„Zřejmě se očekávalo, že provoz otevře nějaké známější dílo, ale tehdejší hudební ředitel Ted Downes vybral Prokofjevovu operu Vojna a mír se sedmdesáti postavami.“

„Řeč britské královny, v níž zazněla naděje, že bude tato architektura patřit mezi divy světa, sledovalo 300 milionů televizních diváků.“

„Původní rozpočet sedmi milionů australských dolarů se po desetiletém průtahu vyšplhal až na 102 milionů.“

Před padesáti lety, 20. října 1973, otevřela britská královna Alžběta II. budovu Opery v Sydney. Od začátku budování, které se bezprecedentně protáhlo a prodražilo, uplynulo v ten den čtrnáct let, sedm měsíců a osmnáct dnů. Bylo však naprosto jasné, že nevzniklo jen tak ledajaké divadlo, ale jedinečná stavba světového významu, budova pro jedenadvacáté století.

Prvním operním představením v Opeře v Sydney byla už 28. září 1973 Prokofjevova Vojna a mír, velkolepá epická adaptace předlohy z roku 1869 z pera Lva Nikolajeviče Tolstého, jednoho z největších romanopisců světové literatury. Sergej Prokofjev začal komponovat rozsáhlou operu ve válečném roce 1942 a pod tlakem ideologů ji několikrát rozšiřoval a přepracovával. Premiéru měla v Sovětském svazu až v polovině padesátých let. Zřejmě se očekávalo, že australská operní společnost zahájí provoz v novém divadle nějakým známějším dílem, ale tehdejší hudební ředitel Ted Downes dvacet let po skladatelově smrti vybral prý operu se sedmdesáti postavami proto, aby se mohlo do první inscenace zapojit co nejvíc zpěváků. Představení bylo dílem legendárního amerického herce a režiséra Sama Wanamakera, dirigoval Ted Downes. Sólisty byli Eilene Hannan jako Nataša, Tom McDonnell v roli Andreje, Raymond Myers jako Napoleon a Neil Warren-Smith v úloze Kutuzova.

O necelý měsíc později řeč britské královny, v níž zazněla naděje, že bude tato architektura patřit mezi divy světa, sledovalo 300 milionů televizních diváků. Ceremoniál, uspořádaný v krásný australský jarní den, doprovodil ohňostroj a Beethovenova Devátá symfonie.

Operu v Sydney, stojící v přístavu Port Jackson na místě zvaném Bennelong Point, na poloostrově obklopeném mořem, navrhl v roce 1956 dánský architekt Jørn Utzon, a to na základě mezinárodní architektonické soutěže vypsané vládou Nového Jižního Walesu. Zasláno do ní bylo 233 návrhů z 23 zemí. Utzonův návrh byl ze soutěže paradoxně nejprve vyloučen a první cenou byl ohodnocen až na podnět architekta Eero Saarinena.

Stavbu zahájenou v roce 1959 pak provázely problémy technického i politického rázu, Utzon se na ní kvůli zásahům místní vlády, týkajícím se vzhledu a funkcí budovy, přestal podílet v roce 1966. Realizaci převzali australští architekti a některé části projektu – zejména interiéry – pozměnili. Původní rozpočet sedmi milionů australských dolarů se po desetiletém průtahu vyšplhal až na 102 milionů.

Budova v sobě ukrývá pět sálů, z nichž ten operní má 1507 sedadel. V koncertním sále je 2679 míst a jsou tam obrovské varhany s více než 10.000 píšťalami. V dalších se hraje balet, kabaret, muzikál i činohra, dále je tam výstavní síň, nahrávací studio, knihovna, obchody, bary a restaurace. Z hledišť je možné vyjít na terasy umožňující široký výhled.

Utzonův návrh posunul hranice toho, co bylo dosud možné, a to technologicky i esteticky. Bílé skořepinové střechy, připomínající loď s bílými plachtami, tvoří s okolím harmonický celek. Jsou pokryty keramickými dlaždicemi. Podnoží je z panelů z růžové žuly, celá budova stojí na 580 betonových pilířích, jejichž základy sahají do hloubky 25 metrů a nesou 160.000 tun těžkou konstrukci. Komplex zabírá plochu 1,8 hektaru.

Ikonická budova, počítaná mezi sedm divů Austrálie, byla v červenci 2005 zařazena na seznam australského kulturního dědictví. V červnu 2007 ji pak zapsalo UNESCO na seznam Světového kulturního dědictví. Jedná se o první případ zápisu ještě za autorova života.

Foto: Pixabay, Facebook / Sydney Opera House