„Koncem místních svátků měla jako obvykle odstartovat v Izraeli koncertní sezóna; jenže po vpádu teroristů z Hamásu bylo náhle vše jinak.“

„Členky a členové Izraelské filharmonie se vydali v hloučcích do různých míst, kde lidé potřebovali útěchu; ke společnému dílu se sešli až 22. října.“

„Po hymně Hatikvah a Fanfárách pro Izrael vyvrcholila řeč Lahava Shaniho citátem výroku, který kdysi proslovil Leonard Bernstein při koncertu na památku zavražděného prezidenta Kennedyho.“

Psalo se 11. září, když na letošním ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha koncertovala Izraelská filharmonie. V rámci příprav na debatu po potlesku se třemi protagonisty mě nemohla minout symbolika tohoto data, provázející celý civilizovaný svět od roku 2001. Zvažoval jsem, zda se jej v hovoru dotknout. Koneckonců houslista Gil Shaham žije v New Yorku; cellista Kian Soltani i dirigent Lahav Shani sice tehdy navštěvovali teprve základní školu, ale přesto se jim ponurost zmíněného data mohla vštípit do paměti… Nakonec jsem usoudil, že by byť krátký odkaz na tehdejší inferno mohl uvolněné náladě na pódiu i v hledišti Dvořákovy síně uškodit. Mohl jsem tušit, co za peklo se otevře jen o tři a půl týdne později v Izraeli?

Ne že by tato země, její obyvatelé a její proslulá Filharmonie nezažily v minulosti dramatická období. Provázely už samotný vznik orchestru, neboť jej roku 1934 založil houslista Bronislaw Huberman, který se do Země zaslíbené uchýlil před Hitlerem podobně jako stovky dalších klasických hudebníků z celé Evropy. Mnozí z nich byli excelentními muzikanty, takže si Izraelská filharmonie vybudovala pověst „souboru skvělých sólistů“. A velkým očekáváním byl provázen její první koncert, který se odehrál 26. prosince 1936 v Tel Avivu. Sál byl beznadějně vyprodán, lidé se tísnili venku u oken, někteří vyšplhali na střechu. Taktovku pozdvihl Arturo Toscanini; na otázku, proč tento úkol přijal, odvětil stručně: „Z prosté lidskosti.“

Když byla poté 14. května 1948 slavnostně vyhlášena Deklarace nezávislosti Izraele, Filharmonici u toho nemohli chybět; právě oni zahráli během obřadu státní hymnu Hatikvah. Další z emotivních chvil nastala roku 1967. Konec šestidenní války přivítala Izraelská filharmonie koncertem na jeruzalémském Mount Skopus, hned vedle Hory olivetské. Zazněla Symfonie č. 2. Gustava Mahlera „Vzkříšení“, dirigoval Leonard Bernstein.

Jen o sedm let později, 6. října 1973, nabídl nesnadný život v Izraeli zdejším Filharmonikům další příležitost k neopakovatelnému vystoupení. Opět v rámci války se sousedy, tentokrát dokonce už den před jejím koncem. Orchestr vyrazil ze svého telavivského sídla do přístavu Haifa, kde ovšem nemohl oslovit publikum v obvyklém prostoru velkého kina, postaveného v polovině 30. let a využívaného jak pro symfonické, tak operní večery. Za teplých večerů v něm bylo zvykem otevírat střechu nad balkónem, aby dovnitř proudil vzduch, což ale nyní bylo kvůli riziku bombardování nemyslitelné. Koncert se proto odehrál v Městském divadle, zahájila ho předehra k Verdiho opeře Síla osudu a zakončilo provedení Dvořákovy symfonie č. 9, svým názvem „Z nového světa“ zřetelně symbolické.

Uběhlo na den přesně půlstoletí – a Izrael přepadli 7. října 2023 hrdlořezové, jejichž počínání naléhavě připomnělo, ne-li snad překonalo holocaust. Brzy poté, koncem místních svátků, měla jako obvykle odstartovat nová koncertní sezóna. Těšili se na ni všichni, kdo se zde zabývají hudbou. Ve svém působivém sídle, kterým je od roku 1957 telavivské Charles Bronfman Auditorium, měla Izraelská filharmonie odehrát zahajovací koncert pod taktovkou svého nedávno jmenovaného šéfdirigenta, teprve čtyřiatřicetiletého Lahava Shaniho. Vystřídal na dirigentském stupínku svého mentora a přítele Zubina Mehtu, který stál poprvé v čele orchestru jako host v roce 1961 a poté byl od počátku sedmé dekády jejím šéfem na neskutečných padesát let. A prožil s ním nejednu dějinnou satisfakci, například provedení Mahlerovy Symfonie č. 1 v ikonickém sále Berlínské filharmonie, sotva půl kilometru od Reichstagu.

Jenže po vpádu teroristů z Hamásu bylo náhle vše jinak. Zahajovací koncert byl odložen, členky a členové Izraelské filharmonie se v hloučcích vydali do různých míst, kde lidé potřebovali útěchu. Koncertovali a dosud koncertují zraněným v nemocnicích, evakuovaným v hotelích, seniorům v jejich domovech. Ke společnému dílu se sešli až 22. října, ovšem za okolností, které si nikdy nepřáli poznat.

Kvůli obavám o bezpečnost za válečného stavu nebyli do sálu vpuštěni diváci. Kromě hrstky novinářů, z nichž jeden, Dan Yakir, vzápětí podal o události svědectví na sledovaném webovém portálu Slipped Disc publicisty Normana Lebrechta. Popisuje tísnivou atmosféru, v níž mezi skladbami zněl do ticha jen hlas moderátora rozhlasové stanice Kolhamusica, Hlas hudby, která večer přenášela v přímém přenosu. Hudebnice i hudebníci měli před sebou bezpočet prázdných sedadel, jen v prvních řadách je zaplnilo přes dvě stě fotografií unesených spoluobčanů, každá s velkým nápisem „Nezvěstný“, „Nezvěstná“…

Po hymně Hatikva zazněla Fanfára pro Izrael, dílo skladatele a dirigenta Paula Ben-Chaima, jednoho ze zakladatelů soudobé hudby v zemi. Poté si vzal slovo Lahav Shani, nepochybně v odlišném rozpoložení než jakým se uvolněně představil nedávno v Praze. Jeho řeč vyvrcholila citátem výroku, který proslovil kdysi, ve třiašedesátém, Leonard Bernstein při koncertu Newyorských filharmoniků na památku zavražděného prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Slova, jež by jindy možná působila příliš pateticky, zazněla přiléhavě jak tehdy, tak znovu nyní: „Už nikdy nebudeme tvořit hudbu jako dosud. Zde je naše odpověď násilí: Budeme hrát ještě intenzivněji, krásněji a oddaněji.“

Nechtěně jedinečný koncert Izraelských filharmoniků vyvrcholil provedením Beethovenovy Symfonie č. 3. „Eroica“.

Foto: ilustrační – Petra Hajská, Facebook / Delouyarafi, Wikipedia / a.n. / Public Domain, Wikipedia / Yeugene / CC BY-SA 3.0, Wikipedia / Etan J. Tal / CC BY-SA 3.0