„Naše divadlo je ve velmi dobré kondici a jde jen o to, jak si povede dál a jakou bude mít podporu.“

„Mám z toho pocit, že představitelé tohoto města nestojí o zachování kvality ani kvantity kulturní nabídky pro svoje obyvatele, ani pro návštěvníky města.“

„Národní divadlo Brno se stává silným ambasadorem naší země a kultury.“

Martin Glaser je ředitelem Národního divadla v Brně od listopadu 2013 a nyní vstupuje do třetího funkčního období. Když se v roce 2013 o post ředitele v Brně ucházel, nemohl tušit, že ho čeká nejen konsolidace rozhádaných, personálně nesourodých a podfinancovaných uměleckých souborů, ale především pandemie covidu a obří generální rekonstrukce Janáčkova divadla. Všechny nástrahy ustál se ctí a dokonce se mu podařilo zejména prostřednictvím festivalu Janáček Brno a díky aktivnímu členství v mezinárodní organizaci Opera Europa postavit divadlo na mezinárodní úroveň. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz probírá zahraniční vazby, janáčkovské důrazy, zatím neuskutečněný projekt Edukačního centra,  návštěvnost, prestiž, finance, ekonomickou krizi a inflaci i podporu města Brna kulturním aktivitám.

Po deseti letech zřizovatel zhodnotil vaši práci ředitele a vy jste dostal důvěru, abyste divadlo vedl dál. Je to radostné zjištění?

Samozřejmě, že mám radost, že mohu pokračovat. Práce pro Národní divadlo Brno mě baví a dává mi smysl. Podle výsledků, které divadlo vykazovalo v předchozích letech, jsem neměl důvod se obávat, že by zřizovatel mohl mít s mou prací nějaký zásadní problém. Divadlo plní vše, co je mu uloženo zřizovací listinou, a také podle ekonomických ukazatelů si stojí velmi dobře. Po stránce umělecké máme stále větší počet kladných ohlasů odborné veřejnosti, narůstá i reflexe ze zahraničí. Naše divadlo je ve velmi dobré kondici a jde jen o to, jestli se podaří současnou úroveň udržet nebo ještě zvyšovat a jakou bude mít instituce podporu.

Ekonomické výsledky jsou dobře dokladovatelné v tabulkách. Jak je to ale s výsledky uměleckými, jak ty se dají změřit?

Kvalitu uměleckých výstupů opravdu nelze kvantifikovat anebo zjednodušit na počet hvězdiček či procent na konci recenze. Ale je řada konkrétních skutečností, které svědčí o pozitivním vývoji umělecké kvality. Divadlo nabízí inscenace, které mají evropské parametry, mnohé již vytváří zahraniční tvůrci, vystupují v nich špičkoví umělci z celého světa. Je o ně zájem na mezinárodních festivalech a jsou dobře hodnoceny i zahraniční odbornou kritikou, která nás posuzuje ve zcela jiném kontextu než ta domácí, což přináší nový druh zpětné vazby a inspirace. Je skvělé, že v poslední době jezdí na premiéry i reprízy do Brna také zahraniční recenzenti, což před deseti lety bylo těžko představitelné. A jejich texty v prestižních magazínech sem pak následně přitahují i zahraniční publikum, které je velmi náročné na kvalitu provedení. Zároveň to je ten typ turistů, o které každé vyspělé město stojí. I díky naší nabídce je město Brno pro ně čím dál zajímavější destinací. A my tak přispíváme k rozvoji města. Stejně tak by nám nikdo před deseti lety nevěřil, že budeme připravovat inscenace v koprodukci s Teatro Real Madrid a Staatsoper Berlin. Ale ono se to skutečně děje a představení Výletů páně Broučkových, které připraví režisér Robert Carsen, zahájí v listopadu 2024 další ročník festivalu Janáček Brno.

A i když zde budeme mluvit ponejvíce o opeře anebo o baletu, musím zmínit i obrovský progres, který zaznamenal činoherní soubor. Během roku uspěl v mezinárodním kontextu s inscenacemi Shakespeara, Kundery nebo Čapka. A právě s inscenací Čapkovy Matky nás čeká v roce 2025 zájezd do Národního divadla v Tokyu. Je to prestiž o to větší, že budeme teprve druhým evropským činoherním divadlem, které japonští kolegové pozvou k hostování. Tím prvním byl pařížský Odeon! Národní divadlo Brno se tak stává silným ambasadorem naší země a kultury.

Příští rok je Rokem České hudby a na podzim bude festival Janáček Brno 2024. To přímo vyzývá k opulentnímu opernímu programu…

To určitě ano, však na tom už dlouho pracujeme. Na českou hudbu se zaměřujeme od začátku sezóny. Po Dvořákově Jakobínovi následoval koprodukční projekt Hurvínek prodává nevěstu. Vznikla úžasná inscenace, která uvádí malé diváky do operního světa a po lístcích se jen zaprášilo. K oslavám výročí Bedřicha Smetany se připojíme novou inscenací jeho Dalibora, kterou bude režírovat David Pountney, velký propagátor české hudby v zahraničí. A za dirigentským pultíkem bude stát Tomáš Hanus, takže premiéra už teď budí velká očekávání. Stejně jako nová inscenace dvojice Radok a Ivanović. Každá jejich spolupráce u nás se stala událostí sezóny, věřím, že stejný potenciál má i jejich pohled na Dvořákovu Rusalku. A uvedeme i světovou premiéru nové velké opery, kterou si objednalo Národní divadlo v Brně u Ľubici Čekovské, Here I am, Orlando podle románu Virginie Woolfové. Když k tomu připočtete výše zmíněného Janáčka, tak je zřejmé, že potenciál našeho operního domu je skutečně obrovský a že měrou vrchovatou naplňujeme étos prestižního titulu Město hudby UNESCO, který by neměl být jen efektní nálepkou, ale žitou realitou.

Divadlo je aktivním členem mezinárodní organizace Opera Europe. Co to pro vás znamená?

Pro mne osobně to bylo zejména v prvních ředitelských letech mimořádně inspirativní prostředí, ve kterém kolegové z operních domů z celé Evropy nezištně sdílejí své zkušenosti. Řadu jejich impulsů jsme aplikovali i v našem divadle. Postupně jsme ale mohli nabídnout i my ty svoje a zapojit se mnohem aktivněji. Zvlášť ve chvíli, kdy jsme se připojili k streamovací platformě OperaVision, díky které šíříme zprávu o brněnské opeře skutečně do celého světa. A zároveň máme šanci oslovit nové diváky, zejména z mladší generace. Díky této spolupráci jsme mnohem snáze zvládli i těžké covidové období, kdy virtuální prostor představoval jediné bezpečné prostředí pro naše publikum. A my už jsme měli řadu konkrétních zkušeností a dovedností, na kterých jsme mohli stavět. V době pandemie jsem byl kolegy zvolen do vrcholného orgánu této asociace, kterým je tzv. Board of Directors, kde nyní v druhém období pracuji jako viceprezident. Je to velká pocta pro naše divadlo, ale i ocenění české hudební a operní kultury obecně. Ale nejde o funkci, jde o příležitost překročit lokální rozměr našeho snažení a být aktivním hráčem na evropském kulturním poli, být u věcí ve chvíli, kdy vznikají, a pomáhat jim na svět. I proto mám radost, že v posledních letech se k Opera Europa přidala i další domácí divadla – České Budějovice a Olomouc. Příznačně jsou to ta, která vedou progresivní ředitelé nastupující generace kulturních manažerů.

Skutečně v zahraničí existují lidé, kteří se věnují divadelní turistice a jezdí cíleně na zajímavá představení do různých měst. Myslíte, že u nás taky máme takovou vrstvu fanoušků, kteří nejsou odborní kritici, ale dokážou ocenit dobré inscenace?

Jsem si tím jistý! Nemám rád spekulování o tom, jestli publikum v Brně je jiné než v Praze nebo v Budějovicích, jestli to zahraniční je vyspělejší než naše. Ostatně publikum je v první řadě vizitkou nás divadelníků. Takže se jako ředitel mohu radovat, že jsme v listopadu měli vyprodanou náročnou operu Salome a zbyly nám lístky na Veselou vdovu, byť bych samozřejmě rád, aby byla do posledního místa plná i opereta. Ale publikum už od nás chce evidentně v první řadě náročné události. A přijíždí za nimi – na předposlední repríze Petera Grimese, která se hrála uprostřed týdne, jsem potkal řadu známých, kteří přijeli z Prahy, protože si toto dílo nechtěli nechat ujít. Vím, že mnozí diváci chodí na reprízy opakovaně. Nejvíc mne ale těší narůstající množství mladých tváří v hledišti. Aktuálně plné hlediště je skvělé, ale musíme myslet na budoucnost. Aby bylo plné i za pět, deset let, na to se zakládá právě teď. Takže se snažíme našim divákům nabízet komplexnější zážitky, v podobě bohatých doprovodných programů cílených na různé věkové i sociální skupiny. Bylo by skvělé, kdybychom pro tyto aktivity měli konečně i speciální prostor.

Máte na mysli projekt Edukačního centra?

Ano, to je nejen velký sen, ale i zásadní potřeba pro budoucí udržitelnost třísouborového divadla. Je škoda, že od přestřižení pásek po generální rekonstrukci Janáčkova divadla v listopadu 2018, tedy po pěti letech, není pořád práce na obnově budovy dokončena. Nečekaná změna postoje zřizovatele k další budoucnosti restauračního provozu v bývalé Bohémě se nakonec ukázala jako vynikající rozvojový impuls! Naše divadelní domy vznikly v jiných dobách, kdy se nepočítalo s potřebou takové participace veřejnosti, jakou máme dnes. Ty budovy nejsou prakticky zařízené na to, aby třeba ve foyer pobíhaly každý den děti při workshopech nebo v zákulisí procházely zástupy lidí na přednášky a diskuse. Bohéma by k tomu byla ideální a zdálo se, že to tak vidí i Zastupitelstvo, které v roce 2020 schválilo, že zde má vzniknout Edukační centrum. My jsme na to nachystáni, máme zpracovanou podrobnou architektonickou studii, rozjetou širokou škálu aktivit, o které je velký zájem mezi diváky. Ten prostor by po rekonstrukci mohl žít od prvního dne naplno! Teď už čekáme jen na rozhodnutí vedení města, které však bohužel v poslední době překvapivě váhá a zvažuje jiné možnosti využití těchto prostor, než které schválilo minulé Zastupitelstvo.

Národní divadlo v Brně není jen Janáčkova opera, ale je tu také renomovaný baletní soubor…

Ano, jsme Janáčkovo město, jiné takové není, takže akcent na operu je pochopitelný. Ale někdy se mi to jeví vůči tanečníkům až nespravedlivé. A citlivě to vnímají i lidé z baletního souboru. Přitom letos dokonce na balet přijde více diváků než na představení opery. A soubor zraje jako víno, jinak bychom nezískali potřebné licence a nemohli tančit choreografie takových mistrů jako byl George Balanchine nebo je Jiří Kylián. Protože to není jen otázka peněz, ale v první řadě kvality souboru, který musí být dostatečně silný a zralý na to, aby svolení získal. A s kvalitou repertoáru prudce stoupá zájem o práci u nás mezi mladými tanečníky z celého světa. Náš soubor je opravdu kosmopolitní, už se o něm dobře ví a když vypíšeme konkurs, hlásí se stovky zájemců ze všech zemí. Jenže i tady nastává smutný paradox, za kterým stojí nedostatečné finanční možnosti našeho divadla. My můžeme mladým tanečníkům nabídnout nádherná divadla, úžasně vstřícné publikum a možnost tančit skvělý repertoár, na kterém rychle vyrostou. Ve chvíli, kdy by to mohli začít divadlu vracet, tak zdvihnou kotvy a odchází do lépe placených angažmá po celé Evropě – a nikoliv jen na západ. My se tak stáváme jakousi farmou pro ta bohatší divadla. Vychováváme jim tanečníky, ale z té investice v podobě času, práce všech zúčastněných, kterou do jejich rozvoje vložíme, vlastně neumíme těžit, naše publikum je na vrcholu nikdy neuvidí. Jenže těm mladým lidem se nelze divit. Taneční život je rychlý a krátký a zkuste si navíc plat sboristy, který je kolem třiceti tisíc hrubého, přepočítat na eura. Růst kvality tak paradoxně vytvořil prohlubující se systémový problém. Máme papírově skvělý repertoár, ale ten netvoří kostýmy na ramínkách a dekorace ve skladech. Ten je v tělech tanečníků, kteří jej umí špičkově odtančit. Ale ta zvyšující se fluktuace znamená narůstající potřebu stále znovu vše přezkušovat s novými lidmi, narůstá tlak na taneční mistry, přestávají stačit prostorové kapacity a nedostává se čas na novou tvorbu, která je také nesmírně důležitá.

Ještě stále provozuje divadlo baletní školu Iva Váni Psoty?

Ano, v různých podobách a s různými akcenty funguje už od roku 1929! Přestože dnes nabízí i kursy pro dospělé, těžiště její práce je v rozvoji malých talentů od čtyř let věku. A zájemců je mnohonásobně více, než můžeme přijmout. Malí tanečníci se totiž střídají s členy našeho souboru ve stejných baletních sálech v provozní budově na Dvořákově ulici. Zde sídlí kromě administrativy, výroby kostýmů právě i baletní soubor. I na této budově se podepsal zub času a přehlížení potřeb našeho divadla v devadesátých a nultých letech. Kromě toho, že stav budovy volá čím dál naléhavěji po zásadní rekonstrukci, nestačí už ani kapacitně. Přednost na baletních sálech musí mít členové souboru a obnova repertoáru pro naše diváky. Pro děti tam není ani adekvátní zázemí, které by odpovídalo standardům 21. století. I tento problém by vyřešilo Edukační centrum v bývalé Bohémě, dokonce bychom mohli uspokojit i více zájemců. Takhle ale začíná reálně hrozit, že provoz baletní školy budeme muset v zájmu hlavního souboru poměrně razantně utlumovat.

Baletní aktivity mladých se ale přesto rozvíjejí?

Jsem opravdu hrdý, že jsme těsně po covidové pandemii a dlouhých letech diskusí a příprav spustili pro baletní soubor klíčový rozvojový projekt. Po vzoru velkých evropských divadel, které zase inspirovala myšlenka choreografa Jiřího Kiliána, jsme založili juniorský Balet NdB 2. Tedy takovou mládežnickou podmnožinu hlavního souboru. Nebylo by to možné bez velkorysé podpory Jihomoravského kraje. Mladí tanečníci mají jednak možnost vystupovat v našem klasickém repertoáru, který na obřím jevišti Janáčkova divadla předpokládá velké množství tanečníků ve sborových scénách. Ale zároveň každou sezónu vytváří dva speciální programy v Redutě, vznikají pro ně speciální choreografie. Angažmá ve „dvojce“ je ale limitováno dvěma sezónami. Potom buď dozrají na angažmá v hlavním souboru, nebo se naše cesty rozejdou. Baletní svět je v tomhle tvrdý a nekompromisní.

V případě Baletu NdB 2 se nicméně ukázalo, jak se vyplatí riskovat. Nejenže se ukázalo, že zájem ze strany publika je obrovský – představení v Redutě si okamžitě našla svého diváka a pravidelně bývá vyprodáno. Protože tyto produkce vznikají navzdory minimálnímu rozpočtu s maximální péčí, staly se pro nás zajímavým exportním artiklem. Juniory čeká účast na festivalu, který pro tyto soubory pořádá londýnský Královský balet, ale ještě předtím se v březnu 2024 vydají na turné po Jižní Koreji, kde by měli začít budovat povědomí o značce Národní divadlo Brno. O rok později by je pak měl následovat hlavní soubor.

Činoherní soubor je v této souvislosti poněkud v nevýhodě, nebo se to jen zdá?

Samozřejmě, že to má o něco těžší. Ale v zahraničí a zvlášť na festivalech jsou představení s titulky dávno běžnou praxí, na které je publikum zvyklé. A český repertoár se ukázal jako zajímavý exportní artikl. Vždyť Kunderovy Majitele klíčů hrajeme jako jediné divadlo na světě. Jejich přijetí na festivalu v rumunském Sibiu bylo skvělé, stejně jako ohlas na Čapkovu Matku v izraelském národním divadle Habíma. Škoda, že slibně se rozvíjejí spolupráci přerušil současný válečný konflikt. Ale tamější úspěch nám otvírá další dveře a to zase zdravě posiluje sebevědomí našeho souboru. V něm teď tvoří skvělé osobnosti, jsou úžasně sehraní a je opravdu velká radost s nimi pracovat!

Divadelní svět – festival, který budí emoce…

A tak to má být, nemyslíte? I když v posledních ročnících dominují emoce pozitivní, ve smyslu příjemného překvapení, jaké překvapivé podoby může současné divadlo mít. Našemu divadlu bylo uloženo produkovat tuto akci v době, kdy skomírala na nezájem širší i odborné veřejnosti. Tehdejší TIC nám předal akci, která v bodování grantové komise na Ministerstu kultury skončila předposlední a nedostala ani korunu příspěvku. Spolu s kolegy z ostatních brněnských divadel jsme si opravdu tvrdě odpracovali současné postavení na špičce v oboru. Loni jsme získali od grantové komise nejvyšší počet bodů. Divadelní svět je vnímán jako zásadní událost domácího festivalového kalendáře, začíná se o něm vědět ve světě a konečně plní to, co si před patnácti léty jeho zakladatelé vysnili.

Nicméně ani tento příběh není beze stínu a zdá se, že rozkvět akce se pomalu chýlí ke konci. I přes každoroční inflaci, která – jak všichni víme – v posledních letech nabrala nevídané tempo, má festival od Města Brna po patnácti letech existence stále stejný příspěvek, jako když vznikl. Jsme dnes na stropu tržeb a zároveň na maximu grantové podpory Ministerstva kultury, jsme na špičce bodového ohodnocení, ale městské peníze mají reálně o polovinu menší hodnotu než v době vzniku festivalu. Po letech progrese je festival odsouzen ke snižování rozsahu, kvalitu snižovat nechceme. A ani nemůžeme. Letos bude v rámci festivalu v Redutě organizována konference Mezinárodní asociace divadelních kritiků, přijede na dvě stovky lidí z celého světa, je to skvělá příležitost dostat brněnskou a českou kulturu do celosvětového povědomí, příležitost pro kulturu této země, jak se silněji zapojit do mezinárodní sítě. Ale bohužel už teď je jasné, že kvůli nedostatku peněz tuto výjimečnou šanci nevyužijeme na maximum.

V poslední době se velmi diskutuje ekonomická krize a inflace. Jak se promítá tato skutečnost do rozpočtu Národního divadla v Brně pro příští rok?

Bohužel nijak. Nechci tu plakat, ale zřizovatel v této chvíli nereflektuje inflaci a výše rozpočtu je již několik let v jádru stejná, bez ohledu na zvyšující se náklady, a to jak na základní provoz, tak na doprovodné aktivity. Zřizovatel kryje zákonný nárůst platů, pokud je tedy stát chce zvýšit, dokrýval nám náklady na energie. My zase zvedáme tržby a roste počet diváků. Ale ve výsledku se prostředky na ostatní služby, výrobní materiály, opravu a udržování povážlivě tenčí, protože nárůsty cen jsou objektivně v našem sektoru mnohem rychlejší. Letos se nám od města bohužel nepodařilo získat nad výše uvedené ani korunu navíc, pro příští rok jsou to dva miliony, ovšem při obratu 650 milionů korun. Bohužel opravdu nevím, jak to interpretovat jinak, než že představitelé tohoto města nestojí v případě Národního divadla Brno o zachování kvality ani kvantity kulturní služby pro svoje obyvatele, ani pro návštěvníky moravské metropole.

Stejný je bohužel i postoj k festivalu Janáček Brno. I ten se přece realizuje na objednávku města, je to vlajková loď brněnské kultury. A dotace je po šest let stále stejná! Máme pro festival zajistit špičkové zahraniční hosty, ale naši partneři o inflaci nediskutují, prostě své zvýšené náklady promítnou do svých požadavků – berte, nebo nechte být. Věřím, že díky Memorandu o spolupráci, které jsme uzavřeli s Ministerstvem kultury, zahraniční spolupráci, soukromým mecenášům nebo vyšším tržbám, které plánujeme, se ještě v příštím roce podaří janáčkovský festival udržet v aktuální špičkové formě. Město se na této akci bude podílet necelými čtyřiceti procenty.

Ještě před rokem jsme v Brně usilovali o titul Evropské hlavní město kultury. Po pár měsících od neúspěchu mám ale pocit, že se kultura opět stává tím nepříjemným prosebníkem o podporu, který nikdy nemá dost. Kultura je ale investice do společnosti, i když z pohledu účetního jde jen o oblíbené „projídání provozních peněz“. Ale co jiného by mělo být prioritou v Janáčkově městě než špičkový operní dům zapojený do mezinárodní divadelní sítě a excelentní festival dedikovaný mistrovu dílu?

Foto: Facebook NdB, Facebook M. Glasera, Patrik Borecký, Arthur Abram, Ivo Dvořák, Emanuel Bon