu v Rudolfinu.

Šimon Voseček (*1978) není pražskému publiku neznámý. Tento pražský rodák vystudoval kompozici u Otomara Kvěcha na Pražské konzervatoři, aby od roku 2002 pokračoval ve studiu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. A ve Vídni už zůstal jako skladatel na volné noze. Umožnil mu to velký úspěch jeho druhé opery Biedermann a žháři (první operu Soudničky složil ještě jako konzervatorista), která byla uvedena na několika scénách v Německu, Velké Británii, Itálii a samozřejmě v Rakousku. V současnosti má Voseček v seznamu svých opusů opery čtyři, hudbu ke dvěma filmům a přes dvacítku dalších skladeb pro sólové nástroje nebo komorní soubory. Některé z nich vytvořil i na objednávku z Česka (skladba Hypnos na popud Pražského jara). Co se týče libret, tak si vybírá témata, která jsou často na hraně absurdity. Projevilo se to už v jeho první opeře, Soudničky, kde o absurdity není nouze. Jeho nejvíce hraná opera, Biedermann a žháři je založena na faktu, že si pan Biedermann, ačkoliv se jako všichni bojí, že mu někdo dům zapálí, pozve žháře sám domů. Opera Hybris se odehrává v nemocnici, kde cynický lékař nabízí pacientovi transplantaci, i když ví, že mu nepomůže, v opeře určené mladému publiku Be My Superstar hlavní hrdinka provokativně tancuje a dostává dráždivé zprávy přes WhatsApp, v zatím poslední opeře Ogres s podtitulem Žrout lidí je hlavním „hrdinou“ zuřivý Zlobr. Podobná témata má i jeho písňová tvorba, třeba Fünf Wienerlieder mají paliativně-geriatrické téma. I jeho orchestrální a komorní díla mají přímo provokativní názvy (Migréna, Halucinace, Astigmatismus, Spermie, Červi, V kyselinové lázni, Padání vlasů, Žízeň, Pranasální dutiny). Při hledání libreta pro skladbu objednanou SOČRem sáhl tentokrát po jiném, ovšem neméně výbušném tématu. Erotice.

Poltron V, que tu es s podtitulem Pragmatické postřehy z erotického života uvedené ve světové premiéře našel skladatel ve sbírce Le Parnasse des poètes satyriques, vydané v Paříži roku 1622. Sbírka svého času vyvolala společenský skandál. Vyšlo v ní 166 textů všech literárních žánrů – sonety, epigramy, ódy, z toho čtyřicet šest bylo podepsaných, ostatní byly anonymní. Tři hlavní editoři sbírky byli odsouzeni za rouhání a za veřejné pohoršení, z toho hlavní editor Théophile de Viau měl být upálen stejně jako jeho knihy, nakonec mu trest byl změněn na dva roky těžkého žaláře a poté trvalý exil. Další dva měli být oběšeni. Spasili se útěkem. To vše nevadilo tomu, aby Parnasse byl vydáván znovu a znovu a znovu a znovu zakazován, dokonce ještě v 19. století. Teprve v našem století mohla sbírka vyjít, aniž by se o ni zajímaly justiční orgány. Voseček ze sbírky vybral sedm textů, které se zabývají všemi erotickými pojmy, dnes už zdaleka ne tak šokujícími a patřícími do naší dnešní erotiky, jako je láska, nevěra, jiná sexuální orientace, sodomie a další. Hudebně je dílo psané pro velký symfonický orchestr, mezzosoprán a baryton.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Jindry provedl dílo, které se dost vymyká z řady současných skladeb, výtečně. Robert Jindra zná Vosečkovo dílo velmi dobře, znají se už od konzervatorních dob, Jindra před lety dirigoval premiéru Vosečkovy první opery, a tak dokáže pochopit Vosečkovy skladebné postupy, jeho rytmické figury, tempové předpisy, střídání jednotlivých hudebních principů. Voseček vychází z premisy, že i současná hudba může být melodická a může se líbit běžnému posluchači. To se projevilo především v pěveckých partech. Mezzosopranistka Jana Kurucová se ukázala pro interpretaci Vosečkovy hudby jako ideální představitelka, její ohebný a ve všech polohách dobře technicky vedený hlas skvěle odpovídal Vosečkově skladbě. Velmi milým překvapením byl Daniel Luis de Vicente, španělsko-americký barytonista. Jeho znělý, mohutný hlas ohromil Rudolfinum.

Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“ Antona Brucknera vyplnila druhou půli večera. Je to obrovitá hudební freska, dirigentsky obtížná, umělecky velmi náročná. Bruckner ji psal skoro celý rok 1874, ale dalších šest let se k ní vracel a přepracovával ji, takže existuje ne méně než sedm verzí této symfonie, z nichž tři verze jsou uváděny jako nejvýznamnější. Nemýlím-li se, pak SOČR zvolil k provedení verzi z roku 1878, která je třetí verzí symfonie.

Bruckner se k symfonii opakovaně vracel, aby co nejlépe zvukomalebně vyjádřil romantiku přírody. V symfonii je to vyjádřeno velkými hymnickými plochami i krátkými, opakujícími se tématy lovu nebo krásy přírody ve všech jejích formách, včetně bouřky či ranního svítání. Bohužel, v provedení SOČRu se nacházelo romantiky pramálo. Příliš silné žestě tlumily ostatní nástroje, ostré dynamické předěly rozkouskovávaly celkový obraz, smyčce jakoby občas neexistovaly. Přitom technicky je orchestr na výši. To dokládaly i lyrické momenty, jako třeba sóla lesního roku, hoboje nebo klarinetu či viol, celkový dojem však nenapravily. Je to škoda, neslýcháme živě tuto symfonii tak často a přitom z Brucknerových skladeb patří k nejpopulárnějším.

Foto: Facebook / Symfonický orchestr Českého rozhlasu