„Stejně tak scéna na policejní stanici, režijně, pěvecky i choreograficky je skvělá burleska.“

„Čičvák aranžoval všechny scény násilí i milostných aktů velmi distingovaně.“

„Pro Bäumera to byl debut ve Státní opeře, a to debut úspěšný.“

Při uvedení skvělé kritiky, předem vyprodáno 177 představení, ta musela být zrušena a pak 27 let zákaz provádění v zemi původu… Nevím, jestli existuje nějaký podobný příběh operního díla. Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče už se naštěstí znovu hraje v celém světě. V pátek 24. listopadu ji v premiéře uvedla i Státní opera v Praze.

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič začal psát svou druhou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu ve 24 letech, když jeho první opera, komicko-absurdní dílo Nos, propadla. Libreto napsal společně s Alexandrem Preisem podle stejnojmenné novely Nikolaje Leskova. Dílo mělo premiéru v Leningradu v lednu 1934 a o dva dny později byla premiéra v Moskvě. Bohužel, moskevské uvedení navštívil Josef Vissarionovič Stalin a to byl konec na mnoho let dopředu. Ani po Stalinově smrti se nic nezměnilo, proto skladatel operu koncem padesátých let přepracoval s názvem Katěrina Izmajlova a souhlas k provedení dával už výhradně pouze pro tuto verzi. Původní verze opery, mnohem poetičtější, se dostala na jeviště až čtyři roky po smrti skladatele a nyní se hraje prakticky jen tato verze. Provedl ji i soubor Státní opery.

Nejsem velkým příznivcem přesouvání děje do pozdějších, dokonce do dnešních dnů. Většinou je to známka spíše režisérského neumětelství než výrazné koncepce. Tu však režisér pražského představení Martin Čičvák měl. Čičvák vystudoval činoherní režii na JAMU a jako činoherní režisér i působí. Občas dělá i operní režii, do které ale vnáší svou činoherní zkušenost. To se projevilo i tentokrát. Opera je posunuta v čase do jakéhosi mezičasí, snad třicátá léta minulého století, s jasnou inspirací němým filmem. Tomu odpovídá i scéna vytvořená Hansem Hofferem, která si vystačí s několika nakloněnými plošinami a jednou výsuvnou věží a uzavírající se hliníkovou stěnou. Hned v prvním jednání se jeviště hemží pracujícími dělníky a nádeníky, kteří jakoby vypadli z Chaplinova filmu Moderní doba. Stejně tak scéna na policejní stanici, režijně, pěvecky i choreograficky (choreografka Silvia Beláková) je skvělá burleska, která by se ujala v kterémkoliv filmu dvacátých let dvacátého století. V ní se pěvecky blýskl v roli velitele policie robustní bas Jana Hnyka.

Tak jako hliníková stěna odděluje svět mimo a svět uvnitř, tak výsuvná věž odděluje svět dvora a svět domu. Do ní se utíká hlavní hrdinka se svými touhami, tam probíhají její milostná vzplanutí i vášně. Role Kateřiny je pěvecky velmi náročná, vyžaduje dramatický soprán a velký hlasový rozsah. Alžběta Poláčková v roli Kateřiny podala dobrý výkon, nejjistější byla samozřejmě v áriích, které odpovídaly jejímu spíše lyrickému než dramatickému sopránu. Vrcholem byla závěrečná árie ve čtvrtém dějství V lese je jezero. Jejího manžela, Zinovije Izmajlova, zpíval Josef Moravec. Jeho tenor je měkký a velmi dobře se hodil k tomu, jak jeho postavu vytvořila režie – spíše ušlápnutý, svým otcem tvrdě komandovaný a svou Kateřinu milující manžel. Až ho bylo člověku líto. Kupce Borise Izmajlova, tvrdého vládce nade všemi, zpíval František Zahradníček. Jeho baryton zněl dobře i v nízkých tónech, s dobrou artikulací. Kateřinina svůdce Sergeje zpíval ukrajinský tenorista Denys Pivnickij. Má mladý tenor, který dokázal i dobře dramaticky podbarvit. Jeho obtížný part mu nečinil potíže. Jaroslav Březina v roli otrapy ukázal, že není malých rolí, stejně jako Nikolaj Nikolajev v roli kočího a opilého hosta. Oba zpívali excelentně. Podobně malé role měli i Ivo Hrachovec v roli permanentně opilého popa, Kateřina Jalovcová jako Sonětka a Peter Mikuláš jako starý trestanec, které pěvcům neumožnily ukázat v plném rozsahu kvalitu jejich hlasu. Sbor Státní opery byl dobře připravený sbormistrem Adolfem Melicharem a sborové scény patřily k těm nejpůsobivějším. Kostýmy navrhl Georges Vafias, který nezakrýval inspiraci módou ruské vesnice předminulého století. Pouze s kostýmy stráží trestanců vybočil z jinak celkem kompaktní kolekce. Připomínaly víceméně zimní uniformy současné armády, navíc doplněné kalašnikovem, což působilo spíše úsměvně.

Opera je velmi naturalistická, plná sexu a násilí. Tady musím Martina Čičváka pochválit. V poslední době se sex a násilí v operách objevuje i tam, kde nemají co dělat, a mnozí režiséři si v nahotě přímo libují. Čičvák aranžoval všechny scény násilí i milostných aktů velmi distingovaně. Znázornění milování Kateřiny a Sergeje nikde nevybočovalo z dobrého vkusu a i scéna znásilnění Aksini (Tamara Morozová) byla zpracována tak, že neurážela.

Šostakovičova opera byla zakázána na základě článku v deníku Pravda s názvem „Chaos místo hudby“. Je pravdou, že Šostakovičova hudba je obtížná, velmi expresivní a kontrastní. Zvládnout ji tak, aby to nebyl skutečně chaos, vyžaduje od dirigenta i orchestru velké úsilí. Hermannu Bäumerovi za dirigentským pultem a orchestru Státní opery za pulty notovými se to podařilo. Pro Bäumera to byl debut ve Státní opeře, a to debut úspěšný. Dokázal vyhmátnout z neučesané partitury její barevnost, ztišující lyriku a zároveň udržet dramatičnost hudby. Spolupráce sólistů s orchestrem byla dobrá, nikde se nestalo, aby orchestr přehlušil pěvce.

Šostakovičovo dílo je strhující a v současné inscenaci patří k tomu lepšímu, co jsme v poslední době na jevišti Státní opery viděli. Obecenstvo bylo nadšené, bouřilo během představení i na konci a děkovačka skončila u devíti opon. Tak možná jen návrh – snad by mohli panu dirigentu Bäumerovi aspoň na premiéru půjčit z fundusu Národního divadla když ne frak, tak aspoň smoking… 

******

Foto: Zdeněk Sokol