„Uskutečnila se světová premiéra nově zrestaurované verze celovečerního režijního debutu Evalda Schorma Každý den odvahu z roku 1964. Hudební složka Jana Klusáka je velmi eliminována, jak ostatně bývalo ve filmech české nové vlny častým zvykem, aby dílo působilo syrově a autenticky.“

„Velmi důležitou roli hraje zvláště výrazný leitmotiv, který opakovaně zaznívá jako připomínka romantického vztahu hlavních protagonistů, do něhož se začíná plíživě vkrádat deziluze.“

„Geniálně prokomponovaná hudba Franka Churchilla je nedílnou součástí celé pohádky, a to nejen díky ústřední melodii, z níž se stal evergreen, ale také jako nezbytný dějotvorný prvek. Ve filmu se totiž neobjeví ani vteřina bez hudebního doprovodu.“

Ohlédnutí za Mezinárodním filmovým festivalem (MFF) Karlovy Vary se detailněji věnuje těm filmům a událostem, které autora obzvláště zaujaly, včetně jejich hudební složky. Oslovil také letošní laureátku Ceny prezidenta festivalu Danielu Kolářovou, laureáta téže Ceny za rok 2019 Vladimíra Smutného a dále herce, režiséra a hudebníky Janu Švandovou, Ondřeje Nováka, Karla Smyczka, Vilmu Frantovou, Jana Andra, Jana Smigmatora a Josefa Vejvodu, kteří patří k pravidelným festivalovým návštěvníkům, aby v krátkých interview sdělili, co pro ně tato událost znamená a jak hledí na filmovou hudbu.

Na Divadelním náměstí se v pátek 30. června odpoledne konal koncert Pěveckého sboru České televize pod taktovkou Karla Jakubů a za klavírního doprovodu Jakuba Škampy. Smíšené sborové těleso podalo velmi dobrý výkon a představilo se ve svěží formě. Na repertoáru se objevily jak filmové melodie Luboše Fišera či Howarda Goodalla, tak skladby Zdeňka Lukáše a úpravy lidových písní Jaroslava Krčka. Byl to příjemný předkrm před hlavním večerním chodem.

Ve Velkém sále Thermalu se poté uskutečnilo slavnostní zahájení festivalu, jehož prezident Jiří Bartoška byl ihned po příchodu na jeviště odměněn dlouhotrvající standing ovation, což v souvislosti s tím, že nebylo do poslední chvíle jasné, zda se festivalu kvůli předcházejícím zdravotním problémům vůbec zúčastní, mělo jasné konotace. Marek Eben v následném projevu uvedl, abychom poděkovali Pánu Bohu, že nám tu Jiřího Bartošku nechal, protože tady má hodně práce, například udělení Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii Russellu Croweovi. Dále byla představena porota Hlavní soutěže, Soutěže Proxima a také zbrusu nová festivalová znělka s Johnnym Deppem, který zde byl hostem v roce 2021.

Zahajovacím filmem se stalo britské strhující drama Královnin gambit (2023) v režii Karima Aïnouze. V ústřední roli Kateřiny Parrové podala vynikající herecký výkon Alicia Vikander, která při předchozím slavnostním ceremoniálu obdržela Cenu prezidenta MFF. Jako její partner jí výtečným způsobem sekundoval Jude Law. Do zrůdně zvrácené figury Jindřicha VIII. se díky své výjimečné herecké inteligenci dokázal proměnit tak sugestivně, že by v příštím roce mohl aspirovat na Oscara za mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Skladatel Dickon Hinchliffe pojal hudbu v novoromantickém stylu a její užití zkombinoval tak, aby v divákovi umocňovala napínavý příběh. Po skončení projekce následoval před hotelem Thermal koncert Russella Crowea a jeho kapely Indoor Garden Party, jehož závěr za mohutného aplausu fanoušků doprovodil festivalový ohňostroj.

V sobotu 1. července před polednem se ve Velkém sále Thermalu konala světová premiéra nově zrestaurované verze celovečerního režijního debutu Evalda Schorma Každý den odvahu (1964) ze sekce Návraty k pramenům. V psychologickém snímku popisujícím prostřednictvím hlavního hrdiny stav československé společnosti na počátku šedesátých let oslnil Jan Kačer, jemuž zdatně sekundovali Jana Brejchová, Vlastimil Brodský, Jiřina Jirásková, Olga Scheinpflugová, Václav Trégl či Josef Abrhám. Hudební složka Jana Klusáka byla velmi eliminována, jak ostatně bývalo ve filmech české nové vlny častým zvykem, aby dílo působilo syrově a autenticky. Projekci předcházel úvod, v němž poutavě pohovořili jak hlavní protagonista Jan Kačer, tak kameraman Ivan Šlapeta, přičemž oba hosté byli odměněni ovací vestoje. V pozdním večeru, rovněž ve Velkém sále, převzal z rukou Jiřího Bartošky Cenu prezidenta MFF Ewan McGregor, jehož fanoušci taktéž odměnili velkolepým potleskem. Herec přizval na jeviště svoji dceru Claru McGregor, s níž společně ztvárnili ústřední dvojici otce a dcery v americké psychologické roadmovie Druhá šance (2022), kde bylo zejména ve vypjatých emocionálních situacích patrné, že na sebe výborně slyší. Snímek, jehož projekce bezprostředně následovala, natočila Emma Westenberg a atmosférickou hudbu zkomponoval Raven Aartsen.

Z nedělního dne stojí určitě za zmínku francouzsko-italský psychologický snímek Pohrdání (1963) ze sekce Návraty k pramenům, který byl u příležitosti šedesátého výročí svého vzniku zrestaurován. Natočil jej podle románu Alberta Moravii průkopník francouzské nové vlny, legendární Jean-Luc Godard, a do hlavních rolí zvolil atraktivní herecké obsazení: Michela Piccoliho jako scenáristu Paula Javala, Brigitte Bardot jako jeho manželku a Fritze Langa, jenž hraje sám sebe. Paul Javal zde řeší dilema mezi tvůrčí svobodou a ochotou jít vstříc komerčnímu zisku, což se čím dál tím víc nelíbí jeho ženě. Největší pozornost na sebe upoutala čarokrásná Brigitte Bardot, která v této roli dokázala, že není jenom vymodelovaná manekýnka, i když zde samozřejmě nechybí nahé scény jejího pozadí, ale že je schopna s patřičným vnitřním ponorem zahrát i náročné psychologické scény. Pomyslnou třešničkou na dortu pak byla herecká účast nestora světového filmu němého i zvukového Fritze Langa. Hudba, již zkomponoval další filmový klasik Georges Delerue, zde hraje taktéž velmi důležitou roli, zvláště její výrazný a melodický leitmotiv, který opakovaně zaznívá jako připomínka romantického vztahu hlavních protagonistů, do něhož se začíná plíživě vkrádat deziluze. Odpoledne na terase Thermalu proběhl křest knihy Quentina Tarantina Filmové spekulace. Publikaci pokřtili a svůj obdiv k proslulému filmaři vyjádřili Marek Eben, Petra Nesvačilová, Karel Och a Pavel Sladký. O nedělním i pondělním večeru pak bylo možné poslechnout si jazzové standardy v podání Jana Smigmatora a jeho kvarteta. Všichni muzikanti prokázali svou výjimečnou jazzovou erudici a návštěvníci jak Champaigne Coctail Párty na Spa terase Grandhotelu Pupp, tak open-air koncertu v Orlen Benzina zóně ve Smetanových sadech byli velmi spokojeni.

Z úterka bych vyzdvihnul projekci amerického kresleného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) ze sekce Návraty k pramenům. Jedná se o první a dosud nejpopulárnější dílo z dílny Walta Disneye, v režii Davida Handa. Působivá a geniálně prokomponovaná hudba Franka Churchilla je nedílnou součástí celé pohádky, a to nejen díky ústřední melodii Someday My Prince Will Come, z níž se stal evergreen, ale také jako nezbytný dějotvorný prvek. Ve filmu se totiž neobjeví ani vteřina bez hudebního doprovodu. Snímek byl promítán v českém znění, které vzniklo v roce 1970 pod režijním vedením K. M. Walló. V hlavních rolích se zaskvěli Klára Jerneková (Sněhurka), Eduard Cupák (princ), Jiřina Petrovická (královna), Soběslav Sejk (myslivec) a Otakar Brousek st. (vypravěč). Pěveckých partů se na výbornou zhostili Marie Sikulová (Sněhurka), Karel Hála (princ) a Sbor Lubomíra Pánka. Poté proběhla novinářská projekce černé komedie Přišla v noci (2023) ze sekce Zvláštní uvedení. Hlavní hrdinové Jirka a Aneta žijí celkem poklidný život až do té doby, než se u nich jednou v noci objeví Jirkova matka Valérie, a tím rozpoutá kolotoč humorných i méně humorných situací. V rolích Jirky a Anety podali přesvědčivé výkony Jiří Rendl a Annette Nesvadbová. Veškerou pozornost však na sebe dokázala strhnout famózní Simona Peková. V postavě Valérie mistrovským způsobem předvedla excentrickou a sebestřednou dámu v nejlepších letech, jež ovšem nepostrádá smysl pro sebeironickou nadsázku. Film nepostrádá správný temporytmus a napětí, ani gagy, které jsou od všech protagonistů skvěle vypointovány. Režisérskému a scenáristickému tandemu Janu Vejnarovi a Tomáši Pavlíčkovi se jejich debut nadmíru vydařil, včetně hudební složky Aida Kida, která zůstává v pozadí a jen nenápadně dokresluje zajímavý děj.

Ve čtvrtek odpoledne se v Městském divadle konala projekce kultovní komedie Kulový blesk (1978), která byla uvedena jako Pocta Daniele Kolářové. Tu zcela zaplněné divadlo odměnilo nekončícím, frenetickým potleskem. Herečka snímek sama vybrala a uvedla a kupodivu mnoho, zejména mladých, diváků na dotaz Marka Ebena, zda je v hledišti někdo, kdo film neviděl, odpovědělo kladně. Při promítání se však spontánně bavili všichni. Hudba pochází z autorské dílny Zdeňka Lukáše, který náleží k těm skladatelům, jejichž rukopis je spolehlivě rozpoznatelný, což platí samozřejmě i v tomto případě. Navíc v instrumentaci bohatě využívá všech nástrojů symfonického orchestru.

Z titulů ze sekce Horizonty nemohu opomenout francouzskou romanci Umění jíst a milovat (2023). Režisér a scenárista Tran Anh Hung na pozadí romantického příběhu odehrávajícího se v roce 1885 zasvětil diváky do tajů francouzské gastronomie, včetně unikátního receptu na strnady po provensálsku. Není bez zajímavosti, že ve filmu nezazní jediný hudební motiv, pouze závěrečné titulky doprovodí jímavá Meditace z opery Thaïs od Julesa Masseneta, tentokrát v interpretaci sólového klavíru. A také nelze nezmínit, že každého trochu empatického diváka muselo emotivně zasáhnout ohromující italské drama Ohňostroje (2022), rovněž ze sekce Horizonty. Pojednává o lásce dvou mladých chlapců na sicilském venkově počátkem osmdesátých let dvacátého století, kteří čelí hlubokému nepochopení a nenávisti vůči svému vztahu, dokonce ze strany nejbližších rodinných příslušníků. Režiséru Giuseppe Fiorellovi se podařilo příběh na motivy skutečné události realizovat s takovou vnitřní silou vyprávění a s tak dokonale vystavěným scénářem, že snímek dokáže od začátku až do konce udržet divákovu pozornost v maximální možné míře. Je až k neuvěření, že se jedná o Fiorellův debut. Hudbu trefně korespondující s prvky italského venkova zkomponovali Giovanni Caccamo a Leonardo Milani.

V sobotu 8. července se ve Velkém sále Thermalu uskutečnilo slavnostní zakončení celého festivalu, během něhož byly předány Křišťálové glóby. Cenu diváků si odnesl francouzský film Ve jménu cti. V Hlavní soutěži zvítězil bulharsko-německý snímek Blažiny lekce a v Soutěži Proxima korejský film Početí. Křišťálový glóbus za přínos české kinematografii získala Daniela Kolářová a Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary obdržela Robin Wright. Jako závěrečný film byla vybrána americká komedie Šampióni (2023) v režii Bobbyho Farrellye, v níž exceloval Woody Harrelson coby trenér basketbalového týmu autistů. O hudební složku se postaral Michael Franti a pojal ji tak, aby splynula s dějem a diváka zbytečně nerozptylovala.

Moderátor Saša Michailidis při jednom z úvodních proslovů před projekcemi neopomněl zmínit, že většina přijíždějících zahraničních delegací zůstává zcela u vytržení z vyprodaných kinosálů, což na jiných světových festivalech nebývá úplně zvykem. A to je zároveň největší devíza karlovarského filmového festivalu.

********

Daniela Kolářová: Karlovy Vary festivalu sluší

Při příležitosti vašeho ocenění na karlovarském festivalu se v Městském divadle konala projekce kultovní komedie Kulový blesk z roku 1978. Proč jste zvolila právě tento snímek?

Dlouho jsem vybírala a pak jsem si uvědomila, že v tomto filmu vystupují tři kolegové, kteří už jsou v hereckém nebi, a že by bylo dobré si je připomenout, protože byli skvělí.

Mohli bychom je vyjmenovat?

Samozřejmě, jedná se o Rudolfa Hrušínského, Josefa Abrháma a Ladislava Smoljaka, jejichž profesní rozpřah byl velký, protože udělali hodně práce nejen pro film, ale také pro divadlo.

V roli paní Jechové excelovala naše nejznámější neherečka Milada Ježková, s níž jste měli s Josefem Abrhámem několik společných scén. V čem se liší komunikace před kamerou mezi dvěma profesionálními herci a mezi profesionálním hercem a nehercem?

Při natáčení jsme si jako herci všichni rovni, protože řešíme danou situaci, a stejně tak je tomu i na divadle, jenom s tím rozdílem, že na velkém jevišti by paní Ježková musela trochu hlasově přidat. Tady se však jednalo o její skvělou civilní záležitost.

Jako režiséři jsou pod filmem podepsáni Ladislav Smoljak a Zdeněk Podskalský, přičemž se jednalo o Smoljakův režijní debut. Působil zde Zdeněk Podskalský více jako supervizor?

Určitě byli vzájemně domluveni. Myslím si, že Láďa Smoljak byl natolik rozumný, že si přál mít vedle sebe zkušeného režiséra.

Jaký jste zažívala pocit, když jste seděla ve zcela zaplněném Městském divadle, na plátně běžel Kulový blesk a diváci se smáli přesně v těch místech, kde byl smích od autorů zamýšlen?

Bylo to nádherné. Člověk se vždycky trochu bojí, že to s postupujícími lety vyvane a nebude fungovat. Byla jsem moc ráda, že se tak nestalo.

Konvenují vám více filmy, v nichž je hudební složka velmi výrazná, což se týká třeba Kulového blesku a hudby Zdeňka Lukáše, nebo máte raději snímky, v nichž téměř žádný hudební motiv nezazní?

Podstatné je, jestli hudba danému tématu slouží či nikoliv. Někdy se naopak může přihodit, že hudební prvky diváka totálně ruší, což ale může být záměr. Ve výsledku tedy vždy záleží na tvůrcích, jakým způsobem k hudebnímu ztvárnění ve svých filmech přistupují.

Co pro vás Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech znamená?

Jsem ráda, že se tato významná událost odehrává právě v Karlových Varech a že se znovu propaguje tohle krásné lázeňské město s úžasnými kulisami. Vím, že před lety probíhaly třenice kolem toho, zda se má festival přesunout do Prahy. Zaplať Pán Bůh se tak nestalo, protože Praha má dost svých atrakcí a filmový festival nepotřebuje.

Je pro vás Cena prezidenta MFF KV za přínos české kinematografii důvodem k bilancování?

To víte, že vás to donutí k tomu, abyste se ohlížel zpět. Nikdy mě ale nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít, protože kvůli cenám člověk svoji práci nedělá. V okamžiku, kdy točím nebo zkouším, snažím se napnout veškerou pozornost k co nejlepšímu výsledku. Za tuhle hranici však už neuvažuji.

Vladimír Smutný: Festivaloví diváci mě srovnají

Za jakým účelem jste letos do Karlových Varů přijel?

Vzhledem k tomu, že jsem laureátem Ceny prezidenta MFF KV, bývám na festival pravidelně zván. Jezdím sem nejen na společenská setkání s kolegy, ale také chodím na filmy, a sice výhradně do Velkého sálu na velké plátno. Dnes se mi dokonce poštěstilo, že jsem viděl korejsko-americký snímek Minulé životy, který byl natočen na filmový pás. Znovu jsem si tak uvědomil, jaká je to nádhera, když je filmový obraz snímán na materiál. Dokáže mít totiž oproti digitálu, jemuž moji studenti přezdívají „umělohmotný“, dramatičtější náboj.

Vyhovují vám více filmy, v nichž je hudební složka velmi výrazná, nebo máte raději snímky, v nichž téměř žádný hudební motiv nezazní?

Upřímně řečeno, zvuková složka bývá ve filmech čím dám tím víc košatější a hlasitější, což je určitý trend současné doby. Řekl bych, že ubrat by často nebylo na škodu.

Kteří skladatelé filmové hudby vás dokázali nejvíce inspirovat?

Obecně nerad klasifikuji, protože si myslím, že to není potřeba. Nejvíce se věnuji hudbě ve filmech, na nichž pracuji. Třeba k filmům, které jsem točil s Honzou Svěrákem, psali muziku buď Ondřej Soukup, nebo Michal Novinski.

Jak jste spokojen s letošním ročníkem?

Loni jsem poněkud havaroval, protože jsem hned první den zhlédnul čtyři filmy, které se nepovedly, což mě odradilo jít na něco dalšího. Letos jsem se sice také obával, ale prozatím jsem s výběrem spokojený. Je však pravdou, že vnímání filmu je velmi individuální záležitost, kdy hodně záleží na tom, v jakém rozpoložení se momentálně nacházím. Pokud zrovna na něčem pracuji, jsem hodně nepřístupný a vůči ostatním filmům vyčítavý. Jelikož jsem letos točil s Jiřím Vejdělkem komedii Aristokratka ve varu, byl jsem zřejmě ve smířlivější náladě. Člověk občas sobecky brání svůj pohled na film, a tak je někdy zbytečně rychlý se svým názorem.

Jak dlouho už jezdíte na karlovarský filmový festival?

Poprvé jsem tady byl v první polovině šedesátých let. Tehdy jsem ještě studoval na FAMU a jeden z mých spolužáků dělal brigádu u poštovních služeb ČSD. Jeli jsme tedy z Prahy do Varů poštovním vozem, jenom jsme si neuvědomili, že vlak bude stavět a vykládat poštu v každé stanici, tudíž nám cesta trvala asi osm hodin. Za bolševika jsem na festival nejezdil, až v roce 1986 jsme zde měli v soutěži film Zánik samoty Berhof. V nové festivalové etapě byl do kategorie soutěžních filmů zařazen Kuky se vrací a předtím se tady uskutečnila projekce Vratných lahví. V roce 2019 jsem se stal laureátem zmiňované Ceny za přínos české kinematografii, takže od té doby sem jezdím každoročně. Kromě toho moje dcera studuje první ročník oboru kamery, a tak bych ji chtěl nějakým způsobem uvést do filmařského ranku.

Co pro vás ta událost znamená?

Myslím, že karlovarský festival se čím dál tím víc zlepšuje. Dříve to býval takový otloukánek, ale v současné době se jedná o světový festival kategorie A. Organizační tým v čele s Jirkou Bartoškou funguje skvěle a výběr filmů je také pečlivý. Navíc je rozdíl vidět film doma v televizi nebo v kině na velkém plátně, notabene s kolektivem diváků, kteří mě srovnají. Doma mě totiž nikdo nesrovná a já jsem ochoten změnit názor. Mám rád zejména ty filmy, které dokáží diváka zaujmout, a přitom splňují atributy inteligentní zábavy obsahující emoce a etiku.

Jana Švandová: Festivalovou atmosféru tvoří diváci

Co bylo hlavním důvodem vaší letošní návštěvy karlovarského filmového festivalu?

Jednak jsem slíbila vnoučatům, že je sem vezmu a trochu jim ukážu Vary, ale také by mi bylo líto, kdybych alespoň na chvilku nepřijela a nesetkala se s kamarády. Na festival totiž jezdím každoročně, i když jsem letos bohužel žádný film nestihla.

Pokud sledujete film jako divák v kině, do jaké míry je pro vás důležitá hudba?

Velice, protože hudba může filmu prospět, nebo mu naopak může ublížit. Když točím, vždycky se ptám, kdo bude psát muziku.

Co by neměla postrádat kvalitní hudba ve filmu?

Ústřední melodii, která vám zůstane v hlavě a občas si jejím prostřednictvím vzpomenete na zhlédnutý film, což se týká všech slavných amerických snímků.

Kteří skladatelé filmové hudby patří mezi vaše oblíbené?

Velkým pojmem je určitě Ennio Morricone, ale i dnes existuje hodně mladých, talentovaných skladatelů, kteří třeba nejsou tolik v povědomí diváků, dokáží však vytvořit dobrou hudbu k filmu, a díky tomu se pak stanou známými.

Patříte mezi pravidelné festivalové návštěvníky již desítky let. Vzpomenete si, kdy jste tady byla poprvé?

Od roku 1994, kdy se stal Jirka Bartoška prezidentem festivalu, sem jezdím pravidelně. V předešlé etapě, když se Karlovy Vary obrok střídaly s Moskvou, jsem sice festival také občas navštěvovala, ale kdy jsem zde byla poprvé, už dohromady nedám.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek z letošního festivalu?

Mám radost, že se festival povedl a že je na světové úrovni, což platí každoročně a přesvědčila jsem se o tom i letos.

Co pro vás ta událost znamená?

Oslavu filmu, a to nejen světového, ale i českého. Jsem ráda, že kulturní událost takového rozměru existuje právě u nás a že se týká nejen filmových tvůrců, ale také velkého množství diváků, kteří do Karlových Varů přijíždí a de facto vytváří atmosféru celého festivalu.

Ondřej Novák: Festival je obrovská studna inspirace, emocí a zážitků

Co bylo hlavním důvodem tvé letošní návštěvy karlovarského filmového festivalu?

Nerozlišoval bych mezi mojí letošní návštěvou a těmi předchozími, protože sem pravidelně jezdím už od roku 2003. Čtyři až pět ročníků jsem sice za těch dvacet let vynechal, ale letos se mi vynechávat nechtělo, takže jsem rád, že jsem mohl přijet alespoň na druhou polovinu festivalu. A tím hlavním důvodem jsou filmy. Občas zde totiž zaznamenávám rozhovory typu „jsme tady už sedmý den a ještě jsme neviděli žádný film“, takže já se naopak snažím zvládnout tři až čtyři filmy denně.

Pokud sleduješ film jako divák v kině, kolik procent z celkového vjemu tvoří hudba?

Záleží především na žánru. V některých filmech je hudba hodně podstatná, v jiných tvoří pouze jednu složku, která by na sebe neměla upozorňovat. Většinou nesleduji filmy kvůli hudbě, ale pamatuji se, že mě občas ze zhlédnutého filmu utkvěla v paměti jenom hudba, jejíž soundtrack jsem pak poslouchal pořád dokola.

Co by neměla postrádat kvalitní hudba ve filmu?

Respekt pro děj, dynamiku, měla by ctít výstavbu scénáře a také by měla mít jistou pokoru, aby se nestalo, že by dané dílo zastínila, což se občas děje. Ve filmu hraje prim obraz a příběh.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu?

Mám jich víc, ale musím zmínit především tři filmy. Překvapivě nejzábavnějším snímkem pro mě letos byla ukrajinská komedie Lucemburk, Lucemburk, v jejímž ději nebylo nic, co by odkazovalo na válku a invazi, a to mě dojalo. Člověk pak totiž pochopí, že se tam lidé vedle toho, co vidíme ve zprávách, snaží také žít běžným životem, a třeba i s humorem. Dále bych uvedl italský film Ohňostroje, což je silný příběh o lásce dvou mladých chlapců, a do třetice bych jmenoval kanadský film z hlavní soutěže Red rooms, zpracovávající soudní proces s domnělým brutálním vrahem, který svoje vraždy vysílal naživo na internetu.

Co pro tebe filmový festival v Karlových Varech znamená?

Určitou závislost na filmu. Přiznám se, že během divadelní sezóny tolik filmů nevidím, takže karlovarský festival a Letní filmovou školu v Uherském Hradišti vnímám jako skvělé příležitosti k tomu, abych si připomněl, že dávno předtím, než jsem si s filmem něco začal jako herec, jsem byl filmovým fanouškem a o něco později také filmovým publicistou. Ve Varech se tak trochu vracím ke vzpomínkám, a kromě toho je pro mě festival obrovskou studnou inspirace, emocí a zážitků, z čehož pak žiji ještě několik dalších měsíců.

Karel Smyczek: Na festival jezdím za kamarády

Co bylo hlavním důvodem vaší letošní návštěvy karlovarského filmového festivalu?

Abych se přiznal do značné míry tradice, protože sem jezdím každým rokem, navíc máme v Nejdku, což je asi patnáct kilometrů od Varů, chalupu. Hlavně se však vždy těším na kamarády, s nimiž se jakýmsi záhadným způsobem míjím v Praze.

Podle jakého kritéria jste se v průběhu své kariéry rozhodoval, kterého skladatele zvolit pro právě natáčený film?

To bylo vždycky těžké. Zpočátku jsem hodně spolupracoval se Zdeňkem Johnem, když jsem točil Krajinu s nábytkem, oslovil jsem Emila Viklického, jemuž toto téma vyloženě sedlo, protože tam podstatnou roli hrál jazz. V případě filmu Proč? jsem požádal Michala Pavlíčka. Zdálo se mi totiž, že jeho údernost bude tomu adekvátní. Když jsem cítil, že by filmovému příběhu slušela klasičtější hudba, rád jsem oslovil Zbyňka Matějů. U seriálu Bylo nás pět jsem „vsadil“ na hravost a jistou „prvorepublikovost“ Petra Hapky. Něco jiného bylo, když jsem připravoval hraný dokument OPSO s Ondřejem Havelkou. Tady jsem se mu snažil maximálně přizpůsobit. Vyloženě hudební je také film Pražákům, těm je hej – logicky jsem tedy akceptoval poetiku Pražského výběru a jeho protagonistů. Dalo by se říct, že jsme s kameramanem Janem Malířem pomáhali přetavit do filmové řeči především nápady Michaela Kocába. U Lotranda a Zubejdy byly písničky pánů Svěráka a Uhlíře předem dané, takže od toho se také odvíjelo celé vyprávění.

Jste typem režiséra, který má jasnou představu o hudbě, nebo necháváte hudebním autorům volnou ruku?

Jak kdy. Abych řekl pravdu, vybranému komponistovi většinou nechávám hodně volnosti, ale často se přitom setkáváme. Když mi třeba psal hudbu k televizním seriálům Michal Pavlíček, potkali jsme se čtyřicetkrát. Nezapomeňte, že dnes vám hudební skladatelé díky moderním technologiím mohou výsledný hudební tvar přehrát v kompletním nástrojovém obsazení, což je oproti dřívějšku, kdy si museli v přípravné fázi vystačit pouze s klavírem, velký rozdíl.

Jak by měla vypadat kvalitní hudba ve filmu?

To nedovedu odhadnout. Vezměte si Sergia Leoneho nebo jiné výrazné režiséry, jejichž filmy hudba výrazným způsobem poznamenala, zasáhla a zúročila, a přitom se na druhé straně říká, že nejlepší hudba je ta, kterou si divák neuvědomuje. Myslím si však, že to je případ od případu, kdy záleží především na charakteru daného filmu. Osobně mám rád, když je filmová hudba složená z různých prvků, téměř až zvuků, a právě tím je její vynalézavost obohacující.

Kteří čeští i světoví skladatelé filmové hudby vám imponují?

Netroufám si mluvit o těch přespolních, ale všichni vám řeknou, že u nás byl na prvním místě Zdeněk Liška. Měl jsem to štěstí, že jsem ho několikrát zažil při nahrávání hudby, když jsem třeba asistoval na filmu Lišáci-Myšáci a Šibeničák. Musím však říct, že i dnes existuje hodně mladých skladatelů, kteří mají také schopnost neprosazovat sebe, ale přizpůsobit se filmovému ději.

Co pro vás filmový festival v Karlových Varech znamená?

Myslím, že festival má velký ohlas a že vstoupil do povědomí řady významných zahraničních tvůrců a osobností, což je bezesporu dané jeho vedením v čele s Jirkou Bartoškou. Bylo úžasné, když se toho na počátku nové etapy ujala paní doktorka Zaoralová, a tehdy nikdo nevěřil, že herec Jiří Bartoška by se mohl stát tak významnou osobností tohoto kvasu. V poslední době mám trochu problém v tom smyslu, že to zdánlivě vypadá, jako by se festival stával módní přehlídkou pseudocelebrit, což ale není záležitost festivalu. Tento obraz vytváří média. Dnes jsem se tu například setkal se svými studenty, kteří patří mezi typické baťůžkáře, jichž je tady údajně víc než loni. O tom už se ale nikde nepíše. Všimněte si, že význam a vyznění řady nejen kulturních událostí často závisí na tom, jak je o nich referováno v médiích.

Vilma Frantová: Na festivalu jsem ve skvělé společnosti

Za jakým účelem jsi letos navštívila Karlovy Vary?

Přijela jsem zahájit festival s Pěveckým sborem České televize pod taktovkou Karla Jakubů, protože jsme v pátek 30. června odpoledne měli na Divadelním náměstí koncert, na němž jsme mimo jiné nazpívali znělku České televize, která provázela návštěvníky Domu České televize po celou dobu festivalu. Mým dalším cílem bylo vidět více filmů, než když sem přijedu pouze na tři čtyři dny, vidět Ewana McGregora, což se mi bohužel nepoštěstilo, ale mnoho jiných, nepředpokládáných událostí se uskutečnilo.

Když sleduješ film jako divák v kině, jak moc vnímáš hudbu?

Pokud mě neruší, splyne její vnímání s celkovým pocitem z filmu.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu?

Těch bylo hodně, krásných setkání a nových přátelství také, i filmy se mi líbily, ale nejsilněji mě emotivně zasáhl koncert Police Symphony Orchestra (pozn. autora: symfonický orchestr složený z mladých hráčů z Police nad Metují), jeho sólistů a sboru na večírku firmy Accolade Group, který se konal v nádherně zrekonstruovaném prostoru Císařských lázní. Jen jsem vstoupila do místnosti, měla jsem husí kůži, protože jsem zaslechla zpěv sólisty Josefa Feča s úžasně radostným doprovodem velkého sboru a orchestru. Soulad všech složek měl tak nádhernou a silnou atmosféru, že jsem snad neslyšela nic lepšího. A také bych zmínila zahajovací film Královnin gambit, kdy jsem Judea Lawa jako Jindřicha VIII. rozpoznala, až když byl z profilu. Natolik maskéři i sám Jude Law odvedli skvělou práci. Byl dokonale převtělen do své zrůdné postavy do nejmenších detailů. Za tuto roli bych mu dala Oscara.

Jak dlouho už jezdíš na karlovarský filmový festival?

Poprvé jsem tady byla ještě jako studentka herectví někdy kolem roku 2002. Tehdy jsem nocovala ve stanovém městečku a byla jsem typická baťůžkářka. Jako herečka sem kontinuálně jezdím posledních pět let, ale letos prvně jsem zažila celý festival od začátku až do konce.

Co pro tebe ta událost znamená?

Setkání s přáteli z branže, možnost být tvůrčí součástí, vybrat si filmy a být ve skvělé společnosti, mnoho zábavy a tance, gurmánské zážitky a v neposlední řadě také příležitost seznámit se s dalšími profesionály v oboru, třeba i ze zahraničí, pobavit se s nimi a navázat další spolupráci.

Jan Andr: Na festival se rád vrátím

Za jakým účelem jsi do Karlových Varů přijel?

Rozdávat radost lidem. Vystupoval jsem tady se dvěma zpěváky, na zahájení festivalu s Vojtěchem Dykem a jeho současným projektem D. Y. K.; poté následovaly další dva koncerty s Janem Smigmatorem. Jsem rád, že jsem mohl nasávat tu skvělou atmosféru, protože jsem na karlovarském filmovém festivalu poprvé v životě.

Pokud sleduješ film jako divák v kině, kolik procent z celkového vjemu tvoří hudba?

Častokrát jsem se přistihnul, že když poslouchám hudbu a sleduji film, nedokáži jedno od druhého oddělit. Protože hraji na klávesové nástroje, zaměřuji se při poslechu primárně na ně a mám trochu problém s komplexnějším vnímáním. Na druhou stranu, když má film poutavý děj, hudební složky si příliš nevšímám, ale snažím se ji analyzovat zpětně.

Jaký byl tvůj nejsilnější festivalový zážitek?

Vzhledem k tomu, že jsem dosud neviděl žádný film, mohu se vyjádřit pouze jako účinkující. Úžasnou odezvu publika jsme zažili právě při zahajovacím koncertu s Vojtou Dykem.

Plánuješ festival navštívit i příští rok?

Určitě bych se rád vrátil jako divák kina, protože odjíždět z festivalu, aniž bych viděl jakýkoliv film, de facto znamená, že jsem tady ani nebyl. Musím však říct, že karlovarský festival oplývá fantastickou energií a je to dobrá příležitost k tomu, aby se člověk mohl potkat s mnoha známými, které by tu vůbec nečekal.

Jan Smigmator: Na festivalu si neodpočinu

Za jakým účelem jsi letos do Karlových Varů přijel?

Jako každým rokem jsem dorazil především proto, abych zde absolvoval několik svých vystoupení. Už řadu let zpívám na Spa terase v Grandhotelu Pupp pro advokátní kancelář Rowan Legal na Champagne Cocktail párty, jejíž program nese velmi poetický název: šampaňské, kaviár a jazz, a druhý den jsme hráli open-air koncert ve Smetanových sadech v Orlen Benzina zóně, s nimiž spolupracuji také několik let. Gró festivalu tvoří samozřejmě filmy, ale myslím, že hned v druhém plánu sem návštěvníci přijíždí, aby se tady setkali s lidmi, které běžně ve svém nabitém programu nemají šanci potkat v Praze nebo kdekoliv jinde, což je i můj případ. Ve Varech si tedy člověk rozhodně neodpočine.

Jakou jsi vybral na festival hudební formaci?

Rozhodl jsem se, že letos přijedu se zvukem Hammondových varhan, protože tento nástroj zbožňuji. Myslím, že jsem si na něm vybudoval absolutní závislost. Zvolil jsem tedy kvartet s nástrojovým obsazením: Mikuláš Pokorný – piano, Jan Andr – Hammondovy varhany, Tomáš Baroš – kontrabas a Marek Urbánek – bicí nástroje, což je skvělá sestava muzikantů a řekl bych, že jsme si ty dva dny hudby a vína užili do sytosti.

Do jaké míry vnímáš při sledování filmu v kině hudbu?

Dost silně a velmi rád mluvím při koncertech o tom, jak můj velký idol Michel Legrand byl jedním z nejzásadnějších tvůrců filmové hudby dvacátého století. Jsem totiž přesvědčen, že třeba ve filmu Paraplíčka ze Cherbourgu, což je muzikál, tvoří kromě dokonalého scénáře Jacqua Demyho osmdesát procent úspěchu právě hudba Michela Legranda.

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu?

Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl potkat s Russellem Crowem. Moc se mi líbil jeho koncert na zahájení, bylo na něm vidět, že hudbu miluje, navíc má kolem sebe skvělé muzikanty i doprovodné zpěváky. V nočních hodinách v Becher‘s Baru jsem pak využil toho, že Russell Crowe měl stejného bodyguarda jako můj kamarád z kapely Chinaski, skladatel a producent Jan Steinsdörfer, takže jsem s touto hvězdou mohl dvě tři minuty pohovořit. Zeptal se mě, co a kde zpívám, tudíž jsem mu mohl říci, že můj repertoár tvoří Velký americký zpěvník a před dvěma měsíci jsem měl koncert v Carnegie Hall, načež mě přátelsky poplácal po zádech.

Jak dlouho už jezdíš na karlovarský filmový festival a co pro tebe ta událost znamená?

Poprvé mě sem před deseti lety přivedla muzika, takže jsem do Varů nepřijel jako festivalový návštěvník, ale jak se říká „na kšeft“. Od té doby se festivalu účastním pravidelně, protože jsem pochopil, že se jedná o jednu z nejzásadnějších kulturních událostí za celý rok, a to nejen v celorepublikovém měřítku. Je sice trochu ostuda, že někdy s mojí ženou stihneme maximálně jeden film, ale rádi poté využijeme platformy Kviff.tv, na níž poctivě sledujeme festivalové filmy. V současné době rekonstruujeme dům, tak jsme si řekli, že si koupíme promítačku a budeme dělat ozvěny Varů doma na Vyžlovce.

Josef Vejvoda: Filmová hudba by neměla diváka rušit

Za jakým účelem jsi letos do Karlových Varů přijel?

Abych řekl pravdu, tím hlavním důvodem byly zdravotní problémy, protože mě moje tělo neposlouchá tak, jak bych si přál. Naštěstí tady s Květuškou máme vynikající lékařku, doktorku Miladu Sárovou, která se o nás stará bezmála čtyřicet let. Rádi jsme k ní do Hotelu Prezident zavítali na léčbu i letos, a když se nám k tomu podaří zhlédnout nějaký film, bude to ještě lepší.

Kteří skladatelé filmové hudby tě dokázali inspirovat?

Nejvíce mi přirostl k srdci Ennio Morricone, který uměl napsat hudbu napříč filmovými žánry, a někdy dokonce natolik do ucha jdoucí, že to bylo doslova pohlazení po duši. Jenom málokomu z autorů se podařilo, aby si jeho melodie zpíval celý svět.

A koho bys vyzdvihl z českých komponistů?

Kamarádil jsem se se Zdeňkem Liškou, který psal scénickou hudbu pro Divadlo ABC, kde jsem hrál v orchestru na bicí nástroje. Dále bych jmenoval Vadima Petrova, s nímž jsme si moc rozuměli a vzájemně jsme navštěvovali naše koncerty, a do třetice musím zmínit Ondru Soukupa, jehož obdivuji zejména za to, jak hodně dokázal pokročit od svých raných jazzových let.

Jak by měla vypadat kvalitní hudba ve filmu?

Neměla by diváka rušit a strhávat na sebe pozornost. Kdo takovou hudbu dokáže napsat, může tím celému filmu jen prospět.

Komponoval jsi někdy filmovou hudbu?

Ne, ale hudbu z mého archivu často používali režiséři krátkých filmů, například Martin Hoffmeister a mnozí další.

————

Sedmapadesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se uzavřel v sobotu 8. července. V jeho průběhu se uskutečnilo 445 filmových představení, kterých se zúčastnilo 10.989 akreditovaných návštěvníků. Prodáno byl celkem 123.517 vstupenek.

Foto: Film Servis Festival, Vladimír Zábranský a Vojtěch Mervart