„Při celkovém počtu 47 soutěžících bylo uděleno 26 hlavních cen a k tomu 15 cen zvláštních. To může vyvolávat otázky.“

„Aby se absolutním vítězem stal někdo z I. kategorie (do 9 let), to je raritní úkaz.“

„Po mnoha letech, kdy jsme byli zvyklí, že místní politická reprezentace o soutěži prakticky neví, dokázali pořadatelé zázrak.“

Koncertem vítězů v pátek 24. listopadu vyvrcholil 56. ročník soutěže Virtuosi per musica di pianoforte. Je to jedna z nejstarších soutěží u nás a je určena klavíristům do 16 let. V některých dobách rozhodně neměla na růžích ustláno, ale teď už pořadatelé dlouho hýří optimismem.

Založit v Ústí nad Labem klavírní soutěž, dokonce s mezinárodní ambicí, to byl svým způsobem kus odvahy. Severočeská metropole k tomu neměla skoro žádné předpoklady, novodobá kulturní tradice tu byla velmi bídná. Pamětníci si možná vzpomenou, že v osmdesátých letech se v Ústí mohl konat recitál legendárního pianisty Svjatoslava Richtera, avšak pořadatelé se zalekli – po předchozích zkušenostech se báli, že by na něj nepřišlo dost lidí. Soutěž Virtuosi per musica ovšem ukazuje, jaký význam právě v nepříznivých podmínkách může mít hrstka nadšenců, jsou-li dostatečně trpěliví a vynalézaví.

Klíčovou osobností byl Václav Šmerda, ředitel ústecké lidové školy umění. Přátelé o něm žertem říkali, že kam přijde, tam založí soutěž. Učinil to ve dvou případech: v Ústí nad Orlicí, kde řediteloval koncem padesátých let, vzniklo Kocianovo Ústí pro mladé houslisty, první celostátní soutěž tohoto typu u nás. V Ústí nad Labem, kam později Šmerda přesídlil, vznikla v roce 1968 obdobná soutěž pro klavíristy. Měla štěstí na pokračovatele, takže s nepřerušenou tradicí a záviděníhodnou stabilitou trvá dodnes.

Organizační jádro soutěže zůstalo v hudební škole, dnes s názvem ZUŠ Evy Randové. Rozhodující postavou je její současný ředitel Marek Korbélyi. Pozorujete-li jeho práci delší dobu, získáte pocit, že by i na pustém ostrově uspořádal úspěšný festival. Po mnoha letech, kdy jsme byli zvyklí, že místní politická reprezentace o soutěži prakticky neví a nanejvýš pošle zdravici do brožury (a to zdaleka neplatí jen pro minulý režim), dokázali pořadatelé zázrak: při koncertu vítězů se dnes scházejí ústecký hejtman, ústecký primátor, starostové městských částí, senátoři, ředitelé významných institucí a další, kteří na pódiu osobně předávají soutěžícím ceny. Mnozí se zapojují opakovaně, takže o soutěži už dobře vědí. Klobouk dolů! Tentokrát v sále seděli i dva velvyslanci a také pěvkyně Eva Randová, jejíž jméno nese pořádající škola.

U soutěže tak letité, jako je Virtuosi per musica (autor této reflexe ji s drobnými vynechávkami sleduje od roku 1981), si člověk může uvědomit leccos z novodobých kulturních proměn. V počátcích se soutěžilo v hotelovém salonku, což je dnes stěží představitelné. Pak měla soutěž mnoho let zázemí v kulturním domě, s atmosférou spíše pracovní, a poslední dobou se všechno koná v reprezentativně působícím Severočeském divadle a hraje se na klavíru Steinway. Zajímavá jsou ale i jiná srovnání: dříve byste během soutěžení spatřili v sále desítky učitelek a učitelů z hudebních škol napříč republikou. Jezdili sledovat výkony, někdy i ve skupinkách, a někteří si na první kazetové magnetofony pořizovali nahrávky. Dnes se podobný úkaz prakticky nezažije. Koncerty vítězů svého času také pravidelně zaznamenával Československý rozhlas a na stanici Vltava jste z nich mohli slyšet pořad; i to už je dávno. Byla to ovšem doba, kdy mezinárodní soutěž pro muzikanty dětského věku u nás byla vzácná a v tehdejším východním bloku vlastně také. Zato dnes občas míváme pocit, že počet soutěží se blíží počtu muzikantů.

Typický je vývoj atmosféry. Ještě v osmdesátých letech bývala velmi přísná. Porotci si dávali pozor, aby se až do vyhlášení výsledků nepotkali s žádným soutěžícím, rozpis pro rozehrávání na soutěžním klavíru byl dodržován na vteřiny a soutěžní doprovod, zejména z východních zemí, leckdy předvedl hysterickou scénu. Před příchodem soutěžícího na pódium musely být pečlivě zavřeny dveře do sálu, aby nikdo z publika nerušil. Pro dnešní dobu je charakteristická bezprostřednost a uvolněnost, samozřejmě s výjimkami.

Dříve si odvážela cenu přibližně čtvrtina soutěžících. Často to bylo i méně, někdy porota určitou cenu nedala nikomu. Letos – při celkovém počtu 47 soutěžících – bylo uděleno 26 hlavních cen a k tomu 15 cen zvláštních. To může vyvolávat otázky. Klavírista Martin Kasík, který vede mezinárodní porotu v posledních letech, si ale na pokles úrovně nestěžuje: „Máme velké štěstí, protože na tuto soutěž, která se těší velké pozornosti, přijíždějí většinou děti, které jsou všechny hodné ocenění. Tudíž máme možnost dát mnoho cen, dokonce i několik prvních.“

Během let se změnily i charakteristické prvky dětského hraní. Před několika desetiletími se mnozí pozastavovali nad dětským drilem, typickým zejména pro soutěžící ze zemí Sovětského svazu, ale nejenom pro ně. Ve velmi útlém věku předváděli úžasné výkony, jenomže často v nich byl znát diktát učitele. Dnes se naproti tomu člověk občas pozastaví spíš nad dětskou suverenitou a někdy také nad ležérností či pohodářstvím. Zajímavý úkaz ovšem předvedl polský soutěžící Adam Muszyński, laureát III. kategorie (12–13 let). Na koncertu vítězů hrál Paderewského Téma s variacemi, op. 16 způsobem do značné míry fascinujícím. Má pozoruhodnou prstovou techniku a krásný jemný úhoz, jeho výkon byl nejmuzikálnější z celého večera, jenomže nápadná byla i velkorysost vůči přesnosti, s nevídaným množstvím překlepů. Samozřejmě, posluchač by neměl být tím, čemu pianista Ivan Moravec se smíchem říkal „cifršpión“, a jak víme, hudební zážitek není přímo úměrný technické dokonalosti. Ale smí na to spoléhat klavírista už v dětském věku? A může takto přemýšlet porota? Nezávidíme jí úkol tohle rozhodnout. Adamu Muszyńskému však udělila rovnou dvě zvláštní ceny.

V dřívějších letech bývala posuzovací kritéria usazenější. Dlouholetý předseda poroty Pavel Štěpán zdůrazňoval kupříkladu vyrovnanost: úspěšný soutěžící musí stejně dobře obstát jak v prvním kole, kde se hraje repertoár barokní nebo klasicistní, tak ve druhém, určeném pro skladby romantické a mladší. To by však, vzato do důsledků, mohlo znamenat, že skvělý interpret Chopina, jemuž není blízký Bach (nebo naopak), dopadne hůř než ten, který provede oba autory průměrně. Takový přístup měl pochopitelně i odpůrce. Také důraz na disciplínu a bezchybnost kdysi býval zásadní, ovšem podle některých až příliš.

Je samozřejmé, že k úspěchu patří i volba repertoáru. Pokud někdo provádí – tak jako letos Chorvatka Gloria Pinturić, jedna z vítězek nejstarší IV. kategorie (14–15 let) – Mazurku a moll Fryderyka Chopina, musí počítat s tím, že se dostává do srovnání s desítkami nahrávek klavírních hvězd. Zároveň je to přístup odvážný – tentokrát ho porota ocenila. Nicméně publikum může být víc zaujato volbou méně známé, zato efektní skladby, jako letos v případě druhé vítězky IV. kategorie, Češky Terezy Neužilové, která vybírala ze sonát Einojuhaniho Rautavaary.

I na Virtuosi per musica se uděluje titul absolutního vítěze. Nejčastěji to bývá laureát IV. kategorie, občas účastník z kategorie III. Aby se absolutním vítězem stal někdo z I. kategorie (do 9 let), to je raritní úkaz. Letos to však nebylo jediné překvapení. Jak poznamenal před koncertem Martin Kasík: „V poslední době k nám přijíždí mnoho účastníků z Mongolska a zlepšují se každým rokem.“ Jeden z nich získal cenu nejvyšší: Guyen Battulga. Na koncertě hrál krom jiného Debussyho skladbičku Doctor Gradus ad Parnassum, která zní na soutěži poměrně často. Slýchali jsme ji i ve zralejších provedeních, ne však v nejmladší kategorii. Byl to pozoruhodný zážitek. Pokud jste poslouchali se zavřenýma očima, vytvořili jste si určitou představu klavíristy, ale jakmile jste oči otevřeli, užasli jste: ten hošík byl mnohem mladší než představa a s technickými úskalími bojovaly ruce ještě skutečně dětské. „Měli jsme velkou radost z nejmladší kategorie, kde bylo nejvíc účastníků. Pro nás, kteří občas trpíme pesimistickými myšlenkami o osudu kultury, je to ta potřebná náplast: vidět, že ta nejmladší kategorie je velmi silná,“ pochvaloval si předseda poroty.

Nakolik je optimistická vize na místě, ukáže čas. V Ústí nad Labem mají dlouhodobé a stabilní zázemí, ale jak víme, cesty talentů bývají křivolaké a z dětských hvězd vydrží zářit jen málokterá.

Foto: Tomáš Lumpe, Facebook soutěže