„Jako posluchač jsem samozřejmě začínal Dvořákem a Smetanou, což se mi postupně rozrostlo do té míry, že v současné době fandím v klasice téměř všemu a stejně tak i v jazzu.“

„I když jsem měl klasiku rád, jako hráč jsem se věnoval převážně big bandovému hraní. Jednou mě ale oslovili z Pražského komorního orchestru bez dirigenta, abych s nimi jel do Španělska.“

„Trumpeta je nevyzpytatelný nástroj, u něhož ti to jeden hraje a druhý den začínáš znovu.“

Legendární trumpetista Zdeněk Zahálka je přírodní úkaz. Na trubku začal hrát už před sedmdesáti šesti lety a během svého dlouhého muzikantského života prošel, ať už jako hráč kmenový či hostující, všemi tuzemskými profesionálními big bandy a rovněž Pražským komorním orchestrem bez dirigenta. Desítky let také zasvětil pedagogické práci. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka učil až do svých osmdesáti šesti let a patřil zde k nejlepším pedagogům, který svým studentům dokázal předat kromě názorné výuky ve hře na trubku, též také potřebný nadhled, a to nejen nad profesí hudebníka, ale i nad životem. A v neposlední řadě i originální smysl pro suchý a ironický humor. Navzdory tomu, že letos v červnu oslavil jednadevadesáté narozeniny, stále aktivně působí jako první trumpetista v několika big bandech. Je tedy regulérně nejstarším hrajícím trumpetovým lídrem v České republice.

Jsi rodákem z Hradce Králové. Kde se zrodil impuls k tomu, že jsi začal v roce 1950 studovat hru na trubku na Pražské konzervatoři?

Jako dítě jsem každoročně jezdil na prázdniny do Krupé u Rakovníka. Odtamtud pocházela celá rodina Hornofů, což byli příbuzní z tátovy strany. Můj strýc byl kapelníkem, přičemž jeho syn hrál na křídlovku a to mě zaujalo. Zkoušel jsem do ní „frkat“, ale strýček mi řekl: „Tohle tady nedělej, vezmi si křídlovku domů, a když se na ni naučíš, je tvoje.“

Jak to pokračovalo dál?

Psal se rok 1946, z prázdnin jsem si odvezl křídlovku a táta mně doma zařídil kantora, což byl bývalý vojenský muzikant František Pšenička. Začal jsem k němu chodit na hodiny.

Tvé hudební začátky tedy nebyly spjaty s houslemi či klavírem?

Klavír jsme doma neměli a na housle jsem jako úplně malý sice chvilku hrál, ale nebavilo mě to. Pokud jde o křídlovku, jednalo se tehdy ještě o nástroj vysokého ladění, což se dnes už vůbec nepoužívá, teprve později jsem přešel na trubku B v nízkém ladění. V roce 1947 jsem začal hrát obligátní trumpetu ve skautské kapele a jeli jsme vlakem přes Německo až do Francie na jamboree. Vzpomínám si, že členem naší pětisetčlenné výpravy byl také Miloš Forman. Pak přišel únor 1948, skauting zrušili, a dokonce některé kluky pozavírali. Tehdy jsem začal vystupovat v Hradci Králové v Palmové zahradě s taneční kapelou v obsazení čtyř saxofonů, tří trumpet, jednoho trombonu a kompletní rytmiky, přičemž jsme hrávali pravidelně středy, čtvrtky, soboty a neděle. V roce 1950 jsem se přihlásil k přijímacím zkouškám na Pražskou konzervatoř a byl jsem přijat.

Byl jsi před začátkem studia na konzervatoři něčím vyučen?

Ano, soustružníkem kovů. Sice jsem se chtěl už tehdy věnovat jenom trumpetě, ale táta mi řekl: „Tak to ne, napřed se vyučíš a pak si dělej, co chceš.“ Jakmile jsem však začal hrát na trubku, od prvního okamžiku jsem se do ní zamiloval a věděl jsem, že nic jiného dělat nechci, což mi vydrželo do dneška, a i když jsem měl v životě tisíckrát chuť ji zahodit, vždycky jsem se k ní vrátil.

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali tvůj interpretační projev?

Nejdříve to byl zmíněný František Pšenička a na konzervatoři mě učil Jaroslav Kolář. (JH: autor učebnice Škola hry na trubku a křídlovku)

Jak probíhaly začátky tvé profesionální muzikantské dráhy?

V roce 1951 jsem začal hrát v Sevastopolu s kapelou Libora Peška, u něhož jsem strávil dva roky. Libor byl vynikající dirigent a trombonista, který rozuměl nejen klasice, ale i jazzu. V červnu 1953 jsem jako posluchač třetího ročníku začal účinkovat v Alhambře s Orchestrem Bobka Bryena v programu Jaroslava Štercla. Tehdy jsem měl měsíční honorář 1600,- Kčs, kdežto kluci v České filharmonii brali 600,- Kčs měsíčně. V té době se na Václavském náměstí hrálo téměř v každém objektu, třeba konkrétně v Hotelu Ambassador byly čtyři podniky, v nichž se provozovala živá hudba: Alhambra v suterénu, dále kavárna, vinárna a bar. S Bobkem Bryenem jsem vystupoval až do konce třiapadesátého roku; poté odjeli do ciziny, kam jsem s nimi kvůli škole jet nemohl, a tak jsem přijal angažmá ve Varieté v Orchestru Jiřího Procházky, s nímž hrával známý trumpetista Tonda Štěpánek. V roce 1955 jsem musel po škole na vojnu do souboru Vítězná křídla a poté jsem strávil rok v posádkové dechové hudbě v Milovicích.

Co následovalo po skončení základní vojenské služby?

Vrátil jsem se zpět do Alhambry, kde však došlo k bizarní situaci, že orchestr, v němž jsem byl já a ještě dva, taktéž nově příchozí kolegové čerstvě v angažmá, mezitím v rámci termínované smlouvy zrušili. Tak se stalo, že jsme přišli 1. prosince poprvé do zaměstnání, a tam byla jiná kapela, kde nás nepotřebovali. Byli jsme však v pracovním poměru, měli jsme uzavřenou smlouvu, a dokonce se za nás postavil i závodní výbor ROH, takže jsem tenkrát pobíral asi čtyři měsíce plat, aniž bych zahrál jediný tón.

Měl jsi někdy ambici přihlásit se na konkurs do některého z našich předních symfonických orchestrů, jako byla Česká filharmonie, Symfonický orchestr Československého rozhlasu nebo Symfonický orchestr hl. m. Prahy?

Po pravdě ani moc ne, protože po absolutoriu konzervatoře jsem se de facto věnoval jenom jazzové a taneční hudbě. Sice jsem se v roce 1959 přihlásil na konkurs do plzeňské opery, který jsem ale neudělal, protože tamní stávající trumpetista si na hledanou pozici vzal svého žáka. Přišel však za mnou dirigent plzeňské operety a nabídl mi angažmá, jež jsem přijal. A opět: nově přijatý trumpetista dostal v opeře měsiční gáži 600,- Kčs, kdežto mně dali v operetě 1600,- Kčs měsíčně. Po roce mi z Prahy zavolal Franta Chrstoš, který hrál v opeře Národního divadla, že odjíždí do ciziny, a chtěl, abych to vzal za něho.

Jak to dopadlo?

Špatně, protože ve Zlaté kapličce se proti mně v rámci zákulisních intrik vzbouřili. Standa Šimek, což byl výborný první trumpetista orchestru opery Národního divadla, však zařídil, že jsem tam chodil jako externista hrát fanfáry v Libuši a v Rusalce. Naštěstí se hned druhý den po mém plzeňském návratu u mě doma objevil Zdeněk Barták (vůbec netuším, jak se dozvěděl, že jsem zpátky v Praze) a nabídl mi angažmá ve svém orchestru, které jsem samozřejmě přijal.

Jaký je tvůj vztah ke klasické hudbě z pozice interpreta a jaký z pozice posluchače?

Jak již bylo řečeno, i když jsem měl klasiku rád, jako hráč jsem se věnoval převážně big bandovému hraní. Zhruba v polovině sedmdesátých let mě však oslovil kolega z Lidové školy umění ve Vraném nad Vltavou, který hrál na klarinet v Pražském komorním orchestru bez dirigenta, abych s nimi jel do Španělska, že jim chybí první trumpetista. Jeho nabídku jsem rád přijal, a tak jsem s tímto tělesem absolvoval třítýdenní zájezd. Na repertoáru byla klasika všeho druhu počínaje Haydnem a konče moderními autory dvacátého století. Orchestr byl složen ze skvělých hráčů; každou chvíli účinkoval někde v cizině, nejčastěji v USA, což mi nedávno potvrdil jeho dlouholetý člen, klarinetista Mirek Janda. Hráli jsme ve dvou trumpetách, přičemž koncertní mistr na mě vždycky ukázal, abych zahrál sólovou fanfáru, a jelo se dál. Jako posluchač jsem samozřejmě začínal Dvořákem a Smetanou, což se mi postupně rozrostlo do té míry, že v současné době fandím v klasice téměř všemu a stejně tak i v jazzu.

Kdy a jak jsi zjistil, že z tebe bude trumpetový lídr, a nikoliv chorusový hráč?

Snadno. Když jsem přišel v roce 1960 do Orchestru Zdeňka Bartáka, začal jsem hrát první trumpetu. Chorusy jsem sice také trochu zkoušel, ale když jsem slyšel, jak je hrají kolegové vedle mě, bylo mi jasné, že nemá cenu, abych se do toho pouštěl, kdežto hrát první trumpetu mně nějaké větší problémy nečinilo.

V tuzemských poměrech působilo velmi málo trumpetových lídrů, kteří byli zároveň chorusáři. Do tohoto úzkého okruhu patřil například Richard Kubernát, Jaromír Hnilička nebo Jaroslav Lautner. Byl jsi donucen v některé z jazzových formací zahrát někdy chorus?

V podstatě ne, jednak jsem se do toho nehrnul, a když se jednalo o malou partu, zahrál chorus třeba saxofon, a když to byl big band, vždycky v něm byl k dispozici nějaký jiný trumpetista, který chorusové hraní ovládal.

V druhé polovině padesátých let jsi hrál také s Josefem Audesem. Jak k tomu došlo?

V Brně tehdy působila malá taneční kapela, která doprovázela kabaretiéra a estrádního umělce Rudu Stolaře. Doslechl jsem se, že ve zmíněném ansámblu obměňují obsazení, tak jsem s nimi začal hrát a za nedlouho k nám přišel také Pepík Audes.

V jakém nástrojovém složení jste hráli?

Trumpeta, saxofon, kompletní rytmika a jako zpěvačka s námi vystupovala Eva Martinová. S Pepíkem jsme se ihned skamarádili, byl to vynikající jazzman posedlý muzikou, který následně přijal angažmá v Orchestru Gustava Broma. Musím říct, že v této muzikantské partě jsem si párkrát chorus zahrál. A když jsem měl později svoji kapelu v Praze ve Varieté a náhodou se tam Pepík Audes objevil, vždycky vytáhl saxofon a šel si s námi zajamovat.

Josef Audes razil tezi, že není dobré při různých hudebních festivalech či soutěžích poslouchat účinkující, kteří vystupují před tebou.

Ano, s tím souhlasím. Zbytečně tě to totiž rozhazuje. Musíš hrát sám za sebe, stejně jako každý hráč hraje vždycky sám za sebe. Představ si, že bys měl třeba hrát v Lucerně, před tebou by vystupoval Maynard Ferguson a ty bys ho poslouchal, což by tě jenom otrávilo.

V letech 1960–1964 jsi byl lídrem trumpetové sekce v Orchestru Zdeňka Bartáka. Jak se lišil jeho sound od Orchestru Karla Vlacha?

S Orchestrem Zdeňka Bartáka jsme byli zaměstnanci Repre (JH: Reprezentační dům hl. m. Prahy, nyní se používá název Obecní dům), takže jsme hráli převážně na plesech v jeho prostorech. „Vlach“ byl už v té době zavedená kapela, ale Barták mu šlapal na paty. Z doslechu vím, že jednou někde účinkovaly oba orchestry, přičemž Barták vystupoval jako první a vypálil všechny spolehlivé pecky, pak nastoupil Vlach a de facto neměl co hrát. Bartákova kapela byla zkrátka dobrá a velmi našlapaná.

V letech 1964–1991 jsi působil v Orchestru Městských divadel pražských. V jakém jste hráli složení?

Městská divadla pražská obsahovala čtyři scény (Divadlo ABC, Divadlo Komedie, Komorní divadlo, Divadlo Rokoko) a my jsme fungovali na všech. Orchestr čítal kolem dvaceti členů, tedy kompletní smyčce, flétny, klarinety, fagot, dvě trubky, tři trombony a rytmika. Původní záměr byl totiž takový, že bychom měli doprovázet především muzikály, a je pravdou, že zpočátku jsme jich odehráli poměrně dost. Postupem času se však hudební složka u nově uváděných inscenací začala eliminovat, takže z původních třiadvaceti představení měsíčně jsem jich v pozdějších letech průměrně odehrál třeba jen šest.

O jak náročný repertoár se jednalo?

Jak kdy, některé muzikály byly docela obtížné.

Jak jsi vnímal genius loci těchto scén a které herecké osobnosti souboru Městských divadel pražských tě nejvíce upoutaly?

Tam to bylo nabité. Musíš uvážit, že se v nich hrála jak činohra, tak muzikál, tudíž tam působili takoví herci jako Václav Vydra, Pepík Bek, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Irena Kačírková, Alena Vránová nebo Jaroslava Adamová. Rád jsem se chodil dívat, jak zkoušejí, a to i v inscenacích, v nichž jsem nehrál.

Divadelní klub ABC byl považován za nejproslulejší ze všech divadelních klubů v Praze. V čem spočívala jeho výjimečnost?

Až do roku 1962, kdy Divadlo ABC přešlo pod hlavičku Městských divadel pražských, působil v těchto prostorech Jan Werich, takže z jeho ducha zde nepochybně něco zůstalo. V klubu byl klavír, tudíž po skončení představení zde většina účinkujících zůstala a popíjela. Také sem často přicházeli herci z jiných pražských divadel zahrát si mariáš i všechno možné ostatní.

V druhé polovině šedesátých let jsi založil vlastní sexteto. Z jakého popudu se tak stalo?

V roce 1965 za mnou přišel Karel Vacek mladší, který vedl velký taneční orchestr, a nabídl mi, abych to po něm převzal. Souhlasil jsem a záhy jsem z této velké kapely utvořil ještě malou, s níž jsme poté pravidelně hráli nejen v Lucerna Music Baru a ve Varieté, ale jezdili jsme také do Západního Německa. Vzpomínám si, že jeden rok jsem měl první volný den až 16. září. Hrál jsem totiž v Městských divadlech, odtamtud jsem šel rovnou po představení vystupovat do Lucerna Music Baru a v létě jsme jeli dlouhodobě účinkovat do Jugoslávie, kde jsme zůstali až do poloviny září.

Jaké bylo nástrojové složení sexteta?

Trubka, tenorsaxofon a čtyřčlenná rytmika.

S touto formací jsi také doprovázel Miroslava Horníčka.

Ano, tehdy mě Pepík Pech informoval o tom, že Horníček shání kapelu, tak jsem za ním zašel a domluvili jsme se. Jednalo se o Hovory H, v nichž jsme na začátku zahráli jednu pecku, pak mluvil Horníček a pak jsme zase něco zahráli. Během jednoho vystoupení to vyšlo asi na šest skladeb. Jezdili jsme po celé republice a musím říct, že to byla skvělá spolupráce.

Stýkali jste se s Miroslavem Horníčkem i v soukromí?

Ano, zejména si vzpomínám na jeden večer ve Vizovicích, kdy jsme popíjeli, povídali si, já jsem něco řekl a on najednou zareagoval: „A víte, že vy mně připadáte jako já?“ Načež jsem odpověděl: „No, to by mi tak ještě scházelo!“ Mirek se začal smát a hned řekl: „Musíme si tykat!“ Od té doby jsme si tykali a byli jsme v přátelském kontaktu až do jeho odchodu.

Ve druhé polovině sedmdesátých let jsi začal jako lídr trumpetové sekce působit ve třech slavných big bandech, avšak odlišného soundu: Swing Bandu Ferdinanda Havlíka, Orchestru Václava Hybše a Pražském Big Bandu Milana Svobody. Ve kterém z nich ses cítil nejlépe?

Pro mě byl zajímavý Milan Svoboda a Ferda Havlík, a to zejména diametrálně odlišným repertoárem. U Venci Hybše jsem si však také dobře zahrál, hodně jsme doprovázeli Televarieté s Vladimírem Dvořákem a Jiřinou Bohdalovou. S Ferdou jsme jezdili často hrát do Německa a se Svobodou jsem absolvoval zájezd do Maďarska, Polska a s jeho menší partou do Španělska.

V roce 2006 jsi také hostoval s Big Bandem Gustava Broma za řízení Vladimíra Valoviče.

Prošel jsem de facto všemi big bandy. Kupodivu docela pozdě, počátkem osmdesátých let, jsem se dostal do Orchestru Karla Vlacha, kam mě za sebe poslal Pavel Husička. Vlach se hned ptal, co je s Husičkou, řekl jsem, že je někde na horách, načež zareagoval: „No jo, my židi pracujeme a muzikanti si jezdí na hory.“ Také ho zajímalo, kdo hraje první trumpetu v Pražském Big Bandu Milana Svobody. Odpověděl jsem, že já. S Vlachem jsem hrál poté ještě dvakrát, a vždycky první trumpetu. Často jsem jako první trumpetista zaskakoval v Big Bandu Venci Kozla i Felixe Slováčka. Rovněž nemohu opomenout, že od roku 1985 jsem sedmadvacet let působil jako kmenový trumpetový lídr Bohemia Big Bandu, jenž založil a vedl Bohouš Volf.

Kolik hodin denně cvičíš, když máš volno?

V současné době tomu věnuji hodinku denně. Bývaly ale doby, kdy jsem cvičil pět až šest hodin denně. Naprostou pravdu však měl trumpetista Vlasta Kloc, když prohlásil: „Každý den začínám znovu.“ Trumpeta je totiž nevyzpytatelný nástroj, u něhož ti to jeden den hraje a druhý skutečně začínáš znovu.

Potýkal ses někdy se závažnějšími nátiskovými problémy?

Ano, když jsem byl na konzervatoři, tak jsem pod vlivem spolužáků z vyšších ročníků, kteří mi říkali, že musím hrát lehčeji, začal zkoušet takzvaný „nonpres“, jehož princip spočívá v tom, že si trumpetu uvazuješ na provázek, abys vyvíjel co nejmenší tlak na nátrubek. A tím jsem se skoro zničil, i když jsem už ve druhém ročníku byl schopen zahrát c4. Zjistil jsem totiž, že v běžné praxi se tímto způsobem hrát nedá. Musel jsem tedy kompletně začínat znovu, a když jsem se z toho trochu vyhrabal, Jaroslav Kolář mě chtěl zařadit na školní koncert konzervatoře. Tehdy jsem mu řekl: „Nedávejte mě tam, já na to nemám nervy.“ On mě však neposlechl. Hrál jsem Solo de Concours od Théa Charliera a dopadlo to tak, že prvního „kanára“ jsem udělal hned, když mně klavíristka dávala béčko při ladění. Pak už to šlo jedno s druhým, přičemž jsem se na sebe naštval a v duchu jsem si řekl: „A teď to tady musíte vydržet až do konce!“ Skladbu jsem dohrál celou, potlesk byl „utuchající“, protože než jsem k divákům došel, tak přestali, a Kolář byl zalezlý pod židlí. Takové věci se zkrátka přihodí, vypovědí ti nervy a je hotovo.

Jsi typem trumpetisty, jako byl například Pavel Husička, který rád střídá nátrubky?

Ne, ale pokud se pamatuji, nejvíce střídal nátrubky Ruda Přibík. Jinak používám už více než čtyřicet let americký nátrubek Rudy Mück Cushion 17 C, který je velmi mělký a vyznačuje se extrémně širokým rantlem a takřka neznatelnou vnitřní hranou. Předtím jsem byl ovlivněn zmíněným Standou Šimkem, jenž hrával na hluboké nátrubky. Pořídil jsem si tedy podobný, k tomu mně Jaromír Hnilička půjčil trubku Cohn, což byla dohromady taková dřina, že jsem oboje zahodil a objednal si avizovaný Rudy Mück Cushion. Sestřenice z Ameriky mi poslala dokonce dva exempláře, a tak si jeden z nich vzal Venca Týfa. K tomu jsem si rovněž z USA nechal poslat trubku King, na niž hraji dodnes. Ještě mám dva rezervní nátrubky v šuplíku, a sice anglického Mücka, také se širším rantlem, od Lukáše Koudelky a druhý je značky Amati se standardní obrubou. Když mám někdy pocit, že mně to na amerického Mücka nejde, vytáhnu ze šuplete jeden z těch dvou rezervních, vezmu na něho pár tónů a hned ho odložím. Problém totiž nespočívá v nátrubku, ale v nátisku!

Byl někdo ze zahraničních trumpetistů tvým idolem?

Když mi bylo patnáct šestnáct roků, šel jsem do biografu a před filmem se objevil krátký záběr Harryho Jamese hrajícího na trubku, a to jsem zíral! Pak jsem v osmdesátých letech při zájezdě v Amsterdamu slyšel hrát a zpívat Cheta Bakera, jehož jsem také velmi ctil. Mimochodem, asi tři měsíce nato tragicky zahynul právě v Amsterdamu při pádu z okna. I když uznávám dál všechny, nejvíce na mě zapůsobili tito dva.

A koho bys vyzdvihl z tuzemské scény?

Na prvním místě bych jmenoval Vlastu Kloce, protože to byl zcela univerzální trumpetista. Hrál úžasně sólové koncerty v kostele s varhanami a byl členem nejen SOČRu (JH: Symfonický orchestr Československého rozhlasu), ale také Orchestru Karla Vlacha, Emila Ludvíka či Ladislava Habarta. Nakonec si založil vlastní big band, hrával však jazz i v malých partách. Samozřejmě nemohu opomenout trumpetové lídry Rudu Přibíka a Richarda Kubernáta, s nímž jsem se účastnil přijímacích zkoušek na Pražskou konzervatoř. Z mnoha uchazečů bylo nakonec přijato do prvního ročníku devět studentů včetně mě i Richarda, který příjímací komisi zaskočil tím, že zadanou stupnici G dur zahrál v rozsahu tří oktáv. To značilo, že přichází fenomenální trumpetista. Richard byl oproti mně o osm let starší a de facto přišel na konzervatoř jako hotový hráč. Vzpomínám si, že se jednou po mnoha letech přijel podívat do Lucerny, kde jsme zrovna hráli s Pražským Big Bandem Milana Svobody, a po koncertě mi cestou do klubu Divadla ABC řekl, že nevěřil, že budu někdy hrát první trumpetu, což jsem vzal s povděkem. Richard totiž věděl o mých nátiskových problémech, s nimiž jsem se potýkal během studia. Dalším skvělým a už hotovým trumpetistou, který nastoupil na konzervatoř o ročník pode mnou, byl o tři roky starší Ivan Preis.

Desítky let jsi vyučoval hře na trubku, nejprve na Lidové škole umění ve Vraném nad Vltavou a od poloviny osmdesátých let do roku 2018 na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Do jaké míry tě tato činnost naplňovala?

Na „zuškách“ to funguje většinou tím způsobem, že rodiče pošlou dítě do školy za tím účelem, aby o něj měli v daný čas postaráno. Přiliš mnoho žáků, kteří by o hudbu projevovali hlubší zájem, jsem tedy ve Vraném nezažil. Na konzervatoři hodně záleželo na tom, co jsem měl zrovna za „studijní materiál“ a jestli studenti do školy chodili či nikoliv. V podstatě se však dá říct, že všichni ti kluci se chytli a nějakým způsobem se muzice věnují.

Patříš k pedagogům, kteří rádi předehrávají. V čem spatřuješ největší výhody tohoto způsobu výuky?

Když to srovnám se svými studijními lety, Jaroslav Kolář už v té době nebyl aktivním trumpetistou. I když vzal na hodině občas trumpetu do ruky, zahrál na ni maximálně dva tóny, kdežto já jsem s vámi na konzervatoři hrál všechno a pořád. Jsem toho názoru, že jako pedagog sice mohu žákovi nejprve vysvětlit, jak má danou stupnici, riffy, etudu, přednes či big bandový part pojmout, pak ale musím vzít trubku a názorně mu to předvést. Jenom vysvětlovat a nic nezahrát je málo.

Jak se začínající jazzový hráč může nejlépe zdokonalit ve frázování synkop?

To musí vycítit sám. Je pravdou, že frázování v big bandové sekci se poslechem lídra i ostatních, zkušenějších kolegů nějak naučit dá, ale u hraní chorusů je základní predispozice nezbytně nutná. A pokud ji dotyčný nemá, nikdy se improvizovat nenanučí, i kdyby bral hodiny u sebelepšího hráče.

V čem spočívá největší rozdíl pro začínajícího profesionálního trumpetistu mezi padesátými lety a současností?

Já jsem začínal v roce 1947, a když tenkrát trumpetista zahrál c3, všichni se mu klaněli. Dnes je tříčárkované c považováno za běžný tón.

Jak se udržuješ v tak vynikající formě fyzické i psychické?

Za prvé musí mít člověk požehnání shůry a za druhé pro to musí něco udělat sám. Pokud ti ale není dopřáno shůry, tak můžeš dělat, co chceš, a stejně nic nezmůžeš.

Stále se aktivně otužuješ?

Ano, každé ráno si dám rozcvičku a pak jdu pod studenou sprchu, na chatě ji mám dokonce venku. To je velmi prospěšná věc, která tě nabudí. Svého času jsem hodně pěstoval cyklistiku a jezdíval jsem na kole z Prahy až do Jeseníků. Pak je také třeba dodržovat životosprávu a nepřejídat se. Například mám už desítky let cukrovku, ale naučil jsem se s ní za dodržování určitých dietních pravidel koexistovat.

Na co se těšíš v nejbližší době?

Už toho k těšení moc nemám, ale když se mi podaří někde dobře zahrát, tak jsem rád. Také se třeba těším, když jedeme s manželkou na chatu a přijedou za námi synové s malými vnoučaty. Beru ale vše s nadhledem, protože můj život už se blíží ke konci.

Do muzikantské penze jsi však ještě nešel, protože stále aktivně působíš jako první trumpetista v několika orchestrech.

Ano, hraji v Big Bandu Václava Zelinky a v Big Bandu Příbram, a to mi stačí. Abych si však mohl jít zahrát, musím vzít denně trumpetu do ruky a cvičit.

Co sis přál k loňským devadesátinám?

Do té doby fungovalo vše bezvadně, pak ale přišla devadesátka a najednou začínají zdravotní problémy, které už stejně neovlivním. Naopak se s nimi musím smířit, protože to je otázka věku.

Prozradíš svoje životní motto?

Když jsem tenkrát na venkově přišel k trumpetě, okamžitě jsem se do ní zamiloval, a to mně vydrželo po celý život. Hra na trubku pro mě byla a je na prvním místě, na což někdy doplácely i moje manželky. Musely však tento můj zájem respektovat. Aniž bych chtěl vše ostatní jakkoli eliminovat, trumpeta pro mě představovala životní vrchol, jemuž jsem dal vždycky přednost před čímkoli jiným.

Foto: archiv Zdeňka Zahálky