„Vílu-vypravěčku hrála Jana Plodková a byla po celé představení docela pohádkově báječná, třebaže její vstupy byly vloženy střídmě.“

„Popelku prodchla Molinari jak představitelným hereckým výkonem, tak velmi svěžím hlasem stálé, nedramatické vibrace v celém rozsahu zpívané role.“

„Její princ Petr Nekoranec byl herecky neméně na výši, měl ostatně více hereckých příležitostí. A ve zpěvu byl úchvatný.“

Smetanova síň noblesního Obecního domu se stala v pátek 8. prosince divadelním domem. Koncertní podium se stalo jevištěm, na které přivedla agentura Nachtigall Artists divadelní společnost ad hoc ke koncertnímu představení opery Popelka od Gioacchina Rossiniho. Sedm pěveckých postav a jedna herečka, Pražský filharmonický sbor a PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Łukaszem Borowiczem, to byla společnost, která stvořila dokonalé divadlo s pohádkovým závěrem. Natolik hudebně a herecky vitální, situačně vtipné a pěvecky na výši, že se scéna a rekvizity vůbec nepostrádaly.

Pohádka o Popelce je notoricky známá, v Rossiniho opeře se ale některé situace a momenty v libretu Jacopa Ferrettiho změnily. Střevíček se změnil v náramek, tři oříšky suploval poslíček, a nechyběla ani záměna osob, pro komickou operu nezbytná. V Popelce si vyměnili obleky Don Ramiro, princ ze Salerma, kterého zpíval Petr Nekoranec, se svým komorníkem jménem Dandini, kterého ztvárnil Nicola Alaimo. A tak se jedinou nadpřirozenou postavou stala víla, která v češtině posouvala originální italský text vhodnými promluvami. A také tak dokreslovala český text viditelný na obrazovce nad podiem. Vílu-vypravěčku hrála Jana Plodková a byla po celé představení docela pohádkově báječná, třebaže její vstupy byly vloženy střídmě. Vhodně překlenovaly proměny scén, vstupovala i do děje. Třeba její přemlouvání italské sopranistky Cecilie Molinari, která zpívala Angelinu-Popelku, aby se vydala na ples, bylo nejen vtipné, ale také hravé a konečně i dojemné. Hovořila k cizince neznámou řečí jako by ta jí rozuměla, tak jak rozumí nemluvně své matce, když ona s ním rozmlouvá jazykem bez slov. Popelku prodchla Molinari jak představitelným hereckým výkonem, tak velmi svěžím hlasem stálé, nedramatické vibrace v celém rozsahu zpívané role. Byla výtečná ve forte a ve výškách, okouzlující až něžná v tlumeném zvuku a vábně přesvědčivá ve finále. Ve scéně smíření, kdy chlácholí své závistivé sestry a zlého otčíma. Stejně nadchla v emocionálně silné árii „Už nebudu sama zpívat u krbu“.

Její princ Petr Nekoranec byl herecky neméně na výši, měl ostatně více hereckých příležitostí. A ve zpěvu byl úchvatný. Třebaže ve vyšších polohách doznával jeho témbr proměny v šíři spektra. Na scénu dorazil nečekaně, tak jako Popelka se sestrami, prostředkem koncertní síně od hlavních vstupních dveří k jevišti. Sestry už cestou hráli svou scénu s vybíráním šatů a šátky pohrdlivě odhazovaly do vzduchu. Popelka, jdouc za nimi, je sbírala. Nekoranec se v roli svého komorníka na cestě k podiu jen rozhlížel. Příchozí byli samozřejmě doprovázeni kužely světel, výhodu měli diváci v zadním části auditoria, kteří mohli po delší čas ocenit tyto situace. Mezi princovy špílce patřilo pentlí ovinování shromážděné osoby, a to při zpěvu doprovázejícím odhalení záměny „jak rozmotat toto klubko“. Tehdy zpívalo na jevišti dokonalé sexteto v nádherném souladu. Tato krásná scénka se také objevila v přídavku koncertu po nadšených ovacích.

Nicola Alaimo hrál vtělení prince úžasně, důvěryhodně a přesvědčivě. A krásně zpíval. Jeho baryton je pevný, silný a zvučný, s mistrnou ohebností. A je proměnlivý výrazově, jinak se jevil při scénách, kdy byl quasi princem, jinak se svým hlasem zacházel už jako odhalený komorník. Herecky geniální byl ve scéně, kdy v údivu strnul a drahnou chvíli setrval s otevřenými ústy. Báječný byl v soupeřivé strkanici s otcem Donem Magnificem, jehož basovou roli hrál a zpíval barytonista Vincenzo Taormina.

Ten debutoval v letošní sezóně v pražské Státní opeře v roli Dulcamara v opeře Nápoj lásky od Gaetana Donizettiho. Svou chvilku slávy si užil v Popelce při otevření druhého jednání, kdy zpíval o své vizi otce královské manželky. Jeho sonorní baryton je vpravdě ztepilý, vládne báječnou výslovností a obdivuhodně perlil v parlandu, s nímž vyzpíval soupis lahůdek, které budou při hostině na stole.

Čtvrtou mužskou roli v opeře Popelka zpíval bolívijský basista José Coca Loza. Byl obsazen do osoby Alidora, filozofa a princova bývalého učitele, který prochází operou jako domnělý žebrák, zkoušející charakter dcer Dona Magnifica, poté jako průvodce Popelky a rádce nepřejících sester. Technicky příjemně vypracovaný hlas vedl Loza s pregnantní výslovností. V sestupu do hlubšího rejstříku ale ve „dvoraně“ Smetanovy síně náležitě nevyzněl.

Obě dcery Dona Magnifica, starší Clorinda a mladší Tisbe, byly půvabné v hereckých akcích a skvěle zpívaly. Sopranistka Lada Bočková jako Clorinda byla přesně tou dominantní a hašteřivou osůbkou, které by člověk až uvěřil, že to myslí vážně. Má obdivuhodně smělý a mámivě barevný témbr hlasu. Mladší Tisbe, jejíž poloha je psána pro mezzosoprán, zpívala Monika Jägerová. Její altový, charakteristicky potemnělý hlas se pěkně uplatnil v duetech se sopránem a zpěvačka také vkusně uplatnila svou hereckou přirozenost.

Spoluúčinkující mužská část Pražského filharmonického sboru, pod vedením sbormistra Lukáše Kozubíka, byla excelentní. Vládla mocností souzvuku, výrazem a tvorbou nálad v součinnosti s bezvadným orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Citlivost je tomuto ansámblu zřejmá a emoční podpora lyrických momentů a majestát plesových scén naplnil operu marnotratnou náladou i pohádkovou vizí. Dirigent Łukasz Borowicz byl ohnivý až vášnivý a vtiskl provedení báječnou atmosféru bohatostí hudebních proměn. K úžasnému večeru přivedla všechny zúčastněné složky naplněná vize režisérky koncertního provedení Marie Anny Valíčkové.

******

Foto: Nachtigall Artists / Petr Dyrc