„Prvními šéfdirigenty byli Václav Talich a Ľudovít Rajter, mimořádné osobnosti, který měly evropský kontext.“

„Zkusili jsme koncem léta na náměstí Svobody uspořádat open air koncert. Přišlo přes pět tisíc lidí!“

„Máme už novou paní ministryni, takže čekáme… Uvidíme, jaký představí program a co všechno bude chtít do kultury přinést. My se na dialog těšíme.“

Vpředvečer výročí vzniku Československa koncertovala 27. října v Obecním domě v Praze Slovenská filharmonie se svým šéfdirigentem Danielem Raiskinem. Její ředitel Marián Turner se při té příležitosti v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vrací ke vzniku tělesa před čtyřiasedmdesáti lety za zásadní účasti Václava Talicha, charakterizuje sezónu zohledňující Rok české hudby, přibližuje podmínky pro koncertní dění v regionech, dotýká se politiky… a odpovídá také na otázku, jestli se v Bratislavě uvažuje o stavbě moderního koncertního sálu – hypotetické „Dunajské filharmonie“.

Vstoupili jste do pětasedmdesáté sezóny. V jaké kondici?

V dobré. Pro člověka je věk pětasedmdesáti let už vyšší, ale pro umělecké těleso je to věk rozvoje. Už jsou překonány takové ty teenagerské věci a jsme v krásném středním dospělém věku, kdy si orchestr užívá svůj rozvoj. Úplně první koncert měla Slovenská filharmonie 27. října 1949. Našimi prvními šéfdirigenty byli profesor Václav Talich a profesor Ľudovít Rajter. Byly to mimořádné osobnosti, který tehdy měly evropský kontext. Jsme velmi šťastni, že v DNA Slovenské filharmonie je obsažen takový vliv české kultury, jaký představoval právě Václav Talich. Měl tehdy zakázáno účinkovat v Praze a vlastně i v Čechách. S úsměvem někdy říkáváme, že byl vyhnaný na Slovensko a že se možná trochu nudil, a tak založil Slovenskou filharmonii… Nás to každopádně moc těší – byl mimořádným umělcem. Rozjel fenomén, který má kontinuitu, který má kvalitu… a který už reprezentoval Slovensko na všech nejvýznamnějších pódiích světa. Díky němu se o našem interpretačním i autorském umění svět dozvěděl. Jsme si vědomi toho, že takové věci se dají dělat jen v profesionálních podmínkách, což se stalo. Slovenská filharmonie má dnes orchestr, ale také úspěšný Slovenský filharmonický sbor a Slovenský komorní orchestr. Dohromady jde o víc než dvě stovky umělců, kteří jsou součástí umělecké instituce.

Jste hotoví, nebo se dá někam směřovat – ještě hodně směřovat?

Když chcete dělat poctivou práci, nikdy není konečná. Máme pěknou základnu našich skladatelů, kteří tvořili historii a kteří ji tvoří i dále. Slovenská filharmonie v tomto směru s úctou dělá premiéry, dokonce iniciuje vznik nových děl. Zvláštnost spočívá v tom, že jsme začali pětasedmdesátou sezónu, ale narozeniny budeme slavit příští rok. K nim teď směřujeme. Zbylá dvě tělesa mají svůj vlastní život. Sbor vznikl už v šestačtyřicátém a komorní orchestr v šedesátém roce. A chystáme řadu novinek. V dnešním světě je potřeba moderního marketingu. Komunikace s lidmi fungujeme na jiných základech než kdysi, komunikuje se přes sociální sítě. Je to nevyhnutelné pro všechny oblasti našeho života, hudbu nevyjímaje. Naší výhodou je technicky dobře vybavený sál. Můžeme koncerty streamovat. A tak se Slovenská filharmonie scházela i během celého covidu a své koncerty streamovala. I v tom dlouhém období zůstal orchestr, sbor i Slovenský komorní orchestr ve výborné hráčské kondici. S lidmi jsme komunikovali, nezůstali jsme bez odezvy. Nenastala žádná pauza.

Co všechno nového víte díky streamovacím technologiím?

Díky nim, díky tomu, že se všechno dá zavěsit na net, díky zpětné komunikaci, díky informacím o nich, včetně cookies, máme o svém publiku velmi dobrý přehled. Udělali jsme zajímavý pokus, který v Bratislavě dosud nebyl zvykem, ale je obvyklý ve všech velkých hlavních evropských městech. Jsou to velké koncerty open air. Uvedli jsme koncem léta na náměstí Svobody takový open air koncert. Zkusili jsme něco podobného, co dělá Česká filharmonie na Hradčanech, co pořádají v Paříži pod Eiffelovkou, co mají Vídeňští filharmonikové v Schönbrunnu… Přišlo přes pět tisíc lidí. Uvědomili jsme si, jakou hodnotu opravdu Slovenská filharmonie u lidí má. A s určitou pýchou, ale v dobrém slova smyslu, musím říct, že se po covidu, zejména teď, zvýšil počet abonentů o pětadvacet procent. To je milé zjištění.

Jak jste na tom s mladými, a to nejen posluchači, ale i hráči? Mnohé orchestry mají dnes své vlastní akademie, v nichž si připravují a vychovávají případné budoucí členy…

Je i u nás. V menším rozsahu, pokud bych porovnával třeba s Českou filharmonií. Ale je. Máme v orchestru například řadu pedagogů, kteří učí na vysoké škole, a jejich nejlepší žáci mohou uvažovat o tom, že by se zapojili do hráčského procesu. Teď ještě uvažujeme o spuštění mládežnického orchestru, filharmonie mladých. Slovenské filharmonii se vrátil k užívání Dům umění v Piešťanech, stavba z roku 1980, určená původně za druhé – regionální – centrum Slovenské filharmonie. Po rozdělení Československa přešel pod jinou organizaci, pak se o něm už ani nevědělo… Ale vrátil se nakonec pod kulturu, podařilo se ho teď prohlásit za národní kulturní památku a od ledna patří zase do organizační struktury Slovenské filharmonie. Nabízí ideální prostředí pro organizování koncertů, festivalů a dalších akcí a událostí, také na pořádání letních setkání mladých a interpretačních kurzů… Tímto směrem bychom chtěli pokračovat. Snažíme se pomáhat nejen mladým hráčům a posluchačům, ale i mladým sólistům, dirigentům, autorům hudby… Lákáme je, aby přišli. Práce s mladými je naší velkou prioritou. Ale samozřejmě nedokážeme suplovat celé školství.

A jsou i programy, které pořádá filharmonie, aniž by je třeba nutně hrála, a které jsou určené mladým? Školákům, dětem, studentům…?

Máme takové cykly, včetně cyklu pro děti předškolního věku, který se nazývá Filharmonická školka. Koná se v našem sále v Redutě. V souvislosti s válkou na Ukrajině jsme pořádali i speciální programy určené ukrajinským maminkám s dětmi, lidem, kteří u nás žijí v exilu a nemohou se zatím vrátit domů. Totéž je cyklus Junior, ve kterém se hudba a dějiny hudby představují prostřednictvím příběhů. V tomhle cyklu využíváme i naše hráče v různých komorních sestavách. A většinou tyto cykly přecházejí do rodinných setkání babiček a dědečků s vnoučaty… To je takový krásný sociální aspekt. A pak je cyklus, ve kterém hrají konzervatoristé i studenti vysokých škol. Konzervatoří je na Slovensku řada a také máme tři vysoké hudební školy. Těm nejlepším absolventům dáváme možnost, aby přišli zahrát do Reduty. Dokonce i se Slovenskou filharmonií. Mohou přilákat své rodiny, své fanoušky… A pořádáme i odborné semináře, kde se scházejí studenti a debatují se svými pedagogy.

Sledujeme z Česka proměny, možná i turbulence ve slovenské politice… Ovlivňují nějak zásadněji fungování kulturních institucí? Nebo je jedno, kdo zrovna vládne…?

Kdo vládne, není jedno. Ale některá vláda je pro kulturu, jiná třeba tolik ne, ale každá vláda, pokud je moudrá a rozumná, si musí uvědomovat, že kultura integruje národ a že bez kultury nebude mít žádný národ ve světě hodnotu, kontakty, rating. Ani doma… Vnímali jsme například během té nedávné vypjaté předvolební kampaně, a to lítostí, že se v ní neobjevilo téma kultury. Byla to škoda. Pětasedmdesát let filharmonie, myslím, potvrzuje hodnotu této instituce ve společnosti… Nezdá se mi ale na druhou stranu, že by dnes někdo například stopnul příspěvek, který filharmonie dostává od státu. Měli jsme teď pěkné období s paní ministryní Silvií Hroncovu. Nyní máme už jmenovanou novou paní ministryni, takže čekáme… Uvidíme, jaký představí program a co všechno bude chtít do kultury přinést. My se na dialog těšíme, chceme ukázat filharmonii v nejlepším světle. A chtěli bychom vyslovit řadu podnětů, co všechno můžeme v kultuře dělat – aby Slovensko i nadále mělo svůj věhlas.

Která ze sousedních zemí je pro Slovensko, respektive konkrétně pro filharmonii, nejbližším partnerem?

Ještě stále máme nadstandardní vztahy s Českou republikou, s českou kulturou. Je to dané naší společnou minulostí, ale také kvalitou českých umělců. Pravidelně zveme české sólisty a dirigenty, jde o krásnou spolupráci. Minulý rok jsme otvírali festival Smetanova Litomyšl, letos jsme měli pěknou spolupráci s Filharmonií Brno… Bratislavské hudební slavnosti jsme zakončili s výborným českým dirigentem Tomášem Netopilem, byl u nás Václav Hudeček… A teď na konci října jsme v Praze. Navíc se v letošní sezóně, zejména v její druhé části, věnujeme Roku české hudby. Petr Altrichter bude dirigovat kompletní Smetanovu Mou vlast. Jaroslav Kyzlink bude v Bratislavě řídit Janáčkovu Glagolskou mši. S Čechy je naše spolupráce prostě nadstandardní.

A kontakty a spolupráce s dalšími okolními státy?

Například Slovenský komorní orchestr má dobré kontakty v Polsku, často jezdí do Katovic nebo do Varšavy. Hodně se také od nás samozřejmě jezdí do Vídně, která je na tom dobře nejen umělecky, ale i ekonomicky. Slovenský filharmonický sbor je častým hostem ve Vídeňské státní opeře, kde se podílí na interpretaci děl jak slovanské provenience, tak dalších. Teď tam zrovna studuje novou inscenaci Ligetiho Dance macabre, která má premiéru v listopadu. Tahle spolupráce začala už někdy v roce 1988 nebo 1989 s Claudiem Abbadem – a pokračuje dál. A s Maďarskem? S tím máme kontakty, řekněme, na takové komornější úrovni. Dobrou spolupráci máme s maďarskými sbormistry. A s dirigenty, kteří připravují koncerty současné hudby. Hudba z okruhu rakousko-uherské monarchie, a dnes bychom mohli říct V-4, zní u nás intenzivně.

Pokud se týká hostování v rámci Slovenska, je to významná kapitola, nebo naopak třeba nejsou vhodné sály?

To druhé platí. Sály na velké produkce – ať už z důvodů technické vybavenosti, nebo velikosti – nemáme. Jsme proto rádi, že jsme získali zmiňované Piešťany. Dostaneme se tak s většími programy do regionu. A tak v Piešťanech na zahájení festivalu, druhého nejstaršího na Slovensku, uvedeme Smetanovu Mou vlast… Slovenský komorní orchestr, ten se naopak vejde skoro do každé obce, do každého města. A tak jezdí po Slovensku naprosto pravidelně. Zejména před vánočními nebo velikonočními svátky. Všichni víme, že nejlepší je živý zážitek. Ale tam, kde se nevejde žádné těleso, je alespoň ten vzpomínaný stream.

Slovenská filharmonie tedy mimo Bratislavu opravdu nemá ani platformu, jakou je třeba pro Českou filharmonii letní festival Smetanova Litomyšl?

Nemá. Jsou festivaly. V Košicích je to ovšem záležitost tamní filharmonie, a pak jsou festivaly, například v Trnavě, na Spiši…, které zvou komorní soubory. Nicméně existují lidé, kteří i v malých městech dokážou krásně připravovat, organizovat a tvořit kulturní a umělecký život! Mají to rádi. Takové je potřeba obdivovat. Když jsem ještě býval aktivní flétnista, hrál jsem dvacet let v dechovém kvintetu. Moc dobře si pamatuju, jak záleželo na jednotlivých lidech, co a v jaké kvalitě se v těch menších místech děje.

Nebude se někde nějaký sál stavět?

Sledujeme snahy v Brně a v Ostravě, dáváme je za příklad. Ale zatím ne. O ničem nevím.

Ani v Bratislavě? Nějaká budoucí Dunajská filharmonie?

Bylo by to krásné, ale v Bratislavě, ve městě s počtem obyvatel do půl milionu, je ještě rozhlasový orchestr se svým novějším sálem a operní dům v moderním divadle. A bude se opravovat historická budova Slovenského národního divadla, to je další prostor, tam by se měla upřít pozornost a finance… Upřímně, máme pocit, že Reduta a zmiňované sály jsou pro náš hudební život momentálně dostatečnou kapacitou.

Foto: archiv Slovenské filharmonie – Ján Lukáš a Alexander Trizuljak, Facebook České filharmonie