„Suk si naopak tohoto svého díla moc nevážil. Označoval je za ‚duchaplné nic‘.“

„Orchestr se vypjal k mimořádnému výkonu.“

„Hraje na zcela mimořádný nástroj – Castelbarco/Fau z dílny Stradivariho z roku 1707.“

Málokterá evropská země se může pochlubit, že má mezi svými hudebními tělesy takové, které oslaví více než dvě let souvislé existence. A přitom nemusejí být ani v hlavním městě – Západočeský symfonický orchestr Mariánské lázně vstupuje letos do své 210. sezóny. Oproti nim existují soubory, které jsou mladé, ale už si vydobyly respekt odborné kritiky i oblibu u posluchačů. Mezi ně zcela jistě patří PKF – Prague Philharmonia, která načala svou třicátou sezónu. Oslavila to úvodním koncertem orchestrálního cyklu A ve Dvořákově síni Rudolfina ve středu 6. září 2023.

Když Robert Schönfeld a Jiří Bělohlávek před třiceti lety zakládali Pražskou komorní filharmonii, zdaleka netušili, v jak významné těleso se během let vyvine. Bylo to samozřejmě díky Bělohlávkovu géniu a pak neuvěřitelnému nadšení a radosti z hudby. Všichni byli mladí, s minimální orchestrální praxí, ale o to víc zapálení. Dnes už to není orchestr mladých absolventů, ale důstojných dam a prošedivělých pánů, z nichž většina pamatuje pionýrské začátky před třiceti roky. Ne, že by orchestr rezignoval na mladé hráče. Má především svou Orchestrální akademii, která slouží jako reservoár hudebníků, kteří dostávají šanci se „otrkat“ při koncertních vystoupeních. Novinkou jsou i mladí zahraniční hráči, především Japonky a Japonec, kteří jsou kmenovými členy orchestru. Orchestr pravidelně vystupuje na mezinárodních hudebních festivalech i v prestižních koncertních síních. Natočil více než devadesát kompaktních disků pro skutečně ta nejprestižnější hudební vydavatelství a posbíral za ně plno cen a ocenění. Třicet let existence je o to více obdivuhodné, když si na sebe orchestr musí dvě třetiny rozpočtu vydělat.

Svou jubilejní třicátou sezónu zahájila PKF – Prague Philharmonia koncertem, věnovaným výhradně české hudbě. Vždyť zanedlouho vstoupíme do Roku české hudby, a kdo ji reprezentuje lépe než Antonín Dvořák. Úvodem zaznělo Fantastické scherzo Dvořákova žáka a zetě Josefa Suka. Suk dílo psal na prahu třicítky, kdy sice ještě stále byl pod vlivem Dvořákovým, ale již začínal vnímat nové hudební směry, které na přelomu devatenáctého a dvacátého století nastupovaly. Premiéru mělo scherzo na velikonočním koncertu konzervatoře roku 1905 a ohlas kritiky i obecenstva byl veskrze pozitivní. Jako drobné dílko se na pódiích hraje dodnes. Suk si naopak tohoto svého díla moc nevážil. Označoval je za „duchaplné nic“. Skladbu pokládal za práci, která leží mimo jeho organický vývoj. Jedná se o dílo, které je mimořádné efektní instrumentačně, zvukově barevné a výrazově rozličné. A ne nadarmo se nazývá fantastické, fantaskna tam je plno, ale i lyrismu, kdy se brilantně předvádějí violoncella. Orchestr hrál skvěle, a tak není divu, že publikum po skončení odměnilo při děkovačce nejen violoncella, ale i dechovou sekci, zvláště pak hoboj (Jan Souček) a flétnu (Oto Reiprich) mimořádně dlouhým a nadšeným potleskem.

Následovala Suita A dur „americká“, kterou napsal Antonín Dvořák na konci svého pobytu v USA. Původně se jednalo o skladbu napsanou pro klavír, pro orchestr ji skladatel instrumentoval až v roce 1895. Premiéry orchestrální suity se ale již nedožil, uvedla jí ve světové premiéře Česká filharmonie pod taktovkou Karla Kovařovice šest let po Dvořákově smrti v roce 1910. Dvořák vytvořil dílo melodicky atraktivní – úvodní sekvence, opakující se v závěrečné větě, se vryje do paměti –, ovlivněné americkým pobytem, kdy vstřebával vlivy americké hudby, především černošské, a zároveň připomínající melodiku lidových českých tanců. Jednotlivé věty skladatel odlišuje rytmicky i melodicky. A tak po klidné první větě přijde druhá, v níž dominuje rytmus, střídaný lyrickými pasážemi se sólem hoboje (opět Jan Souček), ve čtvrté větě rozmlouvají smyčce s dechovými nástroji, aby jásavá pátá věta skončila reminiscencí na úvodní sekvenci. Co napsat o provedení? Prostě skvělé. Orchestr se vypjal k mimořádnému výkonu.

Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll jsme v posledních letech v Praze slyšeli v mnoha provedeních. Od virtuózního v podání Gautiera Capuçona a České filharmonie až po méně povedená, jmenovat raději nebudu. Proto každé provedení je očekáváno s napětím. Jan Vogler je německý violoncellista žijící v New Yorku. Devětapadesátiletý umělec je na vrcholu své interpretační dráhy. Dvořákův violoncellový koncert má samozřejmě ve svém trvalém repertoáru, už ho nahrál s Newyorskou filharmonií pod taktovkou Davida Robertsona v roce 2005. Vogler je uměleckým ředitelem hudebního festivalu v saském Moritzburgu, a tak využil příležitosti a s festivalovými hudebníky loni natočil The Dvořak Album. Nikdo neví, jak to Stradivarius dělal, ale faktem je, že zvuk jeho nástroje je odlišný od všech violoncell, které jsem zatím slyšel. Je hlubší, se zvláštním témbrem. Vogler je technicky špičkový umělec, což prokázal především v sólových částech koncertu. Jeho spolupráce s orchestrem byla výtečná, při dialogu houslí (Romana Špačková) s violoncellem byl dokonce otočený přímo k houslistce. Orchestr se opět vybičoval opět k výtečnému výkonu, koncert v interpretaci Jana Voglera byl jiný, než jsme zvyklí, a tak posluchači nešetřili ovacemi. Po pátém vyvolávání si Vogler opět sedl na stupínek a přidal Sarabandu ze Suity C dur Johanna Sebastiana Bacha.

Velkou mírou se o úspěch večera zasloužil dirigent Emmanuel Villaume. Villaume zahajuje svou devátou sezónu u PKF; dirigent a orchestr si navzájem „sedli“. Na rozdíl od řady jiných šéfdirigentů a hudebních ředitelů Villaume s orchestrem skutečně pracuje a je to vidět na sehranosti orchestru, jeho typickém zvuku i v interpretaci. Villaume patří k těm dirigentům, kteří dirigují celým tělem. Diriguje většinou bez taktovky, tu si bere jen v případě, kdy orchestr hraje tutti a fortissimo, jinak jeho ruce hudbu přímo modelují. Nejen ruce. Svým postojem, svým pohybem přenáší energii na celý orchestr. A tak není divu, že PKF – Prague Philharmonia se vypracovala mezi špičková orchestrální tělesa. Což středeční koncert ukázal.

Foto: Petra Hajská