„Pak jsem získal magisterský titul, a kde ho dnes používám? Na receptu do lékárny a na výpisu z účtu.“

„Práce YouTubera tě neuživí, pokud nejsi Janek Rubeš nebo Moon.“

„Našel jsem si nového učitele Martina Buchtu a naivně si myslel, že začnu hrát třeba Céline Dion, a představ si, zase Schumann, zase Chopin!“

Matěj Smlsal začínal jako redaktor Hospodářských novin, poté prošel zpravodajstvím Blesku a nakonec se stal videoreportérem iDNES.tv s vlastním pořadem Smlsaloviny. Před dvěma lety se však rozhodl k radikální změně, opustil stálé zaměstnání a stal se YouTuberem. Založil streamovací kanál Ten Smlsal, na němž svým „smlsalovským“ smyslem pro směšné přináší divákům zajímavé informace z rozličných oborů napříč kulturním a sociálním spektrem, a dokonce se v letošním ročníku ankety Křišťálová lupa probojoval do jedenáctky nejlepších kanálů českého internetu. Kromě toho od sedmi let hraje na klavír a této umělecké činnosti se věnuje dodnes. Na svém repertoárovém kontě má tak řadu děl od Bacha až po Chopina či Rachmaninova.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jsi začal studovat žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy?

Určitě už na základní škole, když jsem začal vydávat časopis Gregorův svět. Měl jsem tehdy oblíbeného plyšáka, jemuž jsem dal jméno Gregor. Nejednalo se však vyloženě o autorský časopis. Na webu jsem vždycky otevíral „ábíčko“, jehož články jsem kopíroval do svého časopisu a prokládal je omalovánkami. Dokonce jsem chtěl Gregorův svět prodávat před naším domem, což mi ale rodiče zakázali. Na gymnáziu jsem poté psal bulvární zprávy o svých spolužácích.

V magisterském studijním programu jsi pokračoval na téže fakultě, ale v oboru mediální studia.

Ano, protože tehdy nešlo studovat magistra na žurnalistice, která mě bavila mnohem více. Obor mediální studia totiž trpěl tím, že obsahoval příliš mnoho teorie a velmi málo praxe.

Co nejdůležitějšího sis ze studií odnesl do profesionálního publicistického života?

Pro mě bylo nejvíce poučné, když nám děkan Jakub Končelík a doktor Petr Bednařík přednášeli dějiny dvacátého století, a to tak zábavným způsobem, že jsme konečně probrali období komunismu z hlediska médií i historie. Na gymnáziu jsme totiž v rámci dějepisu skončili druhou světovou válkou, osobně však považuji za nesmírně důležité znát novodobé dějiny. Rovněž nemohu opomenout, že nás učil Václav Moravec, na něhož jsem zíral jak na svatej obrázek, protože se jednalo o „toho pána z televize“. Dokonce mi vedl diplomovou práci, ale nevím, proč pak nepřišel na její obhajobu, kam nedorazil ani oponent, takže jsem zmíněnou práci obhajoval před komisí, která ji vůbec nečetla.

Ono je někdy lepší, když oponent na obhajobě není.

Sice jsem stál o magisterský titul, ale v té době jsem už naplno pracoval v médiích a vzhledem k tomu, že se jednalo o prezenční studium, nebylo úplně jednoduché časově skloubit oboje dohromady. Pak jsem získal avizovaný titul, a kde ho dnes používám? Na receptu do lékárny a na výpisu z účtu.

Můžeš si dát zkratku Mgr. na svůj kanál na YouTube.

To bych byl první Youtuber, který by používal titul před jménem, a sice Mgr. Ten Smlsal!

Začínal jsi v roce 2011 jako redaktor Hospodářských novin. Jak k tomu došlo?

Po krátkém působení na Frekvenci 1, kde jsem pouze držel hostovi nebo respondentovi mikrofon a následně mně pro přílišnou iniciativu neprodloužili smlouvu, jsem šel na konkurs do Hospodářských novin a byl jsem přijat. Tehdy pod hlavičkou tohoto periodika vznikla nová příloha Praha, do níž jsem začal psát o kultuře a realitách.

Dalo se to skloubit se studiem?

Ano, dokonce jsem ještě stíhal pracovat v Albertu, protože jsem si už od dětství hrál na obchod a toto prostředí mě velmi lákalo.

Do jaké míry naplnila činnost v redakci Hospodářských novin tvoje očekávání?

Velice, i když příloha Praha po čase zanikla. Přišel jsem ale do zpravodajství, kam jsem na rozdíl od ostatních zprávařů, kteří jen přebírali zprávy z ČTK, přinášel i vlastní témata, takže jsem se stal tzv. „nadzprávařem“ a následně editorem.

Po dvouletém působení v Blesku ses v roce 2017 stal speciálním videoreportérem iDNES.tv. Z čí iniciativy se tak stalo?

Napsal jsem zprávu na Messengeru svému učiteli gymnázia Vláďovi Vokálovi, který pracuje na iDNES a vede tam rozhovory, v níž stálo, že momentálně dotáčím stý díl pořadu Selfie z Prahy a chtěl bych změnu. A vyšlo to. Zakotvil jsem někde mezi Hospodářskými novinami a Bleskem, protože iDNES se sice zabývá seriózním zpravodajstvím, ale lifestylovou formou. Když jsem tam přišel, bylo mi řečeno: „Chtěli bychom z tebe mít Láďu Hrušku číslo dvě!“

A jak to pokračovalo?

Začal jsem dělat reportáže, přičemž po čtyřech měsících jsme vymysleli, že bude lepší utvořit jednotný koncept, a tak vznikl pořad Smlsaloviny aneb Jak žít a přežít. Výhodou bylo, že jsem se v Blesku, přestože tam byl k dispozici střihač, naučil stříhat videa, což na iDNES vysloveně vyžadovali.

V listopadu 2021 jsi odešel na volnou nohu, stal ses YouTuberem a založil sis streamovací kanál Ten Smlsal. S jakými ambicemi jsi do této činnosti vstupoval a podařilo se je naplnit?

Samozřejmě jsem nejvíce stál o to, aby moje videa měla velkou sledovanost. Všichni v mém okolí mně však tvrdili, že budu muset vydržet minimálně dva roky, než se to chytne. A měli pravdu, protože počáteční videa měla kolem stovek zhlédnutí. Zkusil jsem vymyslet zajímavý nápad a zase maximálně stovka. Není tedy divu, že tři měsíce po spuštění kanálu jsem propadl depresi. Navíc kamarád, který mě přesvědčoval, abych šel na volnou nohu, se mě začal ptát, jestli se raději nechci vrátit zpět do médií. Nakonec jsem začal rozvážet Košík a Toho Smlsala jsem dal na chvíli k ledu. Musím ale říct, že jsem byl zvyklý věnovat se dvěma profesím, ale naprosto odlišným, jako je kreativní práce v médiích, k níž jsem si přibíral taxikaření, při němž člověk nemusí moc přemýšlet, stačí se jen soustředit na provoz a dopravní značky. Pak začala moje videa vycházet na Streamu na portálu Seznam.cz, kde najednou sledovanost stoupla až třeba na 170.000 lidí, což mě utvrdilo v tom, že je to pro diváky zajímavé, ale na jiné platformě. A tím jsem opět chytil elán!

Po jak dlouhé době jsi začal videa vysílat na Streamu?

Až po půl roce, protože trvalo několik měsíců, než se mi podařilo uzavřít smlouvy se Seznamem. Momentálně vše, co dávám na YouTube, následně vyjde i na Seznamu. Od jisté doby se to však obrátilo a aktuálně vítězí, co se týče počtu zhlédnutí, YouTube.

Kdy nastal onen zlom?

Když jsem začal točit pořad Celebrity v autoškole a jako hosta jsem pozval úspěšného YouTubera Janka Rubeše, který každou neděli zveřejňuje nové video v rámci svého pořadu Kluci z Prahy. A na YouTube to funguje tím způsobem, že cokoliv natočíte s Jankem Rubešem, zobrazí se v rámci algoritmů i jeho divákům. Rázem jsem se tedy ocitl z původních třinácti set odběratelů na šesti tisících, přičemž konkrétně epizodu s Jankem Rubešem zhlédlo k dnešnímu dni více než tři sta tisíc diváků. Podobný případ nastal, když jsem koncem listopadu vydal další díl Celebrit v autoškole, tentokrát s YouTuberem Moon, který je velmi populární a přivedl další stovky odběratelů.

Kolik videí měsíčně realizuješ a kde čerpáš inspiraci pro další?

Za měsíc natočím čtyři videa, dvě z nich jsou Celebrity v autoškole a dvě moje „smlsalovské“, v nichž vysvětluji třeba kolik reklam smí televize dát do vysílaného filmu. No a inspirace je ta nejtěžší část novinářské profese, což musíš sám dobře vědět. Když jsem byl zaměstnán v Blesku ve zpravodajství, chtěli po nás, abychom každý den přinesli dvě nová, zajímavá témata, takže jsem večery trávil ve stresu na internetu a pátral, co se kde událo. Například video o tom, proč dává Lidl, na rozdíl od všech ostatních supermarketů, cenovky nad vystavené zboží, vzniklo z toho důvodu, že mi to lezlo na nervy.

Profese YouTubera je hodně závislá na kvantitě zhlédnutí jednotlivých videí.

A práce YouTubera tě neuživí, pokud nejsi Janek Rubeš nebo Moon.

Popularita však není měřítkem kvality. Co by podle tvého názoru neměl postrádat kvalitní YouTuber?

Viděno z mého pohledu, snažím se vytvářet infotainment, protože pokud by tě dotyčný tvůrce nezajímal, patrně bys jej nesledoval. Základ této profese tedy spočívá v tom, že YouTuber by měl diváky bavit, ať už svojí osobností nebo tím, že dokáže vytvářet vtípky, zároveň by jim však měl dodat informace. Například když jdu točit do Penny, sice vtipkuji na pokladně se zákazníky, ale taky se snažím, aby každý člověk po zhlédnutí daného videa dostal odpověď na všechny otázky, které by se mu během sledování mohly vyrojit v hlavě.

Od sedmi let hraješ na klavír. Pocházíš z hudební rodiny?

Nikoli, ale měli jsme doma klavír, který táta přivezl od prarodičů, tudíž se domnívám, že si rodiče řekli, že by nebylo od věci, kdybych na něj začal hrát. Táta šel do hudební školy, tam dostal kontakty na tři učitelky, zavolal první z nich, domluvili jsme si hodinu a bylo to úžasné. Alena Dudová byla fantastická kantorka, která mě pedagogicky vedla dvaadvacet let! Nejdříve docházela ona k nám, pak jsem začal chodit já k ní a během toho dlouhého času jsem ji začal brát jako svoji babičku. Scházeli jsme se totiž skutečně týden co týden. Za zmínku také stojí, že jednou rodiče udělali chybu a koupili mi nové klávesy. Když přišla paní učitelka, táta jí je s velkou pompou ukazoval a chlubil se tím, že mají 494 zvuků, přičemž nějaký zkusil zapnout a ozval se štěkot psa nebo klapot koní. Dopadlo to tak, že paní Dudová málem zešílela, zakázala mi na to hrát a bylo po klávesách.

Jaký je tvůj vztah k vážné hudbě z pozice interpreta a jaký z pozice posluchače?

Nijak vážný. S paní učitelkou jsme se hodně věnovali klavírní literatuře typu Bacha, Mozarta, Beethovena, Chopina či Rachmaninova a když jednou řekla, že se naučíme také modernu, představil jsem si třeba Pink, kdežto pro ni slovo moderna znamenalo Martinů nebo Janáček, přičemž úplně nejmoderněší skladby, které jsme spolu hráli, byly vánočního ražení, a sice Purpura a All I Want For Christmas Is You. Jako posluchač jsem často navštěvoval koncerty klasické hudby, jsem poučený v tom smyslu, kdy se má a nemá tleskat, vždy jsem vzhlížel s obdivem ke všem interpretům, ale že bych klasiku poslouchal od rána do večera, to nemohu říci.

Jak ses vzdělával, co se týče klavíru, dále?

V roce 2020 bylo paní učitelce Dudové jednadevadesát let a protože začal covid, měla strach se nadále vídat, což jsem samozřejmě akceptoval. Našel jsem si tedy nového učitele Martina Buchtu a naivně jsem si myslel, že začnu hrát třeba Céline Dion, a představ si, zase Schumann, zase Chopin!

Často jsi hrával právě Mozarta, Beethovena a Chopina. Čím tě oslovují jejich díla?

Mně se líbí cokoliv s nosnou melodií, hrál jsem mimo jiné Beethovenovu Sonátu měsíčního svitu nebo Mozartův Turecký pochod, ale nejvíc mě bavil Chopin a jeho Nocturna.

Kterou skladbu považuješ za svůj interpretační majstrštyk?

Preludium cis moll Sergeje Rachmaninova, které jsme pilovali téměř dva roky.

Kolik hodin týdně cvičíš na klavír nyní?

Když máš učitele klavíru, jsi nucen tomu nějaký čas věnovat. Martin Buchta se však přestěhoval do Brna, kde diriguje, takže jsem toho času bez pedagogického vedení. Jinak jsem ale hrával průměrně dvě až tři hodiny týdně.

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses hudbě věnoval profesionálně?

Ne, ale je to výborná věc, jak někoho sbalit.

Co ti dalo do života hraní na piano?

Ač jsem si mnohokrát říkal, že mě to nebaví, tak nakonec jsem rád, že umím hrát. Člověk dokáže zapůsobit na ostatní, hraním toho, co ho baví, si udělá radost, u klavíru si odpočine a určitě mi to i trénuje mozek.

Mezi tvé oblíbené literární a filmové postavy patří slečna Marplová z detektivek Agathy Christie. Ve filmu „To je vražda, řekla“ ji famózním způsobem namluvila Alena Vránová, kterou osobně považuji za nejlepší žijící českou herečku. Čím dokázala ve svých rolích jako diváka upoutat tebe?

Obecně si vybírám filmy podle dvou kritérií, aby v nich hrála starší dáma a aby se děj odehrával v jednom domě. Nedávno jsem znovu sledoval komedii Petra Schulhoffa Já už budu hodný, dědečku!, v němž Alena Vránová úžasným způsobem ztvárnila manželku hlavního hrdiny Miloše Kopeckého, přičemž se jedná přesně o prototyp dam středního a staršího věku, které mně svojí ironií a sarkasmem imponují. Navíc Alena Vránová oplývá naprosto dokonalým timingem, kdy svoji repliku dovede načasovat takovým způsobem, že v divákovi okamžitě vyvolá smích.

Jsi také milovníkem komediálních filmů Petra Schulhoffa, Oldřicha Lipského a Václava Vorlíčka. V čem spatřuješ jejich největší přínos české kinematografii?

To lze demonstrovat názorným způsobem na mojí osobě. I když je mi dvaatřicet a patřím ke generaci devadesátých let, vždycky dám raději přednost komediím výše uvedených tvůrců před současnou filmovou produkcí, protože mají nezaměnitelnou poetiku a vystupují v nich opravdové herecké osobnosti. A na těchto snímcích je vidět, aniž bych tím chtěl šmahem odsoudit vše, co ve filmovém průmyslu momentálně vzniká, že se tehdy jednalo o trochu jinou filmařinu, kdy bylo na všechno mnohem více času.

Ve tvých videích hraje komediální linka dosti podstatnou úlohu. Jaký druh humoru ti nejvíce konvenuje?

Dvojsmyslný suchý černý humor, který je pronášený s vážnou tváří, a přitom se divák směje. A také bych do tohoto ranku zařadil cimrmanovský a nekorektní humor.

Jaký je tvůj plán ve vzdálenějším časovém horizontu?

To je takové obecné klišé ve stylu ožením se, budu mít dvě děti a budu žít v domku. Tak ženit se nebudu, děti neplánuji, a jelikož jsme momentálně po rekonstrukci bytu, kde bydlíme v nájmu, máme v plánu si to v něm nějaký čas užít. Jinak bych chtěl i nadále točit svoje videa a mým cílem je, aby je sledovalo čím dál víc diváků, a pokud je budou bavit, co víc si přát? Jsem spokojen s tím, že dělám práci, která mě baví, a že nepatřím k těm jedincům, kteří přijdou v osm ráno do práce a celou dobu sledují hodiny se zbožným přáním, aby už byly čtyři odpoledne a oni mohli konečně začít žít.

Foto: archiv Matěje Smlsala