„Robert Jindra Dvořákovu Polednici skutečně hýčkal.“

„Vodníkův pansky rozkazovačný tón byl v podání Myšičky excelentní.“

„V roce dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany bylo uvedení jeho švédských symfonických básní velice vítaným holdem géniovi.“

V pondělí 29. ledna 2024 uvedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Robertem Jindrou na svém abonentním koncertě symfonické básně Dvořáka a Smetany. A neslýchaně přitažlivý melodram Zdeňka Fibicha s recitačním vkladem Martina Myšičky. Dramaturgický svátek v Dvořákově síni Rudolfina…

Koncert byl vysílán přímým přenosem na stanici Český rozhlas Vltava a 31. ledna ze záznamu na stanici D-dur, přičemž program zahájila Polednice. Symfonická báseň, op. 108 Antonína Dvořáka. Prodloužená čtvrthodinka hudby českého mistra, která při své premiéře koncem 19. století uchvátila Londýn, zasáhla publikum i doma v Praze. Robert Jindra, hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Dvořákovu Polednici skutečně hýčkal. Už samotné konejšivé úvodní takty v duetu fagotů, vstup hobojů s klarinety a pak flétna poznenáhlu otevíraly oponu sílícího, barvitého děje a vtáhly nás beze zbytku do Erbenovy balady. Kouzlením s dynamikou, agogickým průběhem a tvorbou nálad tvořil orchestr podivuhodný hudební obraz, který působivě zastřel strohou tragiku Erbenových veršů, v nichž dopadá trest za matčino vzývání nečistých sil na nebohé dítě. Úsečné verše jako „z plna hrdla křičelo“, dále pak zobrazení, jak dítě odhazuje hračky „bouch bác, letí do kouta“, jsou hudbou nivelizovány a neútočí. Ani okamžik, kdy se dítě dá „zas do hrozného křiku“ nás neatakuje, jakož i v okamžiku kdy „poledne zvon udeří“ slyšíme kovový zvuk nástroje zapředený do orchestrální hudby a opravdu neudeří. A naposledy to, že „klika cvakla, dvéře letí“ zůstává břitké jen ve verších, zatímco hudba nezněla zvlášt expresivně. Originální autorova volba komponování vycházejícího z rytmičnosti textu či vystižení nálad děje doznala v provedení výstižného naplnění. Od konkrétním momentů, třeba zobrazení zlovolnosti charakteristickým tónem basklarinetu, k vyjádření nálad od konfliktu či úzkosti k bezstarostnému příchodu otce, měla hudba náležitou nosnost a mocnost. A třebaže ve finále hřměla, nedrtila. Symfonická báseň měla citlivě zobrazeny kontrasty svých čtyř hudebních epizod a přechody mezi nimi. Dvořákovsky vitální tempové a dynamické ataky vedl Jindra s noblesou.

Také další skladba pořadu, Vodník, melodram op. 15 Zdeňka Fibicha, měla předlohu v básnické sbírce Kytice Karla Jaromíra Erbena. Ve zhudebnění jeho textů předešel Fibich o rok Dvořákovu kantátu Svatební košile, ačkoli Dvořák už tři roky před touto kantátou pracoval s podněty z Erbenových textů ve svých Legendách. Text tragické balady Vodník, který na pódiu ztvárnil herec Martin Myšička, zakomponoval Fibich do koncertního melodramu. Jeho stavba je rozdělena podle Erbenova textu do čtyřech částí. Recitace příběhu procházela výstižnými změnami hlasových poloh, modelovaných ve shodě s dějem. Akcenty a důrazy na konkrétní náladové momenty, od věcné polohy vyprávění k emočně zabarveným polohám, měly přesvědčivost podloženou dikcí a dobrou výslovností. Pěkně byla vystavěná proměna dceřiných textů počínaje bezstarostným odbýváním matky přes žalostný rozhovor s dítětem ve vodní říši, prosebnost v hlase žádající vodníka o povolení návštěvy, vzdorovitě zvýšený tón v revoltě až k úzkosti, kdy se dcera chvěje v strachu o život dítěte. Vodníkův pansky rozkazovačný tón byl v podání Myšičky excelentní. Třetí osobou, kterou hlasově ztvárnil, byla matka nebohé dívky. Rovněž tvrdá a nesmlouvavá v opozici k Vodníkovi a vítězná. Tragédie antického rozměru utýrala dceru antagonismem vodní příšery a matky. Fibichovu hudbu vedl orchestr zcela ve službě umně strukturovanému dílu. Od předehry přes mezihry a závěr, kde zněl orchestr plně ve všech náladových charakterizacích, až k doprovodným a spojujícím plochám.

Ve druhé části koncertu hudby zazněly tři švédské symfonické básně Bedřicha Smetany – Richard III., op. 15, Valdštýnův tábor, op. 14 a Hakon Jarl, op. 16. První z nich je kompozice podle Shakespearova dramatu a orchestr ji naplnil skvěle vystavěnými obrazy s pěknými instrumentálními výstupy. Symfonická báseň Valdštýnův tábor byla inspirována Schillerovou trilogií o Albrechtovi z Valdštejna. Měla být předehrou, ale stala se dílem naplněným autorovou fantazií. Symfonická báseň Hakon Jarl je komponovaná podle stejnojmenné historické tragédie dánského básníka a dramatika Adama Oehlenschlägera. Všechny tři skladby jsou tak či onak věnovány vojenskému životu a hudební výjevy, včetně pochodů a hýření, jsou tedy doprovázeny baterií bicích nástrojů. Rovněž žestě, zejména pozouny, hrají v instrumentaci důležitou roli. Ve Valdštýnově táboru hrály fanfáru čtyři trubky, ostatní dvě básně mají v instrumentaci harfu, která zněla výtečně. A v Hakonu Jarlovi, tak jako ve Dvořákově Polednici, vedl svou báječnou spodní linii basklarinet.

Jindrova elegantní taktovka se zvláštním akcentem na teatrální hudební projev – všechny tři Smetanovy švédské symfonické básně jsou vlastně výjevy z kulis historie – vedla Rozhlasové symfoniky ve vitálním hudebním proudu. V roce dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany bylo uvedení jeho švédských symfonických básní velice vítaným holdem géniovi.

Foto: SOČR / Michal Fanta