„Na horizontu jeviště je promítací plátno, na kterém se v průběhu akce objevují archivní dobové fotografie Brna, Janáčkovy rodiny i Janáčka samotného.“

„Klavíristka Helena Fialová musela zvukově obsáhnout celý symfonický orchestr a uhlídat nástupy a sezpívání sólistů.“

„V roli Leoše Janáčka exceloval mim Miroslav Sýkora, jeho výkon dával představení noblesu i dramatickou životnost, syrový humor byl dávkován s citem a smyslem pro uměřenost.“

Leoš Janáček je brněnským i světovým fenoménem. Tak ho ve čtvrtek 18. ledna představila nová produkce v prostředí brněnského Cabaretu des Péchés. V režii a podle scénáře Hany Mikoláškové na jednoaktovém projektu spolupracovali mladí umělci. A nápad neotřelým způsobem přibližující osobu skladatele realizovali výborně.

Hudebního nastudování se ujal Tomáš Krejčí, dramaturgem byl Miroslav Ondra, scénografem byl David Janošek, pohybová spolupráce je dílem Romana Blumaiera, projekci zajistily Aneta Jindrová a Natálie Divincová a producentem byl Tomáš Tlučhoř, umělecký vedoucí art hubu Tamuza.

„Chtěli jsme oslovit především mladé lidi a také návštěvníky Brna, kteří se zde zajímavou formou během jedné hodiny seznámí s osobností Leoše Janáčka i s jeho dílem. Namísto toho, aby se tři hodiny potýkali s jednou vážnou operou, se zde poutavou formou dovědí, kdo to Janáček byl a jak tvořil. A zažijí přitom hodně zábavy, přestože to není primárně legrace. Věříme, že je to vkusné a empatické a přitom pravdivé a srozumitelné,“ po představení vysvětlovala záměr režisérka Hana Mikolášková.

Prostředí brněnského kabaretu v paláci Jalta odpovídá jeho poslání, hýří rudými potahy a obložením, přesto prostor působí útulně. Stolečky v sále a vzadu za nimi bar umožňují konzumaci během představení, což produkci nijak neruší. V levém portálu jeviště je umístěn klavír a na jevišti je jen náznakové vybavení, včetně stojanu s kostýmy vzadu, což evokuje divadelní šatnu. Na horizontu pódia je promítací plátno, na kterém se v průběhu akce objevují archivní dobové fotografie Brna, Janáčkovy rodiny i Janáčka samotného. A také je promítán text, který diváka v češtině i angličtině krátce informuje, oč se v té chvíli jedná.

Produkce je rozdělena do kratších úseků, přibližujících období Janáčkova života i části jeho děl, předváděných dvěma sopranistkami a barytonem s doprovodem klavíru. Vše provází postava mima, představující Leoše Janáčka v různých životních situacích. Je to klauniáda, která skladatele nejprve spíše karikuje, postupně se ale stává stále více životným. I když je to karikatura, někdy i s červeným nosem, není to prvoplánově legrace. Skladatelova osobnost je podána s ohledem na jeho temperament a tvůrčí sílu, nechybí ani smysl pro humor.

S hudební stránkou je to poněkud problematické. Vše je podloženo jen klavírním doprovodem, který sice hraje Helena Fialová bravurně, nicméně úseky z Glagolské mše či Sinfonietty znějí podivně. Pásmo se odvíjí od Janáčkova zrození a jeho umístění do Starobrněnského kláštera s podkresem úseků z kantáty Amarus. Pak následují úryvky z Glagolské mše, prokládané dětskou říkankou, jež zní spíše zle. Samostatnou částí je představení metody nápěvků mluvy, působivé je volání trhovců a lidí na ulici, přičemž jsou kartičky skladatele, na které si nápěvky zapisoval, promítány na plátno a mim při tom komunikuje s publikem. Lidová píseň Ej lásko, lásko uvozuje vztah Janáčka se Zdeňkou a paroduje jeho námluvy při hodině klavíru. Zdařilá je v této souvislosti scénka námluv Bystroušky a Zlatohřbítka, včetně kopulace pod klavírem. Vše v lehké nadsázce a s noblesním humorem.

Oslava Brna, to je Sinfonietta. Tady s klavírem a třemi zpěváky, troubícími na dětské frkačky. Mezitím se mim baví u baru a sopranistka si uvázala zástěru. „Už se večer chýlí… a Leoš se nevrací…” manželská životní próza je srozumitelná. Roli Jenůfky přebírá druhý, dramatický soprán, a je tu najednou Kamila. Je jedno která, však publikum ví. Fotografie Leoše a Kamily v Luhačovicích a baryton zpívá Ty hukvaldský kostelíčku. Ale idyla je najednou ta tam, obě sopranistky se přetahují o Leoše, pak se i bijí. Krutá realita života. Další obrázek rychle utiší rozepře, hudba přinesla Agneče Božij, pomiluj nás… a na obrazovce se střídají fotky Janáčkových dětí a nakonec i jejich náhrobky. Tady už zmizela legrace úplně.

Umělec a Samorost. Poslední kapitoly. Nejprve vzruch a emoce, scéna z opery Výlety páně Broučkovy přenáší publikum na Měsíc. Barytonista ztělesňuje Patrona, sopranistky Ethereu a mim se pokouší o repliky a dokonce i o zpěv jako Matěj Brouček. Tato scéna se obzvlášť povedla, jak režijně, tak herecky. Na závěr potom snad nemohlo být nic jiného, než „Je to pohádka, či pravda?… les je divukrásný…” barytonista v roli Revírníka převzal skladatelovo dojetí, které zcizil vzápětí mim, co roli převzal v kostýmu Leoše Janáčka. „Ty potvoro… kde se tu bereš?… Toto jsem nebyl já, to byli dědóšek…” Jenže místo žabáčka se na tyči nad Janáčkem vznáší bílá holubice. Posel míru? Ale kdepak. Sedla si Mistrovi na hlavu a… ulevila si. Takže žádné dojetí a smíření, jen krutá realita života, nad kterou je možné se jen zasmát.

Výkony umělců byly obdivuhodné. Klavíristka Helena Fialová musela zvukově obsáhnout celý symfonický orchestr a uhlídat nástupy a sezpívání sólistů. Zvládla tento nadlidský úkol na výbornou a vše do sebe dokonale zapadlo. Tři pěvci museli odzpívat nejen operní party, ale i Glagolskou mši a Sinfoniettu, což se jim dařilo někdy skvěle, někdy méně, ale vždy s nadšením a erudicí. Eva Esterková zářila barvou lyrického sopránu, Lucie Kašpárková obsáhla dramatické sopránové partie hutnou barvou a pevným tónem a Aleš Janiga působil bezprostředně svým příjemným barytonem. V roli Leoše Janáčka exceloval mim Miroslav Sýkora, který se od pantomimického projevu propracoval přes krátké mluvené pasáže až k přirozenému pěveckému projevu. Jeho výkon dával představení noblesu i dramatickou životnost, syrový humor byl dávkován s citem a smyslem pro uměřenost právě tak, aby neurážel a naopak ukázal osobnost Janáčka jako citově neohrabaného, zato muzikantsky geniálně posedlého podivína, okouzleného krásou přírody i života.

„V bohaté brněnské kulturní nabídce chyběla hudební show na téma Janáčkovo Brno. Vytvořili jsme proto představení ve vysoké operní kvalitě, ale s neoperním inscenačním přístupem, které by mělo oslovit zahraniční turisty hledající odkaz Leoše Janáčka i místní obyvatele,“ prozradil Tomáš Tlučhoř, umělecký šéf art hubu Tamuza, který s nápadem vytvořit klauniádu o osobnosti Leoše Janáčka přišel. A byl to nápad neotřelý a velmi šťastný. Propojení Cabaretu des Péchés v paláci Jalta s hudbou a postavou Leoše Janáčka je dráždivé a provokativní a představení budou pokračovat v dalších termínech, na které jsou připravena další dvě obsazení umělců. Leoše Janáčka ztvární ještě mimové Ondřej Klíč a Tomáš Žilinský, lyrického sopránu se zhostí Katarína Haščáková a Marta Chila Reichelová, zazní dramatický soprán Zuzany Čumové a Ivety Jiříkové a barytonových vstupů se zhostí Jiří Miroslav Procházka a Denis Zjatik. Klavírního doprovodu se ujmou Katarína Duchoňová a Tomáš Krejčí. Přejme všem aktérům, aby se jejich projekt ujal a aby se stal stálou součástí brněnské kulturní nabídky.

Foto: ilustrační ze zkoušky a art hub Tamuza Jan Fuchs