„Děda byl velký perfekcionista a díky tomu se stal slavným, protože povznesl zvuk harfy na špičkovou úroveň, kdy třeba vůbec nebylo slyšet, jak šlape na pedály.“

„Za svůj skutečný dirigentský debut považuji koncert s Karlovarským symfonickým orchestrem, který se uskutečnil 13. listopadu 2013.“

„Hodně dbám na kulturu tónu, protože znám mnoho hráčů, kteří jsou jinak výborní, avšak kvalita jejich tónu značně pokulhává.“

Felix Slováček ml. je dokonalý prototyp multižánrového talentu. V diváckém povědomí je sice nejvíce zapsán jako klarinetista, ale již deset let se intenzivně věnuje také dirigování. Tak na Silvestra vystoupí s Komorní filharmonií Pardubice v Sukově síni pardubického Domu hudby, přičemž vedle vedení orchestru představí ještě další své schopnosti.

Slováček se totiž etabloval rovněž jako saxofonista, zpěvák, herec a před nedávnem i jako organizátor koncertu na počest nedožitého jubilea svého dědečka Karla Patrase. Na tomto večeru prokázal jak svoji hráčskou, tak i dirigentskou erudici a o týden později v Divadle Semafor v rámci Pocty Ferdinandu Havlíkovi s naprostou suverenitou odehrál všechny klarinetové chorusy přesně v „havlíkovském“ swingovém duchu. Jako hostující dirigent spolupracuje například se zmíněnou Komorní filharmonií Pardubice, dále s Filharmonií Hradec Králové, Severočeskou filharmonií Teplice, Filharmonií Bohuslava Martinů a dalšími orchestry. Hraje v muzikálech, provozuje činohru a zpívá s Big Bandem Felixe Slováčka.

Kde se zrodil impuls k tomu, že ses rozhodl zorganizovat vzpomínkový koncert ke stému výročí narození tvého dědečka, legendárního harfisty a pedagoga Karla Patrase?

Přítelkyně houslistka Michaela Ericssonová uspořádala první ročník hudebního festivalu v Mnichovicích pod názvem Mnichovice hudby více a přitom neopomněla zmínit, že její dědeček, slavný houslista a dirigent Josef Vlach, by letos v červnu oslavil sté narozeniny. Tehdy jsem si uvědomil, že můj dědeček Karel Patras bude mít v říjnu také nedožité sté narozeniny. Navzdory tomu, že všechny žádosti o granty pro letošní rok byly už dávno passé a jediný grant, který se mi podařilo získat, byl od Nadace Život umělce, jsem se rozhodl koncert realizovat.

Jak to pokračovalo?

Zavolal jsem řediteli České filharmonie Davidu Marečkovi, který mi sdělil, že Česká filharmonie občas připomíná své bývalé členy prostřednictvím koncertů, tudíž by mohli realizovat vzpomínkový večer na Karla Patrase v Dvořákově síni, což se mi moc líbilo, ale bylo mi jasné, že bych v takovém případě neměl výraznou možnost se v rámci onoho koncertu umělecky vyjádřit. Zvolil jsem tedy druhou variantu, a sice komorní koncert v Sukově síni Rudolfina. A jediný volný termín, který mi zde pan ředitel Mareček nabídl, byl pátek 20. října, což je právě den, kdy se můj dědeček narodil!

Podle jakého klíče jsi oslovil interprety?

Vzhledem k tomu, že děda v šedesátých letech natáčel s Josefem Vlachem Debussyho Tance pro harfu, oslovil jsem Český komorní orchestr a harfistky Kateřinu Englichovou a Kateřinu Valáškovou. Také jsem chtěl, aby na koncertě promluvil Jiří Hlaváč, protože je to můj pedagog, mistr slova a navíc se s dědou osobně znal. Musím říct, že jeho vyznání bylo geniálně trefné, za což mu dodatečně moc děkuji.

Jaký jsi vybral repertoár?

Na začátku zazněla Koncertní etuda es moll Félixe Godefroida pro sólovou harfu v provedení Kateřiny Valáškové. Dále, vzhledem k tomu, že se koncert konal v Sukově síni, zvolil jsem Sukovu Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave. Dále jsem vybral Píseň slavíka Václava Trojana, kde jsem si zahrál sólový part na sopránsaxofon. Následovalo Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie, avšak stěžejní skladbou celého večera se staly Debussyho Tance pro harfu a smyčcový orchestr. Tuto kompozici měl děda velmi rád, natočil ji jak s Josefem Vlachem a Českým komorním orchestrem, tak s Českou filharmonií a jedná se nejen o moji srdeční záležitost, ale i máminu a celé rodiny. Finále koncertu patřilo Ondřeji Kukalovi a jeho Clarinettinu, v němž jsem si také sólově zahrál.

Tvůj dědeček byl velmi respektovaným pedagogem HAMU a dlouholetým členem České filharmonie. Byl pro tebe v dětství a raném mládí určující osobností?

Viděno zpětně, stoprocentně ano. Chodil se mnou na kroužky, cvičili jsme spolu na klavír a formoval mě především ve slušném chování. Byl velmi noblesní, nesnášel pozdní příchody a vyzařovala z něho silná autorita. Člověk tak měl před ním velký respekt.

Co nejdůležitějšího sis od něho odnesl do profesionálního muzikantského života?

Co se týče přístupu ke cvičení, je třeba dané místo zahrát stokrát, dokud nebude perfektní. Děda byl velký perfekcionista a díky tomu se stal slavným, protože povznesl zvuk harfy na špičkovou úroveň, kdy třeba vůbec nebylo slyšet, jak šlape na pedály. Kromě toho disponoval absolutním sluchem, takže nikdy neměl sebemenší problém s laděním. Ke každému studentovi přistupoval jednotlivě a když jsem měl po nedávném koncertě možnost pohovořit si s jeho žákyněmi, všechny na něho pěly pochvalné ódy, protože je vytáhl z hráčských potíží.

Dovedl bys vyslovit motto, které by ho charakterizovalo?

Raději o hodinu dřív než o minutu později. A jeho oblíbené rčení bylo také: „Necháme to pozdějšímu vývoji“ a spojení „No, bodejť!“, což de facto znamená: „Ještě aby ne!“

A to používáš také.

No, bodejť!

V závěru večera ses chopil klarinetu a podal jsi strhující výkon v Kukalově Clarinettinu. Jak dlouho máš tuto skladbu na repertoáru a v čem je náročná oproti jiným dílům klarinetové literatury?

Když jsem studoval klarinet na HAMU, probíhala soutěž Pražského jara, na níž byla tato skladba ve finále povinná. Tehdy ji začali všichni cvičit, včetně mě, a i když jsem se na Pražské jaro nedostal, hrál jsem Clarinettino během studií několikrát. S Ondrou Kukalem jsem stále v kontaktu a kromě tohoto koncertu byl na všech mých provedeních této své kompozice, která je technicky a rytmicky velice náročná, zejména na souhru s ostatními.

Musím říct, žes mě jako dirigent zcela uchvátil svým vnitřním ponorem, ať už při Sukově Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave, Mahlerově Adagiettu či Debussyho Tancích pro harfu a smyčcový orchestr. Kdo tě nasměroval na dirigentskou dráhu?

Táta. Přál si totiž už před mnoha lety, abych šel studovat dirigování na Pražskou konzervatoř. Mně se však do toho nechtělo. Z hecu jsem se sice přihlásil, ale nevzali mě. Po několika letech jsem dostal nabídku, zda bych oddirigoval koncertní šňůru Severočeské filharmonie Teplice s kapelou Nezmaři. Souhlasil jsem, a tak jsem se začal dirigování opět věnovat. Za svůj skutečný dirigentský debut však považuji koncert s Karlovarským symfonickým orchestrem, který se uskutečnil 13. listopadu 2013 a dirigoval jsem na něm docela náročný repertoár. Začínali jsme tehdy předehrou ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila, následoval violoncellový koncert Vjačeslava Grochovského staršího, Musorgského Noc na Lysé hoře a druhá část patřila Eduardu Nápravníkovi a jeho Koncertu pro klavír a symfonický orchestr.

Kde jsi čerpal teoretické i praktické dovednosti, které jsou k dirigování potřeba?

Bral jsem soukromé hodiny dirigování u pana profesora Jaroslava Vodňanského. Jinak jsem samouk.

Převážila dnes tato profese nad tvými ostatními?

V posledních dvou třech letech ano, velmi rád ale kombinuji dirigování se sólovým hraním.

Od roku 2013 vystupuješ v Divadle Semafor. Jak k tomu došlo?

Jako herec jsem začínal u rodiny Pixů v Divadle Hybernia v muzikálové pohádce Kapka medu pro Verunku, a díky nim jsem se šel podívat do Semaforu na představení Jiřího Štědroně Jsme tým. Tam za mnou přišel kamarád, trumpetista a člen Semaforu Michal Stejskal se slovy: „Felixi, budeme připravovat Kdyby 1000 klarinetů a zatím nemáme žádného herce, který by uměl hrát na klarinet. Mohu tě doporučit panu Suchému?“ Souhlasil jsem, zanedlouho mě pozvali na konkurs a byl jsem přijat.

Byl jsi jednou z klíčových osobností semaforského vzpomínkového večera Pocta Ferdinandu Havlíkovi, který se konal u příležitosti jeho nedožitých 95. narozenin a výročí deseti let od jeho úmrtí. Co si představíš, když se řekne Ferdinand Havlík?

Svérázný, specifický a originální humor, naprosto špičkového klarinetistu, který mohl konkurovat interpretům světové úrovně, a úžasného člověka. Poznal jsem ho jako malý kluk, když v Lucerně společně s mým tátou zorganizovali setkání klarinetistů, jichž se tehdy sešlo více než tisíc. Vím, že se mělo jednat o zápis do Guinnessovy knihy rekordů, což se ale bohužel neuskutečnilo.

Během zmiňovaného večera jsi s Big Bandem Semaforu znamenitě, s vtipem a nadhledem odehrál všechny klarinetové chorusy, které hrával se svým Swing Bandem Ferdinand Havlík. Jak moc bylo náročné ponořit se do jeho stylu a přitom zůstat sám sebou?

Hodně jsem poslouchal jeho nahrávky, abych jej mohl co nejlépe napodobit, protože noty, které ve svých chorusech používal, měly hlavu a patu a nejednalo se jen o bezduché hraní techniky. V jeho sólech bych de facto nevyměnil vůbec nic a i když jsem je nehrál přesně do poslední notičky jako Ferda, snažil jsem se zůstat v jeho duchu. Ale byla to práce.

V čem ti imponoval jeho interpretační projev?

V naprosté originalitě a v technické vybavenosti. Vzorem mu byl Benny Goodman, ale dle mého názoru Ferda disponoval lepším tónem.

V čem spočívá klarinetový odkaz Ferdinanda Havlíka?

Každý klarinetista by si měl pustit jeho nahrávky a myslím si, že by každému právem spadla brada po zjištění, jaký to byl jazzman a génius. Proto by se na něho nemělo zapomínat. Zastávám názor, že každý člověk, který se alespoň trochu zajímá o jazz, by měl vědět, že Ferdinand Havlík byl vrcholnou kapacitou jak v klarinetovém řemesle, tak v komponování a aranžování, jehož jedinečný humor v hudbě dodnes nemá žádného pokračovatele.

Kdy jsi poprvé zažil okouzlení jazzem?

Když jsem byl malý a jeli jsme s tátovým big bandem na zájezd na Sicílii, přičemž autobus byl plný vynikajících jazzových muzikantů, jako byli Pavel Husička, Jirka Hlava, „Čudíř“ Koželuh, „Bažík“ Pavelka, Franta Kryka, Jirka Kudrman, Pavel Pivarči, Štěpán Markovič, Honza Smolík, Petr Kořínek, Ivan Korený nebo „Buddy“ Zbořil. V tom prostředí jsem ale vyrůstal od malička, protože mě táta často bral na natáčení do Áčka. (pozn. JH: Rozhlasové studio A)

Do jaké míry tě při jazzové výchově ovlivnili trumpetisté Pavel Husička a Jiří Hlava?

Jirka Hlava byl mým druhým tátou a strejdou zároveň, který se o mě vždycky úžasně staral. Jeho odchod jsem hodně oplakal. Pavel Husička oplýval taktéž fantastickým, originálním humorem a neustále vymýšlel různé hlášky, například: „Tady je tak nahuleno, že není vidět ani na grog“ nebo „Beethoven napsal Odsudovou a pak pletl pátou přes devátou!“

Pavel Husička mi v roce 2006 vyprávěl, žes ho překvapil svým zájmem o nahrávky Cheta Bakera, jichž měl nespočet.

No, vidíš! Pavel byl úžasně milý, hodný člověk a vynikající muzikant. Jinak já mám hudebních záběrů více, hrál jsem třeba i rock, takže se nepovažuji vyloženě za jazzmana, který by nosil čepičku a kudy by chodil, tudy by improvizoval. Když jsem byl malý, chodil jsem na klavírní improvizaci ke Zdeňku Bartoškovi (dnes používá jméno Sidonius Karez), což byl výborný učitel, ale mě tehdy víc bavilo hrát na bicí. Založili jsme s Filipem Novotným a Jaroslavem Mojžíšem trio ve složení klavír, flétna a bicí a věnovali jsme se především free jazzu.

Považuješ za důležité, aby se hudebník v dnešní době dokázal orientovat napříč žánrovým spektrem?

Určitě je to potřeba. Také hodně dbám na kulturu tónu, protože znám mnoho hráčů, kteří jsou jinak výborní, avšak kvalita jejich tónu značně pokulhává.

Kolik hodin cvičíš, když máš volno?

A je to tady…

Například Ferdinand Havlík cvičil na klarinet čtyři až pět hodin denně.

A proto byl tak dobrý! Když jsem studoval HAMU, trénoval jsem kolem tří hodin denně, dnes cvičím zejména před vystoupením.

Jaký je tvůj cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Být zdravý a co nejvíce dirigovat.

Na co se těšíš naopak v nejbližší době?

20. listopadu proběhla v Hudebním divadle v Karlíně premiéra muzikálu Močál Story Ivana Mládka, v němž se starám o hudební složku a hraji na kytarové banjo. Dále budu dirigovat Silvestrovský koncert s Komorní filharmonií Pardubice a po Novém roce mě čeká koncert s Filharmonií Hradec Králové. V Hudebním divadle v Karlíně budeme připravovat novou muzikálovou pohádku Kapka medu pro Verunku a v Divadle Semafor se v březnu uskuteční obnovená premiéra Kytice. Také nemohu opomenout, že hraji v Divadle Kalich v muzikálu Krysař, a dokonce i v ryze činoherním představení Strašnického divadla, a sice v komedii Stará láska nerezaví.

Foto: archiv Felixe Slováčka ml., F. Jirásek, FotoPerry, David Sedlecký, Facebook