„Díky Georgu Hörtnagelovi a díky jeho následovníkům v Norimberku běžně potkáte – bez pompy a bez nápadné propagace – pozoruhodné muzikanty.“

„Kam zmizela ta fascinující jemnokresba? Kde je ta dokonalá pečlivost, která občas posluchače až dráždila tím, že nezaslechl ani drobnou chybku?“

„A znovu zní totéž nokturno. Ovšem jak proměněno! Jestliže předtím šlo o dobrý obraz zručného malíře, teď máme před očima div, kdy se malíř snad ani nedotkne plátna, a přesto se pod čarovným štětcem objevují nejjemnější linie, dokonale přesné.“

27. září jsme v Norimberku zažili nevšední klavírní večer. Krystian Zimerman, na hudebním nebi hvězda první velikosti – loni získal prestižní japonské Praemium Imperiale, pokládané za uměleckou obdobu Nobelovy ceny –, tam podal koncert, jehož přitažlivý program prý ohlásil na svoje poměry s mimořádným předstihem (to znamená víc než dva týdny).

Norimberk je oproti Praze poloviční, nicméně koncertní sál v Meistersingerhalle má téměř dvojnásobný. Pojme 2.100 návštěvníků. Není nijak zdobný, zato jeho akustika nebudí žádné rozpaky. Bavorské město má ovšem štěstí také na působení Georga Hörtnagela, který tam před víc než půlstoletím založil mistrovskou koncertní řadu. Díky němu a díky jeho následovníkům v Norimberku běžně potkáte – bez pompy a bez nápadné propagace – pozoruhodné muzikanty. V této sezoně to bude třeba Hilary Hahnová s washingtonským Národním symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou nebo nedávný laureát prestižní varšavské klavírní soutěže Bruce Liu, slavný belgický sbormistr Philippe Herreweghe a jeho Collegium Vocale Gent a tak dále. Krystian Zimerman, na jehož recitál Pražané čekají dlouhá léta, tam jezdí pravidelně.

Člověka zvyklého na českou praxi nutně zarazí, že norimberský koncertní dům příjezd celebrity nijak nehlásá. Počítali jste někdy, kolika plakáty bývá vyzdobeno Rudolfinum, když tam přijede někdo ze světa? U Meistersingerhalle nespatříte ani jediný a nejspíš zapochybujete, jestli se koncert vůbec koná. Ostatně – sál není vyprodaný, lístky do zadních řad byste snadno koupili i těsně před začátkem.

Překvapením ovšem není konec. Na pódiu stojí vedle sebe tři (!) koncertní křídla. Všechna samozřejmě se značkou Steinway & Sons. Mistr přichází s bezdrátovým mikrofonem v ruce – takto bychom čekali spíš moderátora než sólistu – a v uvolněném postoji čeká, až dozní vítací potlesk. Publikum ho ovšem zdraví jako svého, nedočkal by se. S úsměvem se hlásí o slovo a pak praví, že je už nějakou dobu „v důchodu“ a že tedy už nedává žádné koncerty. Dnes to bude „setkání s přáteli“.

Setkání s přáteli? Marně vzpomínáme, k jakým zážitkům v našich sálech bychom to asi tak přirovnali. Nicméně Krystian Zimerman nám mezitím přátelsky nabízí možnost potěšit se třemi vynikajícími klavíry. Na jeden prý nejraději hrával Maurizio Pollini, na druhý Arturo Benedetti-Michelangeli (to jsou panečku kousky do sbírky!) a uprostřed stojí ten, který si pianista sám nechal zhotovit, aby byl „co nejblíž Chopinovi“.

Poté usedá k „Pollinimu“ a hraje Chopinovo nokturno. Každého recenzenta by tím uvedl do rozpaků: provedení je velmi dobré, logické v dynamice i v tempech, na patřičné technické úrovni, měřeno obvyklými koncerty zní dostatečně úctyhodně – a přesto bychom museli říci, že jsme ještě nikdy neslyšeli Zimermana hrát tak špatně. Kam zmizela ta fascinující jemnokresba? Kde je ta dokonalá pečlivost, která občas posluchače až dráždila tím, že nezaslechl ani drobnou chybku?

Ale nokturno doznělo, mistr zvedá partituru (celý večer bude hrát z not – i na to si teprve zvykáme) a téměř přebíhá ke „svému“ nástroji. A znovu zní totéž nokturno. Ovšem jak proměněno! Jestliže předtím šlo o dobrý obraz zručného malíře, teď máme před očima div, kdy se malíř snad ani nedotkne plátna, a přesto se pod čarovným štětcem objevují nejjemnější linie, dokonale přesné, a vyvstávají barvy, o nichž by člověk netušil, že je vůbec kdy spatří. To je Zimerman: nekonečno stupňů mezi pianem a pianissimem, nekonečno odstínů téhož tónu. Výjimečné okamžiky, ve kterých, řečeno s Goethem, tak trochu nahlédáme, „jaký je světa vnitřní tmel“.

Byl to štědrý začátek: čtyři nokturna, každé dvakrát. Střídavě u „Polliniho“ či „Michelangeliho“ a pak vždycky „uprostřed“. Milovníci klasického typu koncertů si nejspíš museli zvykat, ale zároveň jsme si tu připomněli štědrost samotného Fryderyka Chopina, o jehož pařížských večerech se mluví v legendách. Když byl v dobrém rozpoložení, dával prý jeden kus za druhým a fascinujícím způsobem improvizoval, jak se při setkání s přáteli slušelo. Krystian Zimerman budí zdání improvizace také – ne snad, co se týče tónů, ale co se týče jemností v pojetí. To je u tohoto interpreta, jemuž někteří občas vyčítali až přílišnou dokonalost, okrádající posluchače o spontaneitu, pořád trochu nezvyk.

Stěžejním bodem programu byla Chopinova Sonáta č. 2 b moll, op. 35, se slavným smutečním pochodem v třetí větě. Je to jeden z úhelných kamenů klavírní literatury, pro interprety zejména co do výrazové náročnosti na nejvyšším patře. Krystian Zimerman před jejím provedením poznamenal, že se s ní utkává přes půl století a že má u něj zvláštní postavení. Vlastně ji nehraje – prý se pokaždé nějak „stane“.

Na slova o sonátě tentokrát navázala delší promluva, jejíž obsah bychom mohli shrnout jako apel na nenásilí a na neozbrojená řešení sporů, do jisté míry v duchu appeasementu. Není to poprvé, kdy lze od Zimermana na koncertě slyšet podobné poselství, reagující na mezinárodní situaci. Jeho averze vůči jakékoli agresi je hodná respektu, nicméně problémem bývá, když takto dvě rozdílné strany konfliktu splynou v jedno. Publikum, které za hudební výkon aplauduje jednotně, se při těchto slovech zřetelně rozdělilo.

Provedení Chopinovy druhé sonáty bylo ovšem fenomenální. Jistě, technická brilantnost je u Zimermana samozřejmostí a citovost je mistrně propojena s racionalitou, takže lyrický zpěv ve druhé větě skvěle odrážel chopinovskou vroucnost i neméně chopinovskou mužnost. Třetí věta přinesla krom jiného dvojí gradaci od pianissima k vrcholu a zpět v obloucích tak dokonale vyklenutých, že posluchač přestával dýchat. Jestliže jsme Zimermanovu interpretaci této sonáty ve vídeňském Musikvereinu v dubnu 2010 (k 200. výročí Chopinova narození) pokládali za vrchol chopinovského roku, teď k ní ještě cosi přibylo. Těžko to nazvat: snad větší naléhavost, snad ještě o něco hlubší průnik, k němuž i špičkový interpret dozrává mnoho let. Vedle mimořádných pianistických dispozic (Zimerman je neobyčejně virtuózní, ale přitom hraje s lehkostí, která publikum mate, jako kdyby nešlo o nic náročného) tu vyniká jakýsi „smysl pro architekturu“. A pak se objevuje cosi, co jsme zažívali například u Svjatoslava Richtera a co se publicistickým slovníkem nedá zachytit. Řadí to interpreta do jiného pásma než „jen“ mezi nejlepší klavíristy.

Druhá část koncertu proběhla beze slov a pouze u klavíru „uprostřed“. Debussyho Rytiny, u nás o trochu méně hrané než některá preludia, avšak pro interpreta i pro posluchače stejně podnětné, zněly s technickou zázračností a s velkým jemnocitem. A program uzavřely Variace h moll na polskou lidovou píseň, op. 10 Karola Szymanowského. Řadit na závěr recitálu polské autory 20. století (typicky Szymanowského nebo Bacewiczovou) je u Zimermana pravidlo. Vybírá technicky extrémně náročné kompozice a provádí je tak, že pokud by člověk do té chvíle pochyboval o jejich invenčnosti, přejde ho to.

V závěru, před jediným přídavkem, přece jen zaznělo ještě slovo. Krystian Zimerman ohlásil ruskou hudbu – právě proto, že to teď činí málokdo. Večer zakončilo jedno z Rachmaninovových pomalých preludií, s věnováním všem matkám, jejichž děti zemřely kvůli válce – na obou stranách konfliktu. Poté pianista zvolna zavřel víko a při následujícím aplausu výmluvnými gesty ubezpečil, že hrát už opravdu nebude. Vděčné publikum ho pouštělo nerado, ale snad – navzdory proklamacím o důchodu – ještě nějaký takový večer zažije. Bude to jistě v některém menším městě spíš než v metropoli. A rozhodně bez bombastických reklam, prakticky bez marketinku. Prostě jako setkání s přáteli.

Foto: ilustrační – Facebook / Società del Quartetto di Milano, Faceboook / Iheb Ben Mabrouk, Youtube, Facebook / The Best of Classical Music